Za svou dlouhou kariéru má Patrick Modiano (*1945) na kontě víc než pětadvacet titulů, mezi poslední se řadí L’Horizon (Obzor) z roku 2010 a L'Herbe des nuits (Tráva uplynulých nocí) z roku 2012. V češtině vyšla Modianovi dosud pouze čtyři díla, první tři z nich navíc už v osmdesátých letech. Poslední česky vydaný (a po dlouhé době nový) román je Dora Bruderová z roku 2007 (Barrister & Principal, přel. Pavla Doležalová), jehož francouzský originál je nicméně o deset let starší.

Román Dans le café de la jeunesse perdue (V kavárně ztracené mládeže) z roku 2007 nese všechny charakteristiky „pravého“ modianovského textu: šedesátá léta v Paříži, studenti, filozofie, alkohol – a uprostřed toho dívka se záhadnou minulostí, které se snaží uniknout. Zní to jako klišé, ale román v mnohém překvapí. A je těžké ta překvapení popsat, aniž bychom je vyzradili a zkazili tak zážitek případným čtenářům. Ale alespoň stručně.

Hlavní postavou je dvaadvacetiletá dívka Louki, záhadná návštěvnice jedné studentské „kavárny“ (která se večer mění spíše v hospůdku). Vyprávějí nám o ní postupně čtyři osoby, jež nám ale celý její příběh neodkryjí, nabídnou nám spíše střípky, které jednou něco vysvětlí a podruhé spíše zmatou. S Louki (původně Jacqueline, na Louki ji přejmenovali až v její oblíbené kavárně Condé) nás seznámí už první vypravěč:

Vlastně čím víc o tom přemýšlím, tím se stále jistěji vracím ke svému prvotnímu dojmu: skrývala se tady, v kavárně Condé, jako by chtěla před něčím utéct, uniknout nebezpečí. To mě napadlo, když jsem ji poprvé viděl, jak úplně sama sedí v nejzazším rohu podniku, kde si jí nikdo nemohl všimnout. A ani když se vmísila mezi ostatní, nepřitahovala pozornost. Nemluvila, zůstávala rezervovaná a spokojila se s tím, že poslouchala. Dokonce mi připadalo, že se cítí bezpečněji v hlučných skupinách, mezi křiklouny, jinak by skoro vždy neseděla u stolu se Zachariasem, Jeanem-Michelem, Fredem, Tarzanem a Houpou… Splývala tam s pozadím, byla jen bezejmennou komparzistkou, takovou, u níž v popiscích fotografií stojí „Neznámá“ nebo jednoduše „X“.
Moc dobře jsem cítil, že je jiná než ostatní. Odkud se tu vzala, než jsme jí dali jméno? Pravidelní hosté podniku s sebou nosili knížky, které nedbale pokládali na stůl, a obálky tak špinili skvrnami od vína. Zpěvy Maldororovy. Iluminace. Záhadné barikády. Ale ona měla ze začátku vždycky prázdné ruce. A pak jednou, bezpochyby mezi ně chtěla zapadnout, jsem ji v Condé překvapil samotnou a začtenou do knížky. Od té doby ji neodkládala. Když seděla ve společnosti Adamova a ostatních, dávala ji okázale na stůl, jako by to byl pas nebo povolení k pobytu, jež ji opravňovalo sedět po jejich boku. Ale nikdo knize nevěnoval pozornost, ani Adamov, ani Babilée, ani Tarzan, ani Houpa. Bylo to kapesní vydání ve špinavé obálce podobné knížkám z druhé ruky, které se dají koupit na nábřeží, s titulem vytištěným velkými červenými písmeny: Ztracený obzor.

Román se podobá detektivce – s tím rozdílem, že se ale na konci nedozvíme ani kdo byl vrah, a vlastně ani kdo je hlavní postava. Louki čtenáři uniká, protože uniká i „vypravěčům“ – a to metaforicky i doslova. Útěk je hlavním tématem románu a v příběhu se objevuje v nejrůznějších podobách, od nevinných tajných výprav do kina až po ty, z nichž není cesty zpět.

Od románu utečou možná i někteří čtenáři – jeho forma není pro každého. Plyne líně, melancholicky, přes epická vyprávění se může zdát téměř bez děje. A skutečně se dá říci, že přítomný děj vlastně postrádá: všechna vyprávění se odehrávají ve více či méně specifikované minulosti, neustále za hrdinkou o dva kroky zaostávají. Přítomnost, kterou jako by Louki zosobňovala, nemůžou dohnat. Pokud se tomu nejpozornějšímu čtenáři zdá, že ji dostihl, ten pocit rychle pomine. A stejně tak když se ke slovu dostane sama hrdinka (tolik snad prozradit můžeme), nechá nás nahlédnout jen do své minulosti. Vzpomíná na své neveselé dětství (otce nepoznala, matka odtažitá a neustále v práci) a divoké dospívání, poznamenané návykovými látkami (jeden z jejích způsobů útěku).

