Norský spisovatel Thorvald Steen (nar. 1954) je označován jako nejmezinárodnější norský spisovatel, jeho romány, zvláště ty historické, odehrávající se v různých dobách a zemích, byly přeloženy do více než třiceti jazyků. Thorvald Steen si však zaslouží pozornost také jako bojovník za lidská práva, za svobodu slova nebo za práva a životní podmínky tělesně i duševně postižených. Jeho vlastní životní příběh je natolik silný a překvapivý, že připomíná skandinávské rodinné filmové drama.

V rozhovoru autor otevřeně mluví o životě s vážnou nemocí, která ho provází od patnácti let a kvůli které je upoután na vozík. Vypráví také o svých knihách a o tom, že jeho osobní příběh je s těmi literárními spjatý více, než se sám domníval. V Norsku měl nedávno premiéru dokument Kunsten å plystre (Umění pískat, 2021), který režíroval známý norský fotograf Per Maning a který získal hlavní cenu na filmovém festivalu ve Fredrisktadu. V něm Thorvald Steen otevřeně mluví o své nemoci, nechává se natáčet, jak bojuje se svým tělem, ale také nechává nahlédnout do svých myšlenek.

iLiteratura: Je listopad, sedíme v hotelu na Národní třídě v Praze, kde si budeme za několik málo dnů připomínat výročí československé sametové revoluce. Vy jste znám jako velký bojovník za demokracii, svobodu slova a lidská práva. Minulý rok jste za tuto činnost obdržel cenu Gratias agit od českého ministra zahraniční Tomáše Petříčka. Máte v tomto směru k naší zemi nějaký vztah?
Thorvald Steen: Ano, mám. Od srpna 1968, tedy od svých čtrnácti let, jsem se aktivně zapojoval do organizace demonstrací na podporu okupovaného Československa, a to až do roku 1988.

iLiteratura: Demonstrace proti sovětské okupaci se v Norsku konaly po celých dvacet let?
Thorvald Steen: Ano, každý rok v Oslu, vždy 21. srpna, a byly roky, kdy se na demonstraci sešlo i přes deset tisíc lidí. Odpor proti sovětské okupaci byl v Norsku obrovský. V této souvislosti bych chtěl zmínit svého spisovatelského kolegu Edvarda Hoema, který napsal důležitou píseň Vi glemmer aldri Praha (Nikdy nezapomeneme na Prahu). Později měla v Norsku silný ohlas také Charta 77. Václava Havla jsem poté osobně potkal na oficiální večeři pořádané naší vládou, když přijel po svém zvolení poprvé do Norska.

iLiteratura: Souvisí angažovanost v oblasti lidských práv s vaším osobním příběhem? Od patnácti let žijete se závažnou svalovou nemocí a už několik let jste upoután na vozík.
Thorvald Steen: Ne, s tím to nijak nesouvisí. Svoboda slova a solidarita mě zajímaly vlastně už od základní školy. Angažoval jsem se dlouho v odborech, spolupracoval jsem také s polským hnutím Solidarność, které dostalo v průběhu let od norských odborů velké množství finanční podpory. Lech Wałęsa je stejně jako Václav Havel přítel Norska. Zásadní význam pro nás měla kromě okupace Československa také válka ve Vietnamu. Mladí a angažovaní Norové se stavěli proti oběma supervelmocem a vyjadřovali svůj protest proti nim mnoho let.

iLiteratura: Kterým směrem veřejné aktivity směřujete dnes?
Thorvald Steen: Hájím práva a životní podmínky tělesně postižených, zajímám se také o psychiatrii a práva duševně nemocných, několik let jsem totiž pracoval v psychiatrické klinice Gaustad v Oslu. Po celém Norsku dělám přednášky a účastním se různých diskusí. Souvisí to ale i s mými knihami, témata, kterých se v nich dotýkám, dávají možnost širší diskuse.

iLiteratura: Tím se už dostáváme k vašemu psaní. V posledních letech jste vydal dva romány Stejné nebe jiný horizont (Det hvite badehuset, česky 2021, norsky 2017) a Det siste fotografiet (Poslední fotografie, norsky 2019). V nich se vracíte k příběhu vlastního života, který čeští čtenáři mohli částečně poznat už v knize Tíha sněhové vločky (česky 2011). Proč jste se rozhodl znovu psát o sobě?
Thorvald Steen: Debutoval jsem jako básník, v průběhu let jsem napsal řadu básnických sbírek, v zahraničí jsem nejvíce znám jako autor historických románů. Ale mám ve své tvorbě také jednu linii, ve které píšu o sobě. Ta pro mě již byla uzavřená a neměl jsem v úmyslu se k ní vracet, ale potom se stala jedna věc, která všechno změnila.
Jednoho dne mi zavolala neznámá paní a řekla mi, že je moje sestřenice. Já jsem ale žádnou sestřenici neměl, takže jsem jí nevěřil. Během rozhovoru vyšlo najevo, že moje matka přede mnou celý život skrývala fakt, že má bratra. Ta paní v telefonu mi řekla, že jsem měl strýce, který trpěl stejnou nemocí jako já. Vyprávěla mi také o dědečkovi z matčiny strany, o kterém matka vždycky tvrdila, že byl alkoholik a že zemřel při pádu z okna. I to byla lež, můj dědeček měl stejnou nemoc, kterou mám já. U ní se může stát, že způsob chůze, dokud tedy člověk chodí, připomíná opilecký krok.
Můj román Stejné nebe jiný horizont, který aktuálně vychází v češtině, pojednává o tom, že jedu za svou matkou a ptám se jí, proč mi o tom všem lhala. Čekal jsem, že se jí uleví, že bude mít možnost říci pravdu, ale to se nestane. Román ukazuje, jak se matka křečovitě snaží neříci víc, než je nutné. Já jsem si mezitím sám hledal informace a postupně se přede mnou otevíral stále větší kus rodinné historie. Někdy říkám, že píšu proti zapomnění a lži.

