Román Thorvalda Steena Tíha sněhové vločky lze zařadit mezi knihy o nelehkém dospívání, které se snad nikdy neobejde bez bolestí a zklamání, a to tím více, pokud je provázeno nemocí, kterou nelze porazit ani zastavit. O ryzí norskosti románu není pochyb, Steen nás zavádí do Osla sedmdesátých let, jeho hlavní postavou je nadějný skokan na lyžích, jehož snem nemůže být nic jiného než slavný Holmenkollen.

Román v ich-formě líčí pocity čtrnáctiletého kluka, který se musí vyrovnat nejen s nemilosrdnou diagnózou, která kromě konce sportovní kariéry znamená postupné ochrnutí, ale také s psychickou nemocí matky. O nic méně složitý je vztah k otci, který svou pozornost stále více soustřeďuje na matku a kterému už mu nezbývají síly přemýšlet o tom, proč jeho syn nejistě vstává z postele nebo proč se tak pomalu belhá do kopce k jejich domu. Román popisuje spíše naivní snahu kluka zatajit před rodiči zprávu od lékaře a stejně marné pokusy rodičů schovat matčinu stále silněji propukající nemoc za dveře ložnice.

Pasáže popisující průběh skoku na lyžích, odraz od můstku, napnutí těla od prstů na nohou po boky a paže a let patří k nejlepším z celé knihy. Sílu těchto pasáží nutno přičítat jak autorovu literárnímu umu, tak vlastní zkušenosti. Steen sám byl v mládí skokanem na lyžích, kterému slibnou dráhu stejně jako jeho hrdinovi překazila svalová nemoc. V jeho případě se však nejhorší diagnóza nenaplnila, ačkoli mu lékaři kolečkové křeslo předvídali už od pětadvaceti let. V knize autor zúročil i svoji další osobní zkušenost s prostředím psychiatrické léčebny v Gaustadu, kde několik let pracoval.

Nejhorší na jakékoli nemoci je dle autora samota, do které se člověk ze strachu a šoku uzavře. Podobně je na tom i hrdina, který se snaží příznaky své nemoci zakrývat a straní se svých spolužáků a kamarádů. Do samoty jeho pokoje ale nakonec přeci jenom někdo vkročí.

Z literárního hlediska román trochu zklame poněkud plochým jazykem, snad až přílišnou přímočarostí vyjádření, za kterou už nezbývá příliš prostoru pro vlastní fantazii nebo tajemství postav. Způsobem psaní a vyprávění se kniha blíží spíše románům pro mládež, pro které příběh čtrnáctiletého chlapce bude mít pravděpodobně větší sílu než pro dospělého čtenáře. To lze ale brát i jako její přednost.