V rámci festivalu Dny Severu 2021 dorazil do Česka litevský spisovatel Alvydas Šlepikas (*1966), jehož román Jmenuji se Maryte vyšel česky v roce 2020 v překladu Věry Kociánové. Šlepikas původně vystudoval činoherní herectví a režii a několik let působil v souboru Litevského národního divadla, posléze se prosadil i jako básník a autor krátkých próz. Do povědomí široké veřejnosti pronikl jako spisovatel právě titulem Jmenuji se Maryte o „vlčích dětech“, vydaným v originále v roce 2012.

iLiteratura: Původně jste zvažoval natočit o osudech vlčích dětí film, nakonec z vašeho pátrání vzešla kniha Jmenuji se Maryte. Je šance, že film ještě spatří světlo světa?
Alvydas Šlepikas: Nevím. Pokud nějaký zajímavý režisér projeví o materiál zájem, budu rád, ale knihu jsem napsal v roce 2012, před téměř deseti lety, a osobně se k tomuto námětu moc vracet nechci. Už před deseti lety také bylo jasné, že natočit film by bylo velmi drahé, a na tom se dodnes nic nezměnilo.

iLiteratura: Jsou osudy vlčích dětí pro dnešní mladé Litevce tématem?
Alvydas Šlepikas: Když jsem začínal shánět materiál, nevěděl jsem o těchto dětech nic. Bylo to pro mě naprosto nové téma, v čemž jsem nebyl ve své generaci žádná výjimka, a totéž platí i pro lidi mladší než já. Ale když román vyšel, měl jsem spoustu autorských čtení a jiných setkání po knihovnách v litevských městech a vesnicích a postupně jsem pochopil, že mezi lidmi starší generace jde o známé události. Jen o nich dlouhá léta nesměli mluvit, za sovětské éry to bylo naprosté tabu. Ani samy vlčí děti o svých osudech nemluvily. Ale dnes jde v Litvě, myslím, o docela známé téma, má kniha sehrála roli jakéhosi ledolamu a v posledních letech vyšly další tituly od litevských autorů, objevily se i překlady z němčiny. Ani v Německu o vlčích dětech donedávna téměř nikdo nevěděl, byly neznámou součástí poválečné historie. V Litvě chodím na setkání do škol a zdá se, že dnešní děti toto téma zajímá, často mi říkají: „Když čtu vaši knihu, najednou vidím, že se vlastně máme moc dobře.“ Má kniha se dostala i na seznam školní četby, učitelé s ní pracují v hodinách moderní literatury i dějepisu.

iLiteratura: Jaký je to pocit, být probírán po boku klasiků litevské literatury?
Alvydas Šlepikas: Mohu říci, že zajímavý. Když jsem se rozhodl napsat román, bylo mi jasné, že musím povědomí o vlčích dětech rozšířit. Proto jsem chtěl napsat knihu, která se bude snadno číst. Vím, co čtou moji synové, preferují vizuální vjemy, nechtějí množství slov ani dlouhé věty. Proto jsem knihu koncipoval tímto způsobem. Sám jsem začal kariéru spisovatele jako básník, mé první publikace byly sbírky poezie, a poezie mě naučila, že při psaní musím používat jen slova, která jsou nezbytně nutná. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí i v románu, protože vyprávění o těchto dětech a krutostech, které zažily, by se dalo pojmout i velmi srdceryvně a brutálně. To jsem nechtěl, přál jsem si napsat knihu, kterou mohou číst mladí čtenáři i starší lidé, a kdyby byla příliš brutální, mnoho lidí by ke čtení nenašlo odvahu. Ale je pravda, že mnohé z vlčích dětí mi poté, co si knihu přečetly, řekly, že se jim líbila, ale že skutečnost byla o mnoho tvrdší.

iLiteratura: Bylo psychicky těžké psát o krutostech, které se staly dětem?
Alvydas Šlepikas: Být spisovatelem je taková zvláštní profese, jsme trochu zvláštní lidé. Máme rádi, když je příběh drsný nebo alespoň neobvyklý. Je to podobné jako třeba u chirurgů, prostě jen dělají svou práci, řežou do lidí, protože musí, ne proto, že by se jim líbila bolest, kterou působí…

iLiteratura: Tohle se snažím si říkat pokaždé, když sedím v zubařském křesle…
Alvydas Šlepikas: Doufám, že nejsem jako zubař, když píšu (směje se). Každopádně pro mě bylo důležité napsat o té době a vlčích dětech pravdu. Když se bavím se starou paní, která mi vypráví o smrti své maminky včetně detailů o tom, jak ji pohřbívala do sněhu, musím to popsat rázným způsobem, nemůžu to brát nějak citlivě.

