Severoirská spisovatelka Maggie O’Farrellová (nar. 1972) od svého románového debutu z roku 2001 s názvem After You’d Gone (Potom co jsi odešel) vydala ještě dalších pět románů a jeden memoár I am, I am, I am (Já jsem, jsem, jsem). Za svůj druhý román The Hand That First Held Mine (Ruka, která jako první držela tu mou) dokonce získala cenu Costa Book Award. Tři literární ceny však obdržela i za svůj poslední román Hamnet (anglicky 2020), který se dosud jako jediný z její tvorby dočkal překladu do češtiny.

Autorka se v jednom z rozhovorů zmiňuje, že již na střední škole ji upoutala zmínka o dvojčatech, která měl William Shakespeare se svou ženou Anne. Jedno z nich, chlapec Hamnet, zemřelo v roce 1596 ve věku pouhých jedenácti let, avšak důvod jeho smrti zůstává neobjasněn. O’Farrellovou vždy fascinoval nejen fakt, že mezi jménem Shakespearova syna a titulem jeho nejslavnější tragédie je rozdíl pouhého jednoho písmene (což naznačuje určitou spojitost), ale také, že se Shakespeare ve své tvorbě nezmiňuje o epidemii moru, která v Anglii řádila nejen v období alžbětinské renesance. Právě tyto dvě skutečnosti tvoří základ románu Hamnet, v němž autorka zpracovává Shakespearův raný život, jeho rodinné zázemí, které by se ani zdaleka nedalo popsat jako idylické, a dospívání, kdy se zamiluje do Agnes, dcery statkáře ze sousední vesnice. Od té chvíle však román přenáší pozornost z mladého Shakespeara, který v celém románu není svým jménem nazván, výhradně na osobu jeho ženy a jejich tři děti – nejstarší dceru Susannu a dvojčata Judith a Hamneta.

Předlohou postavy Agnes je Shakespearova skutečná, manželka Anne Hathawayová (1556-1623), o osm let starší, o níž se mnozí domnívají, že jako těhotná vlákala naivního Shakespeara do manželství. To se již pokusila vyvrátit Germaine Greerová v knize Shakespearova žena, kde je naopak dramatik vylíčen jako ten, kdo si sňatkem dopomohl ke slušnému jmění a lepšímu společenskému postavení. O’Farrellová se ve svém románu nepřiklání ani k jednomu z těchto možných výkladů a popisuje vztah mezi Agnes a Shakespearem jako vzplanutí velké lásky, které sice od počátku nebylo přáno, ale nakonec si ji milenci, jak tomu bývá i v Shakespearových hrách, přes nesouhlas obou rodin vydobyli. Agnes je vylíčena jako velmi krásná, avšak excentrická dívka, která má, opět jako dramatikovy androgynní postavy, sklony trávit více času v přírodě se zvířaty a bylinami a výcvikem své poštolky než jako děvečka, připravující se na budoucí povolání manželky nějakého bohatého statkáře či měšťana. Právě svou neobyčejností a zvláštním darem léčit a číst v mysli druhých Agnes mladého Shakespeara při doučování latiny na statku uhrane, následně otěhotní a již před smluveným sňatkem se přestěhuje do přístavku dramatikova rodného domu ve Stratfordu. Agnes postupně porodí tři výše zmíněné děti, nejstarší dceru příznačně ve svém lesním království, a po narození dvojčat prožívá veliký strach, jelikož Judith porod téměř nepřežije a od útlého věku je podstatně slabší a náchylnější k nemocem než Hamnet. Ten se jednoho dne vrátí domů ze školy a zjistí, že se jeho sestra patrně nakazila morem, a snaží se v prázdném domě a okolí nalézt pomoc. Když se Agnes konečně vrátí z pochůzek, vidí, v jakém stavu dcera je, a zoufale ji svým léčitelstvím drží při životě. To však selže a děvče zachrání až Hamnet, který za to však zaplatí vlastním životem. Od té chvíle se román mění v tragický příběh o vyrovnání se se smrtí potomka, k čemuž Agnes i její manžel přistupují velmi odlišně, přestože oba pochopitelně upadnou do obdobné deprese.