iLiteratura: Kdy se to stalo? Kolik vám bylo let?
Thorvald Steen: Dozvěděl jsem se to před sedmi lety, to mi bylo téměř šedesát. V tomto věku jsem se dozvěděl, že jsem měl strýce a sestřenici, kteří žili v Oslu, věděli o mně, možná kolem mě někdy prošli nebo mě někde potkali.

iLiteratura: Oni věděli, že existujete?
Thorvald Steen: Ano, věděli to, ale moje matka jim zakázala mě kontaktovat. Je to lidská nemoc, tak známá stejně tady v Čechách jako v Norsku, která se jmenuje ostuda. Je to extrémní příklad příběhu o ostudě. Moje matka, aby nespojila jméno své rodiny s dědičnou chorobou, vystavěla zeď lži, jen aby nevyšla najevo pravda.
Tento příběh ale pro mě vlastně začal mnohem dříve. Jako kluk jsem skákal na lyžích, myslel jsem si, že každý rok skočím o kus dál, budu mít lepší výsledky. Najednou mi ale byla diagnostikována svalová nemoc, která mi předpovídala, že skončím na vozíku. To mě samozřejmě velmi zasáhlo. Matka mi tehdy řekla, že o své nemoci nesmím s nikým mluvit. Nechápal jsem proč. Ona mi vysvětlila, že by se na mě lidé dívali jako na oběť a že by mě také nikdo nezaměstnal.

iLiteratura: O tomto svém období píšete v knize Tíha sněhové vločky, která velmi emotivně popisuje, jak složitě se patnáctiletý hrdina s diagnózou vyrovnává. Vy jste matčino přání nemoc tajit respektoval?
Thorvald Steen: V prvních letech ano. Nikomu jsem o tom neřekl, ani svému nadřízenému v psychiatrické klinice Gaustad, kde jsem pracoval jako malíř. Moje chůze se ale zhoršovala, křivil se mi obličej, pozoroval jsem na sobě stále více příznaků, o kterých mi říkal lékař. Nenáviděl jsem se a měl jsem sebevražedné myšlenky. Jedna pacientka mě jednou pozorovala, když jsem maloval strop, a řekla mi: „Vím, co se vám honí hlavou.“
Bylo mi tehdy dvacet dva. Na několik dní jsem si vzal volno, přemýšlel o tom, jestli ukončit svůj život. Uvědomil jsem si ale, že když mě viděla ta pacientka, vidí mě i jiní lidé. Vrátil jsem se do práce, protože jsem tam byl užitečný. Postupně jsem se naučil akceptovat své tělo a pochopil jsem, že i když jsem nemocný, mohu něco dobrého dělat, dokud to půjde.

iLiteratura: Kdy jste začal psát?
Thorvald Steen: Ve dvaceti sedmi letech jsem napsal tři sbírky básní a poezie mě zcela pohltila. Knižně mi první sbírka vyšla ve dvaceti devíti letech, což bylo pro okolí, které mě vnímalo jako dělníka, docela překvapení. Můj život se změnil, přišly historické romány, stal se ze mě známý autor a takto jsem žil až do šedesáti, kdy jsem se dozvěděl pravdu o své rodině.

iLiteratura: Zmínil jste své historické romány, napsal jste jich velkou řadu o různých osobnostech a epochách. V češtině máme v překladu k dispozici román Velbloudí mraky (česky 2013) o vojenském veliteli Saladinovi, žijícím ve 12. století. Mají tyto dvě linie vaší tvorby spolu něco společného?
Thorvald Steen: V obou odkrývám neznámou historii a lži. V mých posledních dvou knihách, kde odkryji svou rodinou historii, se tyto dvě linie spojí do jedné. Je to paradox, že spisovatel, který psal o historii světa, neznal svou vlastní.

iLiteratura: Mluvili jsme o vašich knihách i o vašem životním příběhu. Co z toho je obsahem dokumentu, který o vás natočil Per Maning?
Thorvald Steen: Dokument je částečně o mém těle, je v něm vidět, jak se snažím chodit, stát, jak padám. To, o čem tam mluvím, je podobné jako to, o čem píšu v románu Stejné nebe jiný horizont. Mám na mysli humanismus. Dospěli jsme do světa, ve kterém lidé jako já mohou být velmi snadno odstraněni. Když ženě lékaři řeknou, že její plod má špatný chromozom – jako mám já –, je snadné se ho zbavit.
Je to takový román-boj a film-boj. V obou říkám, že i když už nemůžu chodit, myslím si, že je dobře, že žiju. A že i když mám chybu v chromozomu, mám ostatním co dát. Když společnost začne lidi, jako jsem já, odstraňovat, kdo bude další na řadě? Tím nijak nemoralizuji, roky jsem podporoval hnutí za práva žen. Jenom říkám, že ženy by měly mít opravdovou možnost se rozhodnout. Stále častěji se dnes stává, že při jakékoli odchylce od normálu je řešením potrat. Snažím se mluvit o jinakosti, o hodnotě každého z nás, o právu žít na této Zemi.