iLiteratura: V knize se setkáváme mimo jiné s lesními bratry, vzdorujícími partyzánským způsobem sovětské nadvládě, a také s takzvanými stribaji, příslušníky polovojenských jednotek, které s nimi bojují. Lesní bratři i stribajové se vyskytovali i v Lotyšsku a Estonsku, vlčí děti bychom našli ale v podstatě jen v Litvě. Vnímáte je tedy jako specificky litevské téma?
Alvydas Šlepikas: Víceméně ano, vlčí děti jsou hlavně litevský fenomén, ale v Estonsku měli po válce hodně ruských dětí živořících v podobných podmínkách. Když vyšel estonský překlad, dozvěděl jsem se na besedách hodně i o jejich příbězích. A dokonce vím o případu, kdy se jedno německé vlčí dítě, už si nevzpomínám, jestli šlo o chlapce, nebo o dívku, dostalo do Estonska, protože se ho v Litvě ujali estonští manželé a pak ho vzali s sebou domů. A naopak v Litvě jsme měli i hodně smutných osudů ruských dětí, i v mé knize vystupuje jeden ruský chlapec.

iLiteratura: Ano, ten zahyne, když si hraje s granátem…
Alvydas Šlepikas: Přesně tak. To nebylo v této oblasti nijak neobvyklé, po válce byla zamořená minami a vojenským materiálem a při nehodách umírali děti i dospělí.

iLiteratura: V knize píšete – a zmiňují se o tom i samotné vlčí děti ve svých vzpomínkách –, že obyčejní Litevci se s nimi dělili o jídlo. Nacházíte v tom navzdory všem krutostem naději pro lidstvo, že v každém člověku je něco dobrého?
Alvydas Šlepikas: Snad. Je zajímavé, že většinou se o jídlo podělili chudí lidé, nevím proč. Hodně dětí si ovšem jídlo muselo odpracovat, například na statcích, a dívky často čelily sexuálnímu nátlaku a podobně. Mnoho chudých lidí ale tyto děti přijalo za členy rodiny. Tím hodně riskovali, posléze často falšovali dokumenty, měli strach, že Sověti děti najdou, takže o sobě tyto rodiny nedávaly moc vědět.

iLiteratura: Podařilo se později vlčím dětem navázat kontakty s jejich německými příbuznými?
Alvydas Šlepikas: Ano, dnes mají německé občanství, snad každý, kdo věděl o svém původu, dostal časem možnost vycestovat do Německa, i když zprvu jen do Východního. Mají tam dnes důchody a další zajištění, ale vztahy v rodinách bývají někdy komplikované. Musíme si uvědomit, že se tito lidé často se svými příbuznými setkali ve věku kolem šedesáti let, mnohdy už ani neuměli pořádně německy, chápali, že jsou si s vlastními sourozenci cizí. Jedna z dam, se kterými jsem mluvil, mi vyprávěla, že se nakonec rozhodla zůstat Litevkou, s bratrem a sestrami si zavolá na Vánoce, ale to je všechno, ona sama nestojí o bližší kontakt. Jiné vlčí děti mají se svými biologickými rodinami dobré vztahy. A nejspíše je v Litvě mezi vlčími dětmi dnes hodně starých lidí, kteří se do litevských rodin dostali tak malí, že si ani nepamatují, že nejsou Litevci.

iLiteratura: V závěrečné scéně hraje významnou roli hudba. Proč?
Alvydas Šlepikas: Dáma, o které jsem se již zmínil, byla jedním z důležitých pamětníků, z jejichž vzpomínek jsem čerpal, hodně si pamatovala, protože na konci války jí bylo jedenáct let. Většině ostatních, s nimiž jsem při přípravě knihy hovořil, bylo koncem války čtyři nebo pět let a jejich vzpomínky měly takový snový nádech, ale tato paní si vybavovala hodně konkrétních detailů. Rodina, která se jí ujala, žila hudbou, tatínek byl ředitelem v opeře a maminka balerína. A tato paní mi podrobně vylíčila své pocity, když poprvé stála v pokoji svých nových rodičů a všude viděla malé sošky baletek. Takže jsem se nechal inspirovat jejím příběhem a vzal jsem balet jako příslib toho, že všechno zase bude v životě normální i pro mou Renate čili Maryte.

iLiteratura: Maryte je zjevně obvyklé litevské dívčí jméno. Je celkem jasné, proč hlavní hrdinka přijala běžné litevské jméno, ale měl jste před očima nějakou konkrétní Maryte, když jste se rozhodl jméno použít?
Alvydas Šlepikas: Znám i konkrétní vlčí děti, které přijaly jméno Maryte, ale jde o fikci, nikoli literaturu faktu. Knižní Maryte vznikla ze vzpomínek různých lidí a také z mé představivosti. Mnohé z vlčích dětí, s nimiž jsem mluvil a které pak mou knihu četly, mi řekly, že se v ní poznaly, což mě těší.
Název mimochodem bývá překládán různě, v angličtině například In The Shadow of Wolves (Ve stínu vlků). Nakladatel mi řekl, že původní název funguje dobře, pokud už člověk román přečetl, ale čtenáře, který ho nezná, je nutné nějakým způsobem přimět k tomu, aby po něm sáhl.

iLiteratura: Co dalšího jste po mezinárodně úspěšném románu Jmenuji se Maryte, který by brzy měl vyjít třeba i v arabském překladu, napsal?
Alvydas Šlepikas: Po roce 2012 jsem napsal další sbírku poezie, v Litvě byla docela úspěšná. Pracuji také na novém románu, ale jde to pomalu, jen literaturou se člověk neuživí, musím psát také různé scénáře a podobné věci.