„Kde to jsem? Je to sci-fi nebo pohádka? Snad satira nebo sociální komentář?“ ptá se nad románem Britky Helen Oyeyemi Perník (Gingerbread) v recenzi pro The New York Times spisovatelka Eowyn Iveyová. Tento román z roku 2019 vyšel na konci loňského roku v překladu Petra Onufera česky. A zaznamenal – či spíš jeho autorka zaznamenala – neobvykle širokou pozornost médií. Zvlášť přihlédneme-li k tomu, co naznačuje Iveyová: že totiž při čtení tohoto románu nemáme pevnou půdu pod nohama a spolu s otázkou, co vlastně čteme, si často klademe rovněž otázku, jak to číst máme. Krátce po vydání českého překladu v oblíbené edici AAA nakladatelství Argo přinesl rozsáhlý rozhovor s autorkou týdeník Respekt, poté lednový magazín Host a nedávno i časopis Reflex. Vše završila nedávná nominace Perníku na cenu Magnesia Litera za překlad. Jedním z důvodů zájmu o Helen Oyeyemi je skutečnost, že autorka žije od roku 2014 v Praze. A Praha a vůbec Česko jsou tematizovány i v její předposlední knize.

Tento obšírný úvod je možné číst jako recenzentův pokus oddálit nesnadný úkol – napsat, o čem tedy Perník vlastně je, lépe řečeno: čím je. Při popisu tohoto románu jako první vytanou na mysl slova jako znejisťující, interpretačně otevřený, neuchopitelný, žánrově nejednoznačný, ale také sugestivní, imaginativní, magický, neustále překvapující, zábavný, ba i humorný. Hlavní postavou knihy je Harriet, která žije se svou dcerou Perditou a matkou Margot. A také peče perník podle receptu, jenž se v její rodině dědí z generace na generaci. Titulní pochutina se propisuje i do tematické sítě románu. Harrietina nejlepší přítelkyně se jmenuje Gretel, což je jméno, jehož český ekvivalent znají tuzemské děti odmala. Jedná se totiž o Mařenku z pohádky o perníkové chaloupce. Charakter, potažmo reálnost Harrietiny přítelkyně je však od začátku zpochybněna: „Harriet už vlastně ani neví, jestli jsou ještě pořád kamarádky. Není si ani jistá, kde Gretel vlastně je, a neví, co asi teď zrovna dělá.“ (s. 23)

Na začátku románu se zdá, že se Harrietina dcera Perdita pokusila o sebevraždu; a Harriet jí pak u jejího lůžka začne vyprávět. O tom, jak se dostala do Británie, kde všechny tři ženy momentálně žijí, ze země nazvané Andersajtánie, v níž se Harriet narodila. Stejně jako téměř vše v Perníku je i status Andersajtánie diskutabilní:

O Andersajtánii je k dispozici jen velmi málo prokazatelných informací. Je zaznamenána řada případů, kdy se lidé bez státní příslušnosti hlásili k andersajtánskému občanství na základě básnické licence; dále se pak pohříchu opakovaně ukázalo, že tvrzení o andersajtánském občanství či původu byly založeny na falešných vzpomínkách či zkreslených kognitivních informacích. (s. 26)

Zajímavostí pro českého čtenáře je, že v anglickém originále je tato země nazývána „Druhástrana“. Projevuje se zde tedy autorčina obeznámenost s češtinou, pro niž musel Petr Onufer poměrně paradoxně hledat inspiraci v jiném jazyce. Důležitější však je, že Andersajtánii v románovém světě uznaly pouze tři státy: Slovensko, Maďarsko a Česko. Slovensko, dozvídáme se v knize, toto uznání revokovalo v roce 2010, Maďarsko o tři roky později. Jediným státem, který v románové přítomnosti Andersajtánii uznává, je tedy Česko. Podobně jako titulní perník je i země Harrietina původu zapletena do husté sítě motivických a tematických vztahů a jako perník i Andersajtánie sugeruje množství interpretačních vodítek a vazeb. Jak si je vyložit? V jakém rámci tyto vazby číst? Nakolik reálně je brát? Jsou to symboly, alegorie, metafory? Lze je nějak „přeložit“? Petr Onufer nabízí v doslovu relativně jednoduchý způsob, jak se k Perníku postavit: „Spokojme se tedy s tím, že vstřebáme jednotlivé obrazy i celkový děj Perníku v jejich symboličnosti a vezmeme na vědomí jejich nedořečenost a mnohoznačnost. Přistupme v tomto ohledu na autorčinu hru. Přijměme logiku snu.“ (s. 257)

Živost a podmanivost autorčina stylu k takovému způsobu čtení minimálně vybízejí. Kdo chce, může se nechat strhnout autorčiným jazykem, metaforickým, přesným a zároveň dynamickým:

Jeden milovník perníku kdysi Harriet řekl, že jíst její perník je jako pojídat pomstu. „Jako byste si pochutnávali na samotném srdci vyrvaném z člověka, který hrozně ublížil vaší lásce a myslel si, že mu to projde,“ rozváděl to. „Právě na tom srdci, rozemletém na prášek a říznutém kořením, solí a sirným sirupem, jako by se odměřil med, nechal se vzplanout jasným plamenem a vmísil do těsta spolu s roztavenou lžičkou. Jste génius. Navěky jste mi zničila život. Děkuju vám.“ (s. 11)

Stejně tak lze podlehnout autorčině vypravěčské suverenitě a její téměř bezbřehé imaginaci. Kdo by však chtěl udělat krok stranou a pohlížet na její vyprávění z odstupu, narazí na důmyslné proplétání dvou kruciálních předloh: zmíněného příběhu o perníkové chaloupce a Shakespearovy Zimní pohádky. Tyto texty jsou v Perníku „využity“ na mnoha úrovních, ať už jde o motiv perníku, Gretel, či Perditu – postava tohoto jména vystupuje v Shakespearově hře, v níž dramatik přiřkl Čechům moře; Helen Oyeyemi sice tak „štědrá“ nebyla, i v její próze se však Česko dočkává podnětných aktualizací v souvislosti s Andersajtánií, respektive s Druhoustranou.

Spletitý, labyrintický děj Perníku s množstvím digresí a s neustálým znejišťováním si samozřejmě žádá patřičně naladěného čtenáře. Lze předpokládat, že ne každý hypnotickému světu Helen Oyeyemi podlehne. Nicméně vyplatí se to alespoň zkusit, a to i když se zaměříme na uměřenější vrstvy této prózy, jako jsou tematizace rodinných vazeb či potřeby mít někoho nablízku. Titulní pochutinou si Harriet snaží mimo jiné získat náklonnost rodičů Perditiných spolužáků, čímž se příběh ze snových výšin dostává i k bazálním lidským potřebám a tužbám. Jednou z nejzákladnějších, jež fakticky stojí i ve středu všeho dění, je vztah mezi matkou a dcerou, který sugestivně vychýlené vyprávění zároveň přibližuje každodenním prožitkům. Jen je třeba jít mu trochu naproti.