Ve světě portugalsky psané literatury je Prémio Camões nejvyšším oceněním, jakého se může autorovi dostat. O laureátovi rozhoduje šestičlenná porota, v níž má po dvou zástupcích Portugalsko, Brazílie a portugalsky píšící Afrika. Letošní porota dlouho neváhala s výběrem. Ve středu, 17. června se shodla na jménu, jehož nositelka se mezi kandidáty na Prémio Camões objevila již dříve. Portugalská prozaička a básnířka Hélia Correiová (* 1949, Lisabon) již dlouho patří k uznávaným jménům ve své vlasti i v zahraničí, ačkoliv je pravda, že literární ceny získává převážně v Portugalsku. Má jich na svém kontě již mnoho, za prózu, poezii i drama. Tu poslední – Velkou cenu Camila Castela Branca za povídku – získala za sbírku Vinte degraus e outros contos (Dvacet schodů a další povídky).

Porota ocenila, mimo jiné, žánrovou pestrost autorčiny tvorby a různorodost děl, která v průběhu několika dekád vytvořila. „Někteří autoři píší stále stejnou knihu. Hélia Correiová je nadána nesmírnou tvůrčí fantazií a její příběhy se navzájem velmi odlišují“, zdůvodnil rozhodnutí komise, básník a literární kritik Pedro Mexia. Jako další důležitý důvod volby uvedl autorčinu schopnost osobitě propojit svět magie a kouzel, lidové tradice a antické kořeny evropské kultury. O šíři autorčina záběru svědčí i komentář dalšího z porotců, který v tvorbě Hélii Correiové ocenil její „gotické“ rysy a spřízněnost s anglickou viktoriánskou literaturu, s romány sester Brontëových a tvorbou pre-rafaelitů.

Pestrost a různorodost, jímž se dílo letošní laureátky Camõesovy ceny vyznačuje, potvrdil i autorčin nakladatel, který rozhodnutí poroty uvítal s pochopitelným nadšením: „Héliiny texty jsou nesmírně osobité, nicméně nezapřou vazbu na to nejlepší z portugalské i světové literární tradice, sahající od Camila Castela Branca, přes Emily Brontëovou až po řecké klasiky, jejichž vliv se odráží v Correiové dramatech.

První román, O Separar das Águas, vyšel Hélii Correiové v roce 1981. Nezpochybnitelné místo mezi uznávanými portugalskými literáty jí získal román Lillias Fraser (mimo jiné oceněný portugalským Pen Clubem jako nejlepší román v roce 2001). Je to příběh skotské dívenky, schopné vytušit blížící se smrt, takže díky svým nadpřirozeným schopnostem i osudu neskončí mezi stovkami skotských obětí po bitvě u Cullodenu, ale pokračuje spletitou poutí, jež ji dovede až do portugalské Mafry (kde autorka prožila většinu šťastného dětství). Tam se její život propojí se zlomovým okamžikem portugalské historie – tragickým zemětřesením, jež v roce 1755 téměř zničilo Lisabon. V Mafře se Lillias setká s dívkou jménem Blimunda, a ti, kdo znají knihy Josého Saramaga (což jsou v Portugalsku téměř všichni), nepřehlédnout ani další odkazy na Saramagův slavný román Memorial do Convento (česky jako Baltazar a Blimunda). Lillias i Blimunda vidí víc než ostatní, ale Lillias dokáže předvídat jen smrt. Ale mnohé z toho, co vypadá jako nadpřirozené schopnosti, se tak může jevit jen díky tomu, že lidé věří v nadpřirozené víc, než v logicky vysvětlitelné. Napínavý příběh skotské dívky putující Evropou je také obrazem životní cesty člověka, hledajícího meze proklamované bezbrannosti vůči osudu, jehož strůjcem může být jak politická moc, tak příroda a živly. A podobně jako v dalších knihách Hélie Correiové je výrazným rysem románu jazyk, který se i formálně blíží době, o níž vypráví.

V češtině bohužel není tento román dostupný, stejně jako nebyl přeložen další z dnes Héliiných slavných románů Adoecer (Ochořet), v jehož příběhu oslavuje křehký a mysteriózní svět pre-rafaelitů i jejich múzu, básnířku Elizabeth Siddalovou, která svým způsobem života nebezpečně dráždila mravy viktoriánské Anglie. Do češtiny byla z díla Hélie Correiové přeložena jen její raná novela Montedemo (česky Ďáblova hora, přel. V. Dufková), která vyšla spolu se čtyřmi dalšími texty ve sbírce Pět portugalských novel. Novela už vykazuje typické rysy její tvorby. Pohanské rituály, s původem v tradicích antického Řecka (karneval, svátky plodnosti), se na portugalském venkově promítají do tradic posvěcených katolickou církví. Příběh se zabývá tématy lásky, plodnosti, svobody, předsudků, tajemných sil a pověr a opakovaně upozorňuje na zjevné limity čistě racionálního pojetí světa. V mnoha případech jsou předobrazem hlavních postav protagonisté antických bájí.

Hélia Correiová vystudovala obor románské literatury na Universidade de Lisboa, kde také absolvovala doktorandské studium v oboru klasické divadlo. Dlouhá léta vyučovala portugalštinu na středních školách.

Dílo:

Próza (novely, romány, povídky):
O Separar das Águas (1981), O Número dos Vivos (1982), Montedemo (1983, česky Ďáblova hora, v Pět portugalských novel, Odeon, 1987), Villa Celeste (1985), Soma (1987), A Fenda Errótica (1988), A Casa Eterna (1991), Insânia (1996), Lillias Fraser (2001), Antartida de mil folhas (2001), Apodera-te de mim (2002), Contos (2008), Vinte degraus e outros contos (2014);

Poesie:
A Pequena Morte / Esse Eterno Canto (1986), A Terceira Miséria (2012)

Divadlo:
Perdição, Exercício sobre Antígona (1991), Florbela (1991), O Rancor, Exercício sobre Helena (2000), O Segredo de Chantel (2005), A Ilha Encantada (2008)

Literatura pro děti:
A Luz de Newton (1988)