Román Hamnet je výjimečný hned z několik důvodů. Zatímco většina historických prací a románů na podobné téma se zaměřuje převážně na postavu Shakespeara, v tomto románu vystupuje slavný dramatik pouze jako jakýsi přízrak, neúplná postava či duch z jeho her a O’Farrellová zkoumá pod drobnohledem hlavně jeho manželku. Tu představuje v naprosto jiném světle – jako milující, silnou a neuvěřitelně citlivou bytost, jejíž dar intimního vztahu s přírodou prostupuje poetickým stylem celého románu. Ten se podařilo velmi dobře zachytit i v překladu Terezy Markové Vláškové: „V jednom domku hned na kraji lesa tedy bydlela ona holčička se svým bratříčkem. Stromy viděli jenom z oken v zadní části domku, za větrných dní tam pohazovaly neposednými hlavami, v zimě hrozily pokroucenými pěstmi. Sourozenci od narození cítili, jak je k sobě les táhne, jakou má vábivou moc. Lidé z vesnice dlouho věřili, že z tohoto lesa přišla dívčina matka. Odkud přesně, to nikdo netušil. Snad byla ztracená, zaběhnutá lesní žínka, snad ještě něco docela jiného.“ Postava Agnesina manžela je pak naopak v lecčems divadelně vyumělkovaná.

Zvláště detailně se autorka věnuje protagonistčinu bylinkářství a umění přípravy léčivých směsí a lektvarů, což až nápadně evokuje alchymistické experimenty ze Shakespearových her. Jednou z předností románu je také pozornost věnovaná dobovým reáliím, od vykreslení života v tehdejším Stratfordu až po popis cesty moru z Alexandrie do světnice Shakespearova domu. Podobně živě a naturalisticky autorka popisuje i scénu z divadla Globe v závěru románu: „Agnes se prodírá mezi rameny a trupy, mezi ženami a muži, kolem diváka s kuřetem pod paží, matky s dítětem u prsou, zpola zakrytým šálem, prodejce s tácem naloženým koláči. Natočí se bokem a protahuje se mezi lidmi, dokud není co neblíže jevišti. Ze všech stran se na ni tlačí lidská těla, lokty, paže. Dveřmi dovnitř proudí další a další návštěvníci. Někteří diváci z přízemí pokřikují na ty, kteří mají místa na balkónech.“ Autorka též velmi dobře zachycuje rodinné vztahy, ať už ty mezi rodiči a dětmi, manželským párem, anebo sourozenci. Nijak je nehodnotí, ale zdůrazňuje, jak moc se podílejí na utváření osobnosti člověka a jeho chování.

Přestože román na první pohled působí jako nekomplikovaný příběh, psaný vytříbeným jazykem, hned po několika prvních kapitolách čtenář zjistí, že se musí přizpůsobit střídání narativních perspektiv a také odlišných časových rovin příběhu. Nejprve se například dozvídá o každodenním životě dvojčat Hamneta a Judith a až následně autorka odhaluje, jak se vůbec jejich rodiče dali dohromady a jak došlo k tomu, že přišli na svět. O’Farrellová také obratně střídá autentické popisy venkovského statku, odkud pochází Agnes, měšťanskou scénu Stratfordu a v neposlední řadě i tehdy nevzhledného a špinavého hlavního města: „Pokračují směrem na Holborn, kde jsou ulice užší a špinavější; Agnes nemůže uvěřit, jak velký je tam hluk a jak moc to tam páchne. Všude jsou obchody a dílny a krčmy a přecpaná zápraží. Oslovují je prodejci, ukazují svoje zboží: brambory, koláče, tvrdá pláňata, mísu kaštanů.“

Hamnet nadchne převážně čtenáře, kteří mají rádi alternativní historii a do struktury známých faktů vepisují plody vlastní představivosti. O’Farrellové se podařilo napsat právě takový román, jenž balancuje mezi podloženými fakty a autorskou invencí. Předvídatelnost děje autorka kompenzuje brilantním poetickým stylem. Kniha zaujme také ty, kteří mají v oblibě období alžbětinské Anglie, ale neradi čtou faktografické práce, například nedávno vydanou knihu Martina Hilského Shakespearova Anglie, a raději se o něm něco dozvědí z fiktivního vyprávění. Je ale také vhodný jako první seznámení se životem Shakespearovy rodiny a jejího osudu, jenž, jak autorka naznačuje, se sice v přestrojení, ale výrazně promítl do dramatikova díla.