Helen Oyeyemi, mladá britská autorka narozená v Nigérii v roce 1984, napsala svůj první román The Icarus Girl (Ikarovská dívka) již během studia na střední škole. Při studiu sociologie a politologie na Cambridgeské univerzitě napsala dvě divadelní hry, jejichž inscenace se ujal tamní studentský divadelní spolek a které byly později vydány knižně. Po úspěchu prvního románu, kde se autorka zabývá otázkou identity a dospívání, vydává v roce 2007 druhý román The Opposite House (Dům naproti), inspirovaný kubánskou mytologií a problémy spojenými s migrací. I třetímu románu White is for Witching, za který Oyeyemi obdržela prestižní cenu Somerset Maugham Award, dominují nadpřirozené prvky, rodinné problémy a pocit odcizení. Čtvrtý román Mr. Fox (Pan Fox) vydaný v roce 2011 je volně inspirovaný příběhem o Modrovousovi a autorčina záliba v přepracovávání pohádek, mýtů a lidových vyprávění se velmi výrazně projevuje i v jejím prozatím nejnovějším románu z roku 2014 Dívka jménem Boy (Boy, Snow, Bird), který letos vydalo nakladatelství Argo v Edici anglo-amerických autorů v překladu Ladislava Nagye jako autorčinu první knihu přeloženou do češtiny. Autorce letos také vyšla její první sbírka povídek What Is Not Yours Is Not Yours (Co není tvoje, prostě není tvoje).

Román Dívka jménem Boy vypráví životní příběh Boy Novakové, která se narodila ve 30. letech 20. století v New Yorku, kde žije v manhattanské přistěhovalecké čtvrti pouze se svým násilnickým otcem-krysařem. Je zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda Charlieho Vacice, ale ani to jí nezabrání, aby se po dalším otcově excesu rozhodla utéct a začít nový život v malém massachusettském městečku Flax Hill. Tam si najde nové přátele, a dokonce i lásku v podobě Artura Whitmana, šperkaře a bývalého učitele historie, který ovdověl a žije v městečku se svou matkou a dokonalou krásnou dcerou Snow, nápadně připomínající pohádkovou Sněhurku. Přestože Boy stále miluje svého kamaráda Charlieho, Artura si vezme, stane se Snowinou macechou a zanedlouho porodí dceru Bird, kvůli které se však v rodině strhne poprask, protože holčička se narodí „barevná“. Postavení Afroameričanů v Americe 50. let a počátku 60. let není ani zdaleka rovnoprávné postavení bílé většiny, a tak se rodina Whitmanových snaží svůj africký původ již několik generací potlačovat tím, že se v ní uzavírají sňatky s bělochy. Ani toto opatření však nedokáže zabránit občasné „nehodě“ jako v případě Bird narozené s tmavou pletí. Obvykle se rodina snaží tuto „černou vránu“ naprosto ostrakizovat, avšak právě tohle se Boy rozhodne změnit a posílá pryč „bílou labuť“ Snow, čímž v rodině rozpoutá ještě nevraživější atmosféru, než v ní do té chvíle panovala.

Příběh je vyprávěn střídavě z perspektivy Boy a její dcery Bird. Prostřednictvím jejich hovorového vyprávění a dopisů poznáváme nejen je, ale i sociální problémy Ameriky 50. let – přistěhovalectví, rasovou diskriminaci, alkoholismus, hledání kulturní identity nebo diskriminaci na základě sexuální orientace. Přestože Boy i Bird čtenářům nechávají nahlédnout do vlastních myšlenek a pocitů, není lehké se v nich vyznat a udělat si o nich ucelený obrázek. Jejich úhly pohledu se navíc často rozcházejí. V tomto ohledu by se o nich snad mohlo mluvit jako o „nedůvěryhodných vypravěčkách“. Některé situace nám zprostředkovávají možná až zbytečně zdlouhavě a detailně, zatímco jiné, možná důležitější, záměrně zmiňují jen letmo. Jejich vyprávění sem tam přeruší jiné postavy, které mají potřebu do ústředního příběhu nějak zasáhnout. Celkově nesourodé vyprávění ústí v překvapivý závěr románu, přičemž se čtenář nakonec musí spokojit s otevřeným koncem příběhu.

