Camõesova cena je nejprestižnější ocenění, jakého se portugalsky píšícímu autorovi může dostat. Letos se jejím nositelem stal spisovatel, jemuž to mnozí již několik let předpovídali a přáli, Mia Couto (1955, Mosambik).

Mia Couto, Mosambičan s portugalskými kořeny, tvoří nejen románové příběhy, povídky a básně, ale současně dotváří i jazyk, jímž píše: portugalština se v jeho textech stává poddajnou hmotou, z níž je nutné vytvarovat slova postihující zkušenosti Evropana i Afričana. On sám však tvrzení, že v jazyce něco přímo vytváří, odmítá. Oponuje tím, že jen objevuje možnosti již v jazyce přítomné, ale skryté pod nánosy vzniklými jeho užíváním převážně ke zjednodušené běžné komunikaci.

Mia Couto převzal Camõesovu cenu v portugalském paláci Queluz z rukou brazilské prezidentky.

Mia Couto, syn básníka, na krátkou dobu student medicíny a vzápětí (v roce 1971) aktivní člen Fronty za osvobození Mosambiku FRELIMO, po roce 1975 dočasně novinář a posléze student biologie, jíž se věnuje jako své hlavní profesi dodnes, patří ke stále zajímavější skupině autorů, kteří žijí a pracují v zemích bývalé portugalské Afriky.

Do světa literatury vstoupil básnickou sbírkou Raíz de Orvalho e outros poemas (1983, Kořen rosy a další básně), a už tehdy se jeho poetika výrazně lišila od tehdejší většinové militantní, burcující poezie mladého Mosambiku, ještě zcela pohlceného nesmyslnou občankou válkou.

Dnes je Mia Couto znám spíš jako prozaik, ačkoliv jeho texty přes silný příběh, který zpravidla vyprávějí, nikdy neztratily lehkost, neuchopitelnost ani slovní preciznost básní. V románech Terra Sonambula (Náměsíčná země, č. BB/Art, 2005), A Varanda do Frangipani (Veranda s plumérií), O Último Voo de Flamingo (Poslední let plameňáka), O Outro Pé da Sereia (Druhá noha mořské panny), Jesusalém (Bezkristí), jmenujeme-li ty nejznámější z celkem čtrnácti románových titulů, je vlastně kronikářem své země. Nikoliv kronikářem popisujícím na první pohled patrnou a pomíjivou realitu, ale tím, který vnímá a vidí propojení aktuálních událostí s dávnými tradicemi evropské a africké kultury, jež Mosambik utvářely společně, ale dlouho spíš navzdory jedna druhé. S nadhledem, s vtipem a s obrovskou empatií píše mosambické příběhy vyvěrající „z velkého stesku po tom, čím jsme byli, přestože tato naše dřívější totožnost ve skutečnosti nikdy neexistovala“.

Jeho nejmilejším žánrem je prý povídka, protože její kompaktní prostor spisovatele nutí precizně volit slova, neplýtvat tématy a vydobýt ze své imaginace i z jazyka, jímž pracuje, maximální přesnost. Povídky Mii Couta jsou autorovým ex libris, stejně jako role „mluvotvůrce“ (falinventar), jak je jeho hravé tvoření a objevování slov nazýváno. Vyšly například ve sbírkách Vozes Anoitecidas (Zatmělé hlasy), Cada Homem é uma Raça (Každý člověk je jedna rasa), Contos do Nascer da Terra (Příběhy ze zrození země), O Fio das Missangas (Šnůra korálků).

Mia Couto je stejně tak spisovatel jako vědec, biolog. Pokora před nesmírností přírody ve srovnání s konáním jedné lidské generace je patrná v mnoha Coutových textech. „Věda tu je proto, aby nám co nejobjektivněji odpovídala na otázky, které si klademe, stejně jako nám příběhy a vyprávění pomáhají najít řád v našem vlastním životě. Jenže věda se v průběhu staletí musela přizpůsobovat. V určitém období se proto rozešla s náboženskou vírou. Ale pak spolu obě uzavřely tajný pakt a náboženství, zejména to křesťanské, se rozhodlo skoncovat s tím, co považovalo za takzvané pohanské představy o světě. Věda a církev se spojily, aby očistily svět od pověr, čar a věšteb. A při tom velkém úklidu vzaly za své ty lidské schopnosti, které patří do hájemství intuice a díky nimž občas objevíme i další novou řeč,“ přibližuje Mia Coutu jeden ze zdrojů svého slovotvorného novátorství.

Knihy Mii Couta byly přeloženy do více než dvaadvaceti jazyků. Kromě obecně platných silných příběhů autor nabízí i cizojazyčným čtenářům (a překladatelům) možnost odhalovat pod všednodenními nánosy slova jejich rodných jazyků, jimiž mohou lépe popsat a pojmout svět, v němž žijí.