Prostředí pražské periferie, v němž se protagonista knihy Simony Bohaté Beny nejčastěji pohybuje, má v sobě minimálně z dnešního pohledu nespornou přitažlivost. V osmdesátých letech minulého století představovalo nepříliš vábnou realitu, v níž se někteří pokoušeli pouze přežít, zatímco jiní se s větší či menší mírou konformity snažili nějak realizovat a dát tak svému životu alespoň zdání smyslu.

Beny se po vyučení a vyhnutí „nejčestnější povinnosti mladého muže“, jak tehdy soudruzi říkali základní vojenské službě, ocitne v pozici manipulanta ve vysočanském továrním kolosu, v němž není problém zašít se před pracovními záležitostmi, ale kde jedinec představuje toliko kartičku do píchačky.

Benyho svět po odchodu z domova zosobňují zprvu vlastně jen invalidní důchodce Hany a správce sběrných surovin Fabrikant, odsunutý do ústraní coby potomek nepřátel socialistického zřízení. Z hlediska budování socialismu jsou oba podobně ztracené existence. Nesourodou trojici doplňuje Benyho mladší bratr Víťan, motající se kolem sběrny ze zištných důvodů – kvůli snadnému přivýdělku.

Beny bere podřadnou práci s vidinou relativně velkého množství volného času a možností ve fabrice tajně fotit. Dokumentární fotografie je jeho jediný koníček, jemuž podřizuje prakticky vše. Náhoda, schopnost být ve správnou chvíli na správném místě či štěstí na lidi následně rozvíjejí děj, odehrávající se na pozadí sběrného dvora, továrních hal a umírající prvorepublikové dělnické kolonie, kterou čeká asanace.

Autorka těží z dokonale zvládnutého řemesla. Příběh podaný v er-formě skrze vševědoucího vypravěče se nikde nezadrhává, jednotlivé postavy vstupující do hlavní dějové linky neruší, ale pomáhají kolorovat čtenářovu představu o prostředí, dobových poměrech i mezilidských vztazích. Rozhodně se přitom nejedná o nostalgickou retro selanku, ale o připomenutí toho, jak drsné mnohdy byly a někdy stále jsou životy na periferiích. Bez hodnocení, odsudků či adorace, hovorovým jazykem, a přitom s nepodbízivou poetikou, která dává vzpomenout na Povídky Jana Zábrany, Hrabalova Haňťu z Perličky na dně i Pelcovo …a bude hůř.

Každodenní realita fabriky, v níž se snoubí vize čtvrtletních prémií, levárny a buzerace slabších kusů s přátelskými setkáními, se v knize prolíná s osudy lidí, které zná Beny ze sousedství či kteří se jen vepsali do života některé z dalších postav.

I jejich mikropříběhy pomáhají navozovat atmosféru doby, která je pro mladší ročníky stále vzdálenější a nezvratně se blíží k okamžiku (pokud se tak již nestalo), kdy čtyři desetiletí minulého století splynou v několika odstavcích učebnice dějepisu pod titulem Poválečná historie do roku 1989.

Jednou z dílčích dějových linek je příběh Růženy, dívky ze sousedství, týrané despotickým otcem, z níž touha po pomstě učiní monstrum, nikoliv nepodobné opovrhovanému tyranovi:

Růžena seděla na lavičce a občas mrkla bokem na otcův profil zírající bez výrazu na matčinu urnu. Až dodneška k matce promlouvala jen v duchu, dneska ale řekla nahlas: „Tak už mám po kupě všecky lejstra. Původně sem to myslela jinak, když sem cukla drátem. Myslela sem si, že bude po něm. Dívala sem se ze špajzu, jak se nehejbá, a asi sem je zavolala brzo, to sem měla na sebe vzteka. Taky proto, že pak našli ten drát… já ho tam dočista zapomněla… Myslela sem si, máti, že ti ho sem šoupnu, ale nakonec ne… nakonec si ho eště ňákej čas nechám…“ Když domluvila, mrkla na otce. Jeho tváří běžel jeden vlnitej škub za druhým a rty se mu třásly. Jako by teď hrůza nahradila mrtvý svaly a hnala jeho tvář. Růžena byla spokojená. (s. 57)

Knize přitom nechybí ani humor a všudypřítomná absurdita, kterou dokázal ve svých snímcích často zachytit Jindřich Štreit, k jehož fotografiím Beny vzhlíží a jemuž Bohatá knihu spoluvěnovala, neb patří k jejím oblíbeným autorům. Dokumentárnost a smysl pro zachycení rozhodujícího okamžiku i humorná nadstavba jsou vlastní také Benyho volné tvorbě, k níž se dostává i prostřednictvím nabídek od lidí ze svého okolí. Takovou událostí bylo třeba pořízení „takových těch momentálních fotek“ ze svatební oslavy, které mu dohodil mistr z fabriky:

Na parketu se natřásalo několik tet a strejců a opilci u pípy se jim smáli. Flašky od griotky na dívčím stole byly prázdný a jedna z holek ležela hlavou na ubruse. Chrápala s otevřenou pusou, ruce svěšený k zemi jak salámy u řezníka a ostatní holky se jí hihňaly. Beny si spěšně utřel pusu, plácnul Víťana po noze, řek: „Tak de se na to,“ a zamířil k holčičímu stolu. „Ahoj, holky, já bych si vás cvaknul, jo? Aby měla nevěsta památku…“ dodal. (s. 109)

Vedle povědomí o Štreitových fotografiích je pro kontext příběhu důležitá i znalost hudby, kterou Beny může poslouchat po úspěšné směně „volkmena“ za deky pionýrů. Doors či Rollling Stones ze sluchátek i Jasná páka na Chmelnici jsou pro některé z nás stále výmluvnými symboly s jasným dobovým kontextem, který mladší generace patrně plně nedocení. I bez něj je tento text, nepřímo navazující na autorčinu novelu Všichni sou trapný, příjemné čtení. Kdo si však při čtení k navození atmosféry pustí Benyho výběr jako hudební podkres, tomu kniha přinese mnohem bohatší zážitek.