Patrně nejzajímavějším aspektem románu je to, jak autorka zasazuje rodinné a individuální drama svých postav do mytologického a pohádkového rámce. Hlavní osu příběhu tvoří základní linka pohádky o Sněhurce, tedy rivalita mezi macechou Boy a nevlastní dcerou Snow, která navíc nachází svůj protiklad v postavě Bird. Z této pohádky se samozřejmě v románu objevuje i kouzelné zrcadlo, představující jeden z jeho ústředních motivů. Autorka pracuje se zrcadlem jednak jako s fyzickým předmětem, ale také jako s abstraktním pojmem. Boy se v zrcadlech ráda prohlíží, avšak postupně jim přestává důvěřovat, Bird by se v nich také ráda prohlížela, ale na rozdíl od matky se v nich nevidí vůbec, což je jeden z mnohých pohádkových či magických prvků objevujících se v románu. V abstraktní rovině se se zrcadlem setkáváme neustále. Autorka nastavuje postavám jakési pokřivené zrcadlo, ve kterém se odráží dvojice postav, které se vůči sobě zdají být protikladnými nebo převrácenými obrazy. Tmavá Bird je tak jakýsi negativ bledé krásky Snow, Boy zase Arturovy zesnulé manželky Julie, vyhnaná Snow je protikladem vyhnané tety Clary, a dokonce i otec Boy má nakonec v románu svůj převrácený odraz v zrcadle. Oyeyemi tak navazuje na dlouhou tradici zrcadla jako literárního motivu. V souvislosti s ním čtenáře patrně nejdříve napadne mytický příběh o Narcisovi, Carrollova Alenka za zrcadlem nebo již zmíněná pohádka o Sněhurce. V románu najdeme i další zdroje inspirace a více či méně zjevné odkazy na mýty, pohádky nebo jiná literární díla, například na Popelku, Krysaře, Stevensonova Jekylla a Hydea nebo některé Poeovy povídky. Na některých místech románu je viditelný také vliv lidového vypravování, můžeme se však pouze dohadovat, zda to souvisí s autorčiným kulturním původem, a vliv magického realismu, což autorka částečně potvrzuje v rozhovorech, kde uvádí, že na ni vždy silně působila četba románů Gabriela Garcíi Márqueze. V doslovu k románu překladatel Ladislav Nagy uvádí, že způsob, jakým Oyeyemi umně pracuje s pokroucenými pohádkami, mýty, ale i historickými událostmi, v mnohém připomene brilantní prózu Angely Carterové.

Román Dívka jménem Boy, který s ohledem na výše uvedené rysy můžeme označit za postmoderní, je další v řadě autorčiných románů, kde se projevuje její fascinace mýty a rozličnými vyprávěními obecně. Z celého románu tak čtenář cítí naléhavou potřebu dvou hlavních postav, a zároveň vypravěček, sdělit příběh. Jelikož tuto potřebu však v románu mají i vedlejší postavy, dal by se shrnout jako jakási směs vyprávění s ústředním příběhem. Oyeyemi se v jejím pátém románu povedlo velice nenuceně snoubit mytické motivy, prvky magického realismu a pohádkovou naivitu se závažnými sociálními tématy, rezonujícími nejen americkou společností dodnes. Není tedy divu, že byl román velmi nadšeně přijat jak čtenáři, tak kritiky, kteří Helen Oyeyemi považují za jednu z nejtalentovanějších současných britských autorek. Snad se český čtenář brzy dočká i překladu některého z jejích předchozích románů nebo letos vydané sbírky povídek.