Konec druhé světové války na území Východního Pruska má většina čtenářů nejspíše spojený především s dodnes nevyjasněným osudem Jantarové komnaty, který opakovaně inspiroval i řadu romanopisců (román s tímto názvem napsali mimo jiné Heinz Günther Konsalik či Steve Berry) a badatelů. Příchod Rudé armády znamenal zkázu ovšem nejen pro tento div moderního světa, nýbrž i pro početnou německou komunitu, která zde po staletí žila. Kdo mohl, snažil se již na přelomu let 1944/1945 uprchnout (jak si nejeden čtenář jistě vybaví, právě do této migrační vlny spadá i tragédie parníku Wilhelm Gustloff), mnoho etnických Němců ale zůstalo, ať už z vlastního rozhodnutí, nebo z nedostatku jiných alternativ. Právě těmto Němcům bylo souzeno pocítit na vlastní kůži mezi ruskými vojáky léta sílící nenávist, k jejímuž vybití je cíleně povzbuzovaly i velitelské kádry Rudé armády. Ti z německých civilistů, kteří při tomto řádění nepřišli o život, se museli snažit přežít ve zničeném a hladovějícím Pobaltí, kde sovětská moc rychle zaváděla své pořádky, postavené na komunistické ideologii a konzumaci vodky. Muži přitom již z velké části padli v řadách německé armády nebo při obraně svého majetku, ženy se stávaly obětí sexuálně motivovaných útoků, při nichž věk nepředstavoval žádnou překážku, řada přeživších dospělých byla posléze odvlečena do gulagu či na obnovovací práce všude možně. Nekonečnými pobaltskými lesy, vypálenými vesnicemi a rozbombardovanými městy se v důsledku toho pohybovaly tisíce bezprizorních německých dětí, odkázaných samy na sebe. Pro tyto děti se postupně ujal přiléhavý výraz „vlčí děti“, jejich osud ale pod vlivem dalších dějinných událostí upadl v zapomnění a pozornosti se ve větší míře dočkal až v posledních letech – např. německá rozhlasová stanice WDR odvysílala v roce 2015 vzpomínky paní Sieglinde Kenzler, která kdysi byla jedním z těchto dětí.

Jak sám přiznává v závěrečné poznámce, dostal se k tomuto tématu víceméně náhodou i Alvydas Šlepikas (*1966), jehož román Jmenuji se Maryte nyní v českém překladu Věry Kociánové uvádí na trh nakladatelský dům Euromedia Group pod svou značkou Odeon. Šlepikas původně vystudoval činoherní herectví a režii a několik let působil v souboru Litevského národního divadla, posléze se prosadil i jako básník a autor krátkých próz a právě titulem o vlčích dětech, vydaným v originále v roce 2012, pronikl jako spisovatel do povědomí široké veřejnosti. Kromě domovské Litvy získala kniha prestižní ceny i v Německu a ve Spojených státech. Navzdory tomuto úspěchu se nicméně Šlepikas další spisovatelské tvorbě nevěnuje, nakolik lze soudit z dostupných zdrojů.

Autor nenechává čtenáře hned od začátku na pochybách, že tento román nebude o příjemných věcech – již v první scéně rukou sovětských vojáků zahyne v podstatě zbytečně několik dětí, snažících se překonat zamrzlou řeku. Následně nechá čtenáře sledovat osud Němky Evy a jejích dětí, živořících v bezejmenném východopruském městečku poblíž hranice s Litvou v kůlně na zahradě domu, který ještě před pár měsíci, a přesto tak dávno býval jejich domovem a do kterého se nyní nastěhoval vysoký důstojník Rudé armády. Na celou rodinu i na čtenáře útočí nepřetržitě zima, hlad, nemožnost dovolat se jakékoli spravedlnosti. Vše ztěžuje nepřítomnost manžela Rudolfa, sloužícího ve wehrmachtu, o jehož osudu Eva nemá žádné zprávy. Jedinou naději představuje nejstarší syn Heinz, snažící se uchytit ve službě u litevských sedláků, a i když se ani on nemá kdovíjak dobře, dokáže pro zbytek rodiny opatřit alespoň trochu jídla. Podníceny Heinzovým sice velice skromným, ale přesto úspěchem se i další děti snaží dostat se do Litvy a sehnat zde pro sebe a své blízké potraviny, ne všem se to ale podaří. Litevští sedláci, drcení rekvizicemi pro Rudou armádu, sami nemají nazbyt, nadto se pomocí malým „fašistům“ vystavují riziku postihu. Děti si tak vedle dalších dovedností snaží rychle osvojit alespoň základy pro ně neznámých a nesrozumitelných jazyků, litevštiny a ruštiny, aby zvýšily své šance na přežití. K chaotičnosti celé situace, v níž je každý odkázán sám na sebe, přispívají i lesní bratři, partyzáni bojující proti Rudé armádě a začlenění Litvy do Sovětského svazu, a stribajové, členové ruských polovojenských jednotek, specializující se na boj s nimi. Na osudech jednotlivých členů Eviny rodiny, které postupně sledujeme, autor ukazuje, jaké pochmurné možnosti k dalšímu životu se etnickým Němcům ve Východním Prusku po skončení války naskytly.

Specifikem a silnou stránkou Šlepikasova románu je jazyk. Je vyprávěn v historickém prézentu, čímž autor vtahuje čtenáře do děje silněji než při užití standardního vyprávěcího minulého času. Zároveň se vyhýbá příliš detailním rozborům psychologie jednotlivých postav, jejich myšlenky a pocity si čtenář může domyslet jen na základě popisu gest, výrazu tváře nebo činů. Jak si povšiml i Igor Vítek v doslovu k českému vydání, jednotlivé scény připomínají ze všeho nejvíce filmové obrazy. Některé formulace skutečně působí dojmem poznámek k filmovému scénáři, čtenář před sebou v duchu vidí popisovaný děj jako na filmovém plátně, s přesně načasovanými prostřihy záběrů mezi detailem a celkem. K „filmovému“ čtení přispívá i krátkost jednotlivých kapitol, často zabírajících jen jeden či dva odstavce textu. Nejdelší kapitola pak zabírá pouhých sedm stránek.

Díky členění textu na krátké kapitoly a celkovému nevelkému rozsahu není problém knihu přečíst během několika hodin. I při velmi zběžném čtení vám utkví Šlepikasovo poselství v paměti. Jak sám autor uvedl při převzetí německé Čestné knižní ceny Georga Dehia, „válka je strašlivý a zcela nepřirozený stav lidství. A nezáleží na tom, kdo útočí a kdo se brání, neboť nakonec prohrávají všichni.“