Poprvé mě sebrali v devátém obvodu, na rohu ulice de Douai, v té pekárně, co má otevřeno celou noc. Byla už jedna ráno. Stála jsem u vysokého stolku a jedla croissant. Právě v tu dobu se v pekárně začínají objevovat zvláštní typy, často přicházejí z Beztíže, podniku naproti. Vešli dva policajti v civilu a začali kontrolovat doklady. Papíry jsem neměla a oni chtěli vědět, kolik mi je. Raději jsem jim řekla pravdu. Naložili mě do auta k nějakému blonďatému hromotlukovi, který měl na sobě vestu z ovčí kůže s chlupy navrch. Zdálo se, že je zná. Možná patřil k nim. V jednu chvíli mi nabídl cigaretu, ale jeden z těch dvou v civilu ho zadržel: „Na to je moc mladá... Škodí to zdraví.“ Myslím, že mu tykali.
Na komisařství se mě zeptali na příjmení, křestní jméno, datum narození a adresu a všechno si to poznamenali do složky. Vysvětlila jsem jim, že matka pracuje v Moulin-Rouge. „Tak jí zavoláme,“ řekl jeden z policistů v civilu. Druhý, který zapisoval, mu podal telefonní číslo do klubu. Vytočil ho, upřeně se mi díval do očí. Byla jsem v rozpacích. Zeptal se: „Mohl bych mluvit s paní Geneviève Delanqueovou?“ Stále na mě upíral svůj tvrdý pohled a já raději sklopila zrak. A potom jsem uslyšela: „Ne… Nerušte ji…“ Zavěsil. A usmál se na mě. Chtěl mi jen nahnat strach. „Tak protentokrát to necháme být, ale příště ji už budu muset informovat.“ Vstal a společně jsme vyšli před komisařství. Blonďák v ovčí vestě čekal na chodníku. Posadili mě do auta, na zadní sedadlo. „Dovezu tě domů,“ oznámil mi ten v civilu. Najednou mi tykal. Blonďák ve vestě vystoupil na náměstí Blanche, před lékárnou. Měla jsem zvláštní pocit, když jsem se ocitla sama na zadním sedadle auta, které řídil cizí chlap. Zastavil před vchodem do domu. „Jděte spát. A už to nikdy nedělejte.“ Zase mi vykal. Myslím, že jsem zadrmolila něco jako „děkuju, strážníku“. Šla jsem ke dveřím, a když jsem je otvírala, ohlédla jsem se. Nenastartoval a nespouštěl ze mě oči, jako by se chtěl přesvědčit, že skutečně vejdu dovnitř. V pokoji jsem se podívala z okna. Vůz tam pořád stál. Čekala jsem, s čelem přilepeným na skle, zvědavá, jak dlouho tam zůstane. Uslyšela jsem hluk motoru, potom se auto rozjelo a zmizelo za rohem. Opět se dostavil úzkostný pocit, který se mě zmocňoval často v noci a byl ještě silnější než strach – pocit, že jsem odkázaná sama na sebe. Bez pomoci matky či kohokoliv jiného. Byla bych tehdy ráda, kdyby přes noc před domem držel hlídku, celou noc i noci následující, jako strážný, strážný anděl, který by nade mnou bděl.
Jindy v noci úzkost zmizela a já netrpělivě čekala, až matka odejde, abych mohla jít ven. Scházela jsem po schodišti s tlukoucím srdcem, jako bych šla na schůzku. Už jsem nemusela domovníkovi lhát, mít připravenou nějakou záminku nebo prosit o dovolení. Od koho? A proč? Ani jsem si nebyla jistá, že se domů vrátím. Venku jsem se nevydala po chodníku v přítmí, ale po tom, co vede přímo kolem Moulin-Rouge. Zdálo se mi, že světla ulice jsou ještě pronikavější než barvy ve filmech z Mexika. Zmocnilo se mě lehké opojení… Podobné jsem zažila tehdy, když jsem si v Beztíži dala sklenku šampaňského. Měla jsem život před sebou. Proč jsem dřív chodila zakřiknutá a těsně u zdi? Z čeho jsem měla strach? Vydala jsem se mezi lidi. Seznámit se. Stačilo vejít do jakéhokoliv podniku.

Tento druh výstavby textu – společně se zmiňovanou fragmentárností příběhu podaného z perspektivy několika vypravěčů – i v době postmoderního románu někoho spíš odradí, než navnadí. Na druhou stranu je nutné přiznat, že to není struktura nijak náročná. Chronologie děje sice není dodržena ani v rámci jednoho vyprávění, ale vše je možné si celkem bez problémů poskládat dohromady a čtenář si bude (marně) klást otázky spíše ohledně chování postav než ohledně formálního ztvárnění příběhu.

Na své si navíc přijdou milovníci dnes již mytické Paříže šedesátých let. Autor se k tomuto bohémskému, intelektuálnímu a hlavně studentskému prostředí ve svých dílech neustále vrací, bezesporu proto, že je sám jako student prožil. V tomto díle slouží ale skutečně jen jako pozadí příběhu – důležitější jsou zde ukazatele geografické než ty sociopolitické.

Pokud čtenáře ta nepříliš obvyklá forma zprvu neodradí, kniha nabízí mnoho dalšího: čte se lehce, příběh zaujme a donutí k zamyšlení. Utíkat od něj vás pak ani nenapadne.