Lyrická i epická poezie Robinsona Jefferse (1887–1962) je pevně spjata s kalifornským pobřežím, s větrem a vodou ošlehanými útesy, travnatými loukami a zalesněnými kopci, křtěnými divokými vichry i požáry. Americký básník původem z pensylvánského Pittsburghu zde po dlouhém putování nalezl spolu se svou ženou Unou útočiště a úkryt v době, kdy Evropou zmítala druhá světová válka.

Na kusu země, jejíž syrovou podobu vyrýsovalo neúprosné působení všech živlů, postavil pro sebe, Unu a dva syny kamenný dům – Tor House. K němu přidruženou Jestřábí věž, ve které psal a která se stala jedním z nejčastěji zobrazovaných jeffersovských atributů, vystavěl již sám a bez pomoci nedlouho poté. V unikavém bezpečí kamenných zdí a v zatím nepodmaněné přírodě hledá Jeffers pevné záchytné body pro sebe, svou filozofii i poezii.

Mys Joe
Mys Joe má zubaté čelisti a v nich má rozdrcené lodi; má divokou a osamělou krásu;
toulejte se tu celý den a nespatříte, co by nebylo básní.

Viděl jsem stěžně a prkna vraků na skalách a v pozadí za opuštěnou přímořskou
loukou se zvedal zkroucený a větrem otřískaný předvoj borovic, náspy mlhy se klenuly

nad lesem a nad vším, ploché přímořské louky v tomto období roku byly pokryty
zlatými nízkými květy, zvanými šlépěje jara, milióny kvítků,

a jejich záře stoupala do mlhy a zaplavovala ji až po klenbu, zatímco my se toulali
kouzelným krajem, kde světlo šlehalo od země a bylo zlaté.

Ještě někdo tu přecházel, starý Číňan, který sbíral chaluhy na skaliscích
a přinášel je pak v košíku na cíp louky, kde je rozprostíral k usušení na slunci.

Trvalé věci potřebuje báseň, věci velkých časových rozpětí,
Ustavičně obnovované nebo neustále přítomné.

Tráva, ta rok co rok svou stálostí se odevždy rovná a bude rovnat horám;
módní a chvilkové věci nemusíte ani vidět, ani o nich hovořit.

Člověk, sbírající potravu za slavnostní přítomnosti země a oceánu
na pobřeží, kde tolik správných mužů ztroskotalo, pod mlhou a mezi květy,
rovná se horám a bude se jim rovnat tak jako v minulosti; záře od země byla
jen rozmarem přírody, člověk musí přírodě odpustit mnoho rozkošných klamů.
(přel. Kamil Bednář)

Báseň Mys Joe formuluje stěžejní teze Jeffersovy poetiky: důraz na trvalost, cykličnost, spjatost se zemí a přírodou, vědomí pomíjivostí lidského života v měřítku „nekonečného času“ Země. Vyznačuje také základní motiviku, spojenou s toposem přímořské krajiny: rozmanité konkretizace zemských živlů a jejich působení (země úrodná i kamenitá, skály, stromy, květiny, oceán, déšť, mlhy, vítr, oheň, slunce), divoká příroda, pozůstatky civilizace. Neodmyslitelnou součástí básníkova světa je však také člověk a jeho dílo.

V předmluvě k rozporuplně přijaté sbírce The Double Axe (poprvé vydané v roce 1948) shrnuje Robinson Jeffers svůj filozofický koncept inhumanismu. Není náhodou, že se tak děje po zkušenosti s druhou světovou válkou, jež se stala (nejen) v básníkově zklamaném pohledu synekdochou totálního úpadku lidské kultury. Inhumanistické krédo, jímž je dle Jeffersových vlastních slov protknuta celá jeho básnická tvorba, radikálně vyjímá člověka z centra dění: je „založen[o] na uznání ohromující krásy věcí a jejich živoucí celistvosti a na rozumovém přijetí skutečnosti, že lidstvo nehraje ve vesmíru ani ústřední, ani důležitou úlohu“, píše amerikanista Petr Kopecký.

