Překládat slovenskou prózu do češtiny se může jevit trochu zbytečné. Pokud by to však znamenalo, že si čeští čtenáři najdou cestu k některým slovenským prozaikům, smysl to má. Vlastní životopis zla Pavla Vilikovského (1941–2020) by mohl být knihou, která pozornost tuzemských čtenářů přitáhne. Vilikovský je pokládán za jednoho z nejdůležitějších slovenských spisovatelů a překladatelů druhé poloviny dvacátého století a prvních dvou dekád století jednadvacátého, což reflektuje nakladatelství Větrné mlýny, známé tím, že do češtiny uvádí současnou slovenskou literaturu. V jejich edici Česi, čítajte, která vychází od roku 2012 a vyšlo v ní již sedmnáct knih, najdeme od tohoto autora trojici titulů. Vlastní životopis zla je zatím posledním přírůstkem této edice. Do češtiny román přeložil Miroslav Zelinský.

Tajná policie a Joseph Goebbels
Na první klíčové téma této knihy upozorňuje její název, to druhé odvodíme z pojmenování jednotlivých částí. Úvodní novela se jmenuje Krátká extrémní osamělost Josefa K. a na ni navazuje Dlouhá extrémní osamělost Marie M. Rozložení ústředních témat, které tyto tituly evokují, se odráží i v jednotlivých novelách. Zatímco samota je stav, k jehož zachycení novely směřují a objevují je, jako druhé zde takříkajíc na první dobrou vystupuje téma zla. A to především proto, že Pavel Vilikovský se obrací k historickým obdobím, jejichž hodnotové vnímání je v podstatě jednoznačné. V první novele se autor vydává do dob minulého režimu; v té druhé je vypravěč posedlý životem nacistického pohlavára a válečného zločince Josepha Goebbelse.

Protagonista Krátké extrémní osamělosti Josefa K. se dostane do osidel tajné policie komunistického režimu a má za úkol navštěvovat své známé a referovat o nich. To se sice neshoduje s jeho přesvědčením, avšak tajná policie má zbraň v rukávu. Na hranicích drží v kleštích jeho rodinu a tento muž má dvě možnosti – buď bude spolupracovat a umožní rodině emigrovat, nebo spolupracovat nebude a může jen čekat, co se s jeho blízkými stane. Josef – toto jméno dostane od tajné policie, čímž se kafkovské reference obsažené v názvu novely rozvinou naplno – ve své situaci nehodlá hrát roli bezbranného objektu a pokusí se události rozhýbat ve svůj prospěch. V nastalé situaci však musí řešit nejedno morální dilema, které míří až k podstatě jeho charakteru.

Mnoho poloh zla, dvě polohy vyprávění
Vypravěčem druhé, kompozičně rozvolněnější novely je bývalý učitel, který se pokouší přijít na kloub případu Marie M. Ta před lety zpronevěřila velké peníze a poté zmizela. Zatímco první novela nabízí v dobrém slova smyslu čtivý příběh, v druhé čtenář poznává typické rysy Vilikovského psaní. Vyprávění je plné odboček, historických a úvahových exkurzů, postupem času do svého středu vtahuje další témata a motivy. V detektivním pátrání bývalého učitele se kvůli jeho posedlosti životem Josepha Goebbelse podobně jako v první novele začínají objevovat otázky, které míří k jádru jeho vlastní osobnosti. Vypravěč je samozřejmě konfrontován s tématem zla v jeho různých podobách a fazetách (zatímco hrdina první povídky čelil relativně snadno vymezitelnému a detekovatelnému zlu napřímo).

Román – či dvojnovela – je stylisticky suverénní, což ještě zdůrazňuje dvojí poloha vyprávění. V první se Vilikovský ukazuje jako autor, který svým psaním dovede čtenáře strhnout, v té druhé citlivě spřádá úvahové a příběhové vrstvy, zatímco protagonistovy osobní nesnáze často pobublávají jen na pozadí; s o to větší intenzitou se ale čas od času vynoří. Vlastní životopis zla je kniha, která klade velké množství otázek, zároveň Vilikovského představuje i v trochu jiném světle než třeba o poznání výrazněji esejistický Pes na cestě. Kdyby si díky Vlastnímu životopisu zla našlo k jednomu z nejdůležitějších slovenských spisovatelů posledních dekád cestu víc českých čtenářů, bylo by to dobře. Tento autor může k tuzemskému publiku promlouvat – a to nejen díky podobné historické zkušenosti.