V dubnu (!) letošního roku vyšlo dvojjazyčné znění rozsáhlé epické básně Robinsona Jefferse The Loving Shepherdess / Pastýřka putující k Dubnu. Zásluhou hlavní editorky svazku Kláry Kalvasové, členky Robinson Jeffers Association, se tak českému čtenáři dostává do rukou původní Jeffersův text – tištěný po boku stále živě rezonujícího překladu Kamila Bednáře – poprvé doplněný předmluvou básníkova vnuka Lindsaye Jefferse a doslovem Roberta Kafky, významného jeffersovského badatele a editora časopisu Jeffers Studies.

Jak pečlivá vydavatelská práce, tak citlivé grafické provedení (včetně malby Miroslava Mouchy na obálce a fotografií kalifornského pobřeží od Kláry Kalvasové na prvních stránkách) dokazují, že znovuuvedení díla svérázného amerického básníka na české knihkupecké pulty proběhlo skutečně důstojně a reprezentativně. Čerstvě vydaná kniha si nicméně zaslouží zvýšenou čtenářskou pozornost nejen díky výbornému formálnímu provedení.

Nesamoúčelná přítomnost originální podoby textu dovoluje konfrontovat subtilní, zdrobňující, a přesto věrný Bednářův překlad se sevřenějším, přísnějším jazykem Jeffersovým. Vedle svébytného stylu anglickojazyčné básně je tak možné ocenit invenční překladatelská – rovněž však ryze básnická – řešení (například proměnu příjmení Klárky, hlavní hrdinky skladby, z Walker v příznaková epiteta Toulavá nebo Poutnice).

Cesta Klárky, ať už Walker, či Poutnice, směřující k nevyhnutelné mučednické smrti, je zcela neskrývanou pašijovou adaptací: hrdinka vychází obklopená stádem věrných ovcí, míjí se i setkává s řadou tuláků a společenských odpadlíků, je souzena i chápána, vyháněna i ochraňována. V závěru básně, ne náhodou v prvních dnech měsíce dubna, již bez doprovodu lidí či zvířat umírá. Pastýřka putující k Dubnu však není dílo pozoruhodné pro svůj – možná až příliš evidentní – náboženský rozměr, nýbrž pro vše, co se tomuto rozměru vymyká. Ať už jde o zachycení Klárčiny pohnuté minulosti, nebo (a to především) o Jeffersovu obdivuhodnou schopnost vylíčit charakter a duši míst, kde se příběhy jeho básní odehrávají, respektive vyprávějí.

Hlavní postavou knihy totiž není jen pastýřka, ale rovněž nesmlouvavá pobřežní krajina. Krajina sice osídlená, ale zatím neohrožená a nedobytná. Krajina, již nechává básník-vypravěč ožít prostřednictvím četných personifikací a apostrof nikoliv coby dramatický doplněk děje, nýbrž jako zúčastněného pozorovatele a místy bezprostředního aktéra: „Říčka se neočekávaně stočila k západu / a zaražena žebrovanou písečnou dunou na pobřeží vytvořila jezero, zářící jako rudý uhel / na pozadí mořského břehu, nad nímž se klenula obloha zbarvená / západem slunce“ / “The river bent suddenly westward / And made a pond that shone like a red coal / Against the shore of the ocean, under the sundown / Sky, with a skeleton of sand-bar / Between the pond and the sea.”

Klárka je, podobně jako mnoho jiných Jeffersových hrdinů a hrdinek, neodmyslitelnou součástí této divočiny. Patří kalifornským mysům, pastvinám a lesům a v mnohých ohledech se stává jejich hlasem, lidskou podobou. Její proměnlivá nálada jako by korespondovala s nevyzpytatelností moře nebo větru, motivace jejího jednání je podobně racionálně nepochopitelná: „Najednou se Klárka rozplakala, stejně bez příčiny, / jako se předtím bezděčně radovala.“ // “Clare began weeping, full of sorrow for no reason / As she had been full of happiness before.”

Navzdory tomuto poutu ale Klárka nezavrhuje ani lidskou civilizaci, ani její výdobytky, naopak mnohokrát vyslovuje a činně prokazuje svou nerozlišující lásku k veškerému životu na Zemi bez potřeby kázat a moralizovat. Zapojení ústředního novozákonního obrazu do komunikující přírody umožňuje Jeffersovi nenásilně vyjádřit výzvu k vyrovnanému, respektujícímu spolubytí: ovce a berani, které Klárka vyhání na pastvu, neslouží jen jako – relativně konvenční – biblická metafora, jsou také zcela doslovnými, rovnocenně existujícími „spolubydlícími“ v krajině.

Promyšlená kompoziční jednoduchost i jistá dějová zkratkovitost přispívají k tomu, že je Pastýřka téměř sto let po prvním vydání stále velmi aktuálním dílem. Na rozdíl od Jeffersovy epické básně Mara zde lyrický vypravěč nepronáší žádný soud nad dekadentní společností; ve srovnání s monumentální tragicko-vizionářskou poémou Ženy od mysu Sur se neuchyluje k přepjaté prorocké stylizaci. Zdánlivě prostý příběh pastýřky Klárky tak vstupuje velmi přirozeně do dialogu se současným kritickým promýšlením úlohy člověka v přírodě a zní s novou razancí a životností v situaci nutného střízlivění z představ o neochvějné dominanci lidské (západní) perspektivy.