Magali Le Huche (nar. 1979) se v rodné Francii prosadila jako ilustrátorka knih pro děti a autorka komiksů. Její nejnovější kniha ale vystupuje z řady těch předchozích, protože se zde autorka poprvé pouští do vážnějšího, autobiografického tématu. Přesto tak činí hravě a s humorem, a album je plné barev a hudby.

U nás jí vyšla část série interaktivních hudebních komiksů pro děti. Čtyři tyto knížečky – Packa hraje jazz, Packa hraje rock, Packa a orchestr, Packa a africká hudba – v překladech Ivany Kocmanové vydalo nakladatelství Axióma (2019 a 2020).

iLiteratura: Co vás vedlo k vytvoření komiksu Nowhere Girl?
Magali Le Huche: Jako velká fanynka Beatles jsem se vždy chytala sebemenší příležitosti, abych o nich mohla mluvit. Byla jsem skupinou přímo posedlá a měla jsem spoustu příhod z vlastního dospívání, které se s nimi spojovaly. Chtěla jsem tedy vytvořit komiks, abych mohla odvyprávět ty vtipné historky a poodhalit to doslova pohlcující zaujetí skupinou a hudbou Beatles, jak jsem je během puberty prožívala. V té chvíli jsem si ale neuvědomovala, že můj zájem úzce souvisel právě se složitým obdobím mého dospívání. Tehdy jsem trpěla školní fobií, později jsem ale tuhle zkušenost lehce vytěsnila, protože jsem se styděla a nevěděla jsem, jak o ní mluvit. Také jsem si neuvědomovala, že mi právě vášeň k Beatles v tomto těžkém čase velmi pomohla. Takže můj úplně první nápad byl udělat humornou knihu, ve které ukážu, jak moc zbožňuji Beatles.

iLiteratura: Takže jste se nechtěla vyloženě věnovat tématu školní fobie?
Magali Le Huche: Vůbec ne. Až když jsem nakladatelské editorce Pauline Mermet popisovala námět, který chci zpracovat, pochopila jsem, že pro příběh je klíčový strach ze školy, s nímž jsem se tehdy potýkala. To Pauline mi řekla, že pravým tématem komiksu Nowhere Girl nemají být Beatles, ale školní fobie. A mně došlo, že má pravdu. Vlastně to celé dávalo smysl, protože právě v dospívání, kdy přestáváme být dítětem a ztrácíme jistoty, potřebujeme mít něco, k čemu se upneme.

iLiteratura: Jak dlouho jste na komiksu Nowhere Girl pracovala?
Magali Le Huche: Poