Knihy o zvířatech jsou evergreenem dětské literatury. Děti mají zvířátka rády, často si na ně hrají, mají k nim zkrátka blízko. Hodnota knih se zvířecími hrdiny je však poměrně kolísavá; často se jedná o jednoduchý příběh, ve kterém vystupují křiklavými barvami vyvedené zvířecí postavičky, jež se ve všech ohledech chovají jako lidé. Tereza Říčanová se pohybuje v úplně jiných dimenzích. Držitelka doktorského titulu z UMPRUM přes dvacet let žije s manželem a pěti dětmi na statku na Vysočině. Kromě tvorby oceňovaných dětských knih se věnuje výuce výtvarné výchovy a divadlu, od roku 2019 také tančí v divadle Ponec s Barborou Látalovou v představení Kozí kraviny. Kráva Říčanová ostatně není její zvířecí prvotinou – v roce 2011 jí v nakladatelství Baobab vyšla Kozí knížka a v roce 2014 Psí knížka. Říčanová zvířata neantropomorfizuje a na pozadí života s nimi akcentuje například témata smrti a zrození.

Na Krávě Říčanové lze tedy ocenit v prvé řadě to, že v ní kráva zůstává krávou, což ji ale zároveň nijak neumenšuje. Kniha je vlastně ódou na krávu, její schopnosti, osobnost a nekonečné zdroje. Nutno říct, že ódou věcnou, nepatetickou. Na dvou dvojstranách autorka jasně deklaruje důvody pro pořízení krávy: kupovat dětem spoustu mléčných výrobků v plastových obalech vypravěčce připadá neekologické a nesouhlasí s podmínkami v kravských velkochovech. Ve zbytku knihy už ale nijak nepřednáší, myšlenkové poselství organicky včleňuje do líčení života s krávou, a i kdyby v úvodu přímo nezazněl argument proti velkochovům, z knihy jako celku by jasně vyplýval. Autorka do detailu zachycuje, co to znamená mít krávu: „kraví módu“, která se nosí ke krávě, aby pak člověk celý den nezaváněl, kýbl na mléko, kravskou fyziognomii, dřinu při nekonečném zpracovávání trávy na seno a kydání hnoje, kraví odměny po dojení, zpracovávání mléka. Když zjistíme, kolik toho kráva vyprodukuje a kdo všechno z jejích darů vyžije, pateticky pak nepůsobí ani přirovnání krávy k bohyni. V závěru knihy vypravěčka s krávou dokonce částečně splývá, jednak fyzicky (díky všemu mléku, které zkonzumovala) a jednak si bere inspiraci z jejího klidu. Při představě, že by nastíněné kontinuum života s krávou chtěl někdo x-krát okleštit a nacpat do velkochovu, vyvstává v Krávě Říčanové v jasných barvách nehumánnost takového zařízení.

Od knih o zvířatech máme tendenci očekávat jisté vzdělávací ambice – ty má i Kráva Říčanová, ale možná jiného druhu, než bychom mysleli. Všechny obsažené informace jsou veskrze praktické, snad kromě ilustrace, kde je vidět schéma kravských žaludků. Podrobně se dozvíme, jak se kráva obstarává, co a jak se dělá z jejího mléka, jaké má vypravěčka na dvoře vyšlapané cestičky apod. Autorka také do určité míry narušuje vesnický stereotyp, který děti možná ještě nemají pevně vštípený, ale když zjistí, že stloukat máslo lze i při sledování filmu nebo poslechu rokenrolové hudby, snadněji přijmou život s krávou jako něco normálního.

Chytlavé jsou i z části naivistické, temperovými barvami provedené celostránkové ilustrace, jež mají v knize tak dominantní prostor, že je ani nelze nazývat ilustracemi. Jak uvedla sama autorka: „Ilustrace je osvětlení slova obrazem, můj postup je opačný, spíš osvětluju ilustraci textem.“ Říčanové není cizí sebeironie: ukazuje nám, jak kráva odhání mouchy od svého i vypravěččina zadku, nebo třeba dětskou postavu při otevírání ledničky, jak se táže: „Nemáme něco jinýho než mlíko?“

Kráva Říčanová zemitě poetickým způsobem vyjadřuje vděčnost a pokoru nejen tváří v tvář jednomu živému tvorovi a ukazuje, že není sladkého mléka bez hromady hnoje.