Thorvald Steen se narodil 9. ledna 1954 v Oslu, publikoval sbírky básní, novel, esejů, vydal na desítku románů a několik dramatických textů. Steen se vyučil jako malíř pokojů, v dospělosti dokončil studia na Univerzitě v Oslu (obory filozofie a historie), řadu let působil jako předseda Sdružení norských spisovatelů, jehož čestným členem byl jmenován letos, a to spolu s Václavem Havlem. Steen je nositelem řady ocenění (Doblougprisen 2001), roku 2006 mu byla udělena Zlatá medaile Univerzity Komenského v Bratislavě, slovenský překlad jeho románu Ťavie oblaky (Kamelskyer) získal cenu Jána Hollého.

Thorvald Steen je autor trvale přítomný v norské veřejné debatě, především v diskursu o otázkách světonázorových, etických, společenských, dlouhodobě kritizuje např. stav evropské psychiatrické péče. Aktivně se účastní příprav inscenací svých dramat (roku 2011 v Istanbulu), přednáší v mnoha zemích na různých kontinentech. Debutoval už v roce 1983, mezinárodního průlomu však dosáhl teprve svými historickými romány publikovanými od poloviny devadesátých let. Jsou zaměřeny na psychologické zrání známé osobnosti, jež na konkrétním místě prožívají životní zlom, který se ukáže být pro ně i pro jejich generaci jako osudový – Charles Darwin v Buenos Aires (Don Carlos, 1993), Sigurd Jorsalfar na své vikinské výpravě (Konstantinopel, 1999), islandský velmož a básník Snorre Sturlasson prožívající své poslední dny (Den lille hesten, 2002), pochybnosti Richarda Lvího srdce o udržitelnosti křesťanského nároku dobývání Jeruzaléma křižáky, v jejichž čele stál (Løvehjerte, 2010).

Naprosto jiný tón i téma mají románové texty autobiografického charakteru, Tíha sněhové vločky (Vekten av snøkrystaller 2006, česky 2011) a volně navazující Det lengste svevet (Nejdelší skok, 2008). První díl přináší konfrontaci s diagnózou nevyléčitelné choroby, zachycuje vztahy v rodině a především snahu čtrnáctiletého chlapce uchránit rodiče před krutou skutečností. Sám však není uchráněn pohledu do propasti, jakou představuje propuknutí duševní choroby. Druhý díl ukazuje cesty z dlouhodobé deprese, jakou lidé prožívají po těžké diagnóze, ať už je somatická, nebo psychiatrická. Na otázku, zda byl tento způsob psaní pro něho jistým druhem terapie, odpovídá jednoznačně, že ne. „Terapii, tu jsem si prožil už před řadou let, kdy jsem našel blízkého člověka, s nímž jsem mohl mluvit zcela otevřeně. Teprve teď jsem však o své nemoci dokázal mluvit veřejně.“ Thorvald Steen zde nastoluje otázku o etické volbě rodičů při nebezpečí dědičné choroby. Jako otec tří dětí říká: „Jsem pro svobodný potrat, ale rozhodně nejsem pro výběrovou, vyselektovanou společnost, která by se neuměla postarat, nebo ještě lépe: která by neuměla vytvořit vztah k menšinám, lidem nemocným nebo hendikepovaným.“