Norský spisovatel Thorvald Steen ve svém románu Velbloudí mraky rozehrává dva příběhy odehrávající se v různých historických dobách. V současnosti potkáváme nepříliš úspěšného norského básníka Erika, který jede do Lisabonu, aby zde našel inspiraci ke své nové básnické sbírce, místo ní však přichází nečekaná náklonnost k britské novinářce. Zároveň čteme o osudech muslimského vojevůdce Saladina, který ve dvanáctém století bojoval s křesťanskými protivníky a získal vládu nad Jeruzalémem, jejž téměř po sto let ovládali křižáci.

Inspirace v historii a jejích silných osobnostech je jedním ze základních prvků tvorby tohoto norského autora, který kromě beletrie píše i eseje, divadelní hry a knihy pro děti. Záliba ve světových dějinách také přispívá k tomu, že Steenovy romány jsou populární a srozumitelné i mimo hranice Norska a byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. Mezi jeho nejznámější knihy patří o příběh Richardovi Lví srdce (Løvehjerte, 2010) a Charlesi Darwinovi (Don Carlos, 1993), který v roce 1996 belgický deník Le Soir dokonce zařadil mezi pět nejlepších cizojazyčných knih roku. Do češtiny byl přeložen bildungsromán Tíha sněhové vločky (2011) o nelehkém dospívání nemocného chlapce, který však reprezentuje jinou linii autorovy tvorby.

Životy dvou mužů se kapitolu po kapitole střídají a jejich pojítkem je motiv odpuštění. Saladin je svým založením moderní, otevřený, kosmopolitní člověk, jemuž se příčí krveprolití a náboženská nevraživost. Navzdory svému poslání a postavení nemá rád války a lidské utrpení. Podaří se mu dobýt Jeruzalém bez prolití jediné kapky krve, k jeho obyvatelům i svým protivníkům je velkorysý, dokáže odpustit a pochopit. Brány Jeruzaléma i po jeho pokoření zůstávají otevřeny křesťanským věřícím a Saladin chrání a ctí veškeré křesťanské památky. Nebývalou úctu chová i ke svým rivalům, jako je například Richard Lví srdce. Muž současnosti, básník Erik, je naopak ten, který čeká na odpuštění. Ačkoli žije v harmonickém vztahu a má krásnou dceru, naruší jeho základy a je připraven vše opustit. Nalhává si, že odcizení v manželství způsobila jeho žena, vnitřně se přesvědčuje o její nevěře, ačkoli čtenáři je od začátku jasné, že věci se mají jinak.

Vyprávění o Saladinovi od prvních stránek získá čtenářovu pozornost, jeho osudy sledujeme od mládí až do smrti, text postupně graduje a získává na intenzitě. Spolu s velitelem brázdíme rozpálenou poušť, cítíme na tváři zrnka dopadající z velbloudích mraků písku, vnímáme vůni stromů v dálném Damašku a jsme až dojati velikostí a moudrostí tohoto muže. Steenovi se podařilo vykreslit atmosféru doby, v níž vojevůdce žil, stejně jako jeho samotného. Obě románové linie nemají bohužel stejnou sílu a to je hlavní slabina knihy. Erikův příběh za tím středověkým znatelně pokulhává. Špatně uvěřitelná je již samotná zápletka – Erik vlastně z donucení odjíždí z Norska, s láskou mluví o své ženě i dceři, v minutě ovšem podléhá kouzlu neznámé novinářky, kterou slepě následuje do Damašku. Kromě věrohodnosti však této části chybí přesah mimo osobní rovinu, který je hlavní předností příběhu o Saladinovi.

V Damašku se Erik seznamuje s postavou slavného muslimského vojevůdce, který ho inspiruje natolik, že se rozhodne místo sbírky básní napsat Saladinův fiktivní deník. V textu je patrné, jak autor poněkud násilně hledá styčné body a vkládá do nich až příliš okatá propojení mezi oběma muži, například v podobě prstenu, jejž Erik přiváží na usmířenou jako dárek své ženě a jenž se nápadně podobá tomu, který nosil na ruce Saladin. Jejich propojení ulpívá na povrchu, přitom téma vybízí k hlubšímu vnitřnímu dialogu mezi oběma hrdiny.

Kniha se čte dobře a lehce, je jen škoda, že se autorovi nepodařilo vedle Saladina postavit rovnocenného partnera. Příběh o toleranci, odpuštění a smíření, kterého se v dnešním světě nedostává stejně silně jako ve středověku, by tím získal na síle.