Současné alarmující zprávy vědců a odborníků o závažném vlivu našich aktivit na klimatické změny vedou k podobnému přehodnocování světonázorových stanovisek. Sílící ekologická hnutí vyzývají k novým kulturním intepretacím a kladou řadu nepříjemných otázek. Například David Attenborough, jemuž se opakovaně daří oslovovat široké divácké publikum úchvatnými dokumenty o přírodě a její křehkosti, uvádí svůj nejnovější film natočený v pozůstatcích města Pripjať, které se od doby černobylské havárie stalo poměrně rychle opět součástí přirozeného přírodního rytmu a ožilo v nových pozoruhodných podobách. Účel je akutně varovný a didaktický, stejně jako hlavní sdělení: člověk planetu potřebuje, planeta člověka nikoliv.

Zcela identickou figuru volí v mnohých básních Robinson Jeffers (byť někdy na úkor umělecké nápaditosti): „Teď už toto místo poznalo kazisvěta. Dbá o to? / Ani trochu. Má nekonečně času. Ví, že lidé jsou / příboj, který stoupá a časem se změní v odliv, / a že všechna lidská díla zaniknou“ (Mys Karmel), případně: „Zřejmě jen já sám a mohutný buben kmene a skalnaté čelo hory Taos máme na paměti, že civilizace je přechodné onemocnění“ (Novomexické hory). Ekofilozofickému kontextu Jeffersova díla se podrobně věnuje Petr Kopecký v již citované knize Robinson Jeffers a John Steinbeck: Vzdálení i blízcí. Kromě představení vývoje současné světové ekokritiky zde upozorňuje (v tradici pojetí metafory u Lakoffa a Johnsona) na různá metaforická ztvárnění země u obou pojednávaných autorů, což se zvláště u Jefferse jeví jako interpretace velmi podnětná (Matka Země, znásilněná země, kosti země…).

Ani při ohledávání Jeffersova antiantropocentrismu však nelze ztratit člověka ze zřetele. Ačkoliv se totiž jeho básně týkají především okolního, „vnějšího“ světa, vždy jej konfrontují s lidskou činností, s lidským pozorováním, s lidským prožíváním. Nápadnou a nejčastější metaforou je zde personifikace („děti vichru“, „sokol vítr“, „po moři tesknící kámen“), základní figurou pak apostrofa („Ó krásná skálo“, „Jak drahá mi budeš, skálo, až také zestárnu“, „Ó spící kameny“).

V lyrickém oslovení spatřuje Jonathan Culler ústřední rys žánru lyriky, jenž posiluje dojem rituální reciprocity básníka a světa a spoluzakládá tak specifickou přítomnost básnické promluvy. V nedávno přeložené knize Teorie lyriky připomíná Culler v závěru kapitoly věnované apostrofě ekofilozofický potenciál tohoto básnického prostředku, v souvislosti s čímž cituje Theodora W. Adorna: „Teprve zlidštěním může příroda znovu získat práva, o něž ji obrala lidská nadvláda nad přírodou.“

Určitý lidský pohled báseň zcela opustit nemůže a Jeffers to ví. To, co u něj má být básní, musí být spatřeno. Oduševnělá, krásná, ale i strašná příroda potřebuje duchem i tělem silného člověka, aby v ní a s ní existoval, aby její hmotu zušlechtil v obydlí. Potřebuje zodpovědnou a citlivou bytost, jež by její dravost a oslnivou velkolepost vetkala do básně.

Literární vědkyně a básnířka Louise Glücková ve studii Obstinate Humanity srovnává polemické odkazy na Robinsona Jefferse v poezii Roberta Hasse a Czesława Miłosze. Oba básníci se – každý po svém – vymezují proti Jeffersovu pesimismu, inhumanismu, proti jeho stěžejní metafoře kamene, která možná evokuje dojem trvalosti, ale zároveň také uzavřenosti, prázdné věčnosti a sterility: „Though rock stands it does not breed“. Přes veškeré námitky však Hass i Miłosz pokládají Jefferse za silný inspirační zdroj a svou kritiku vedou v modu „giant to giant“. To, co oba chápou jako gesto zahořklosti, beznaděje, ukrývání se, shledává Glücková jako ryze lidskou touhu po zabydlování bezpečného místa, po hledání něčeho čistého, přirozeného, dosud nezkaženého.

Vzdor všemu kárání, moralizování a tísnivým proroctvím Jeffers urputně pátrá po pozitivním ideálu člověka. Metafora kamene není jen symbolem věčnosti, ale i nekonečné, klidné metamorfózy, pomalé, rozvážné tvárnosti, na níž se podepisují vlivy dalších živelných sil: „žula – kdysi horká krev mládí země, / dosud tekutá v horké tmě blízko jádra […]“ (Domu). K tomu všemu znamená kámen příležitost. K práci, ke stavbě a především k životu: „Vrším kosti staré matky země, abych nám vystavěl úkryt proti moci vzduchu“ (Domu). Právě Jeffersův kamenný dům a Jestřábí věž jsou nejpůsobivějšími příklady soužití a vzájemného respektu. Tato symbióza se z roviny materiální snadno rozšiřuje na rovinu duchovní. Lidé a příroda spolu mohou splynout i po jakýchkoliv proměnách včetně smrti: „Mého ducha hledat nemusíte; bude pravděpodobně / na tomto místě, ale už temný a hluboko v žule“ (Dům na útese). Trvalé věci potřebuje nejen Jeffersova báseň, ale také jeho lidé.

Robinson Jeffers člověka zdaleka neopouští, jen jej nahlíží jinak a odjinud. V uvedené básni Mys Joe předkládá básník-pozorovatel obraz krajinné scenérie líčené jako cosi posvátného, kouzelného, sakrálního. Nebezpečný, vlnami bičovaný výběžek skalnaté pevniny, klenba bílé mlhy, oslepující záře květin. V tomto prostředí se odehrává veskrze pozemský akt, nabývající však bohoslužebných rozměrů: přichází starý Číňan a pokorně sbírá plody moře. Takový člověk se u Jefferse „rovná horám“, takový člověk může nalézt obživu tam, kde „tolik správných mužů ztroskotalo“.

Nejen tato báseň dokládá, že Jeffersova poezie nepromlouvá temně a zatrpkle „ke kamenům“, nýbrž zcela zjevně lidsky k lidem. Prostřednictvím oslovování moře, kamenů, ohňů a větru vyzývá básník Robinson Jeffers k tomu, co filozof Erazim Kohák ve svých studiích a přednáškách označuje jako odpovědnost plynoucí z vlastní svobody: „Mám za to, že smyslem tu není ‚návrat k přírodě‘ kolem nás či v nás, byť o sobě záhodný. Naše vydělení z přírody, které romantika vnímá jako odcizení, není samo o sobě původním hříchem. Je to jen moment stvoření, moment doteku prstů na stropě Sixtinské kaple, který povolává lidstvo ke svobodě a odpovědnosti. Lidé se tím nestávají ‚vyšším‘ druhem, nezískávají právo ke kořistění druhých. Získávají jen svobodu a odpovědnost.“

Jeffers člověka z krásného i strašlivého ráje divoké krajiny nevyhání. Nabádá jej však k vyrovnané spoluexistenci, pokoře a onomu žití „ve svobodě a odpovědnosti“. Právě v těchto rovinách dnes promlouvají Jeffersovy verše čím dál naléhavěji. Úkolem smysluplného, ekologicky uvědomělého bytí totiž vždy bylo a je „sbíra[t] potravu za slavnostní přítomnosti země a oceánu“, tedy připustit, že svět neobývají jen lidé a pouze jejich perspektiva pro zachycení bohatých rozmanitostí pozemského života nestačí.

Použitá literatura:
Prameny:
Bednář, Kamil: Přátelství přes oceán. Praha: Československý spisovatel, 1971. Jeffers, Robinson: Básník z Jestřábí věže. Ed. a přel. Kamil Bednář. Praha: Československý spisovatel, 1964.

Literatura:
Culler, Jonathan: Teorie lyriky. Přel. Martin Pokorný. Praha: Karolinum, 2020. Glück, Louise: Obstinate Humanity. In Poets Teaching Poets: Self and the World. Eds. Gregory Orr, Ellen Bryant Voigt. Michigan: University of Michigan Press, 1996. Kopecký, Petr: Robinson Jeffers a John Steinbeck. Vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012. Kohák, Erazim: Zorným úhlem filozofa. Vybrané články a přednášky z let 1992–2002. Praha: Ježek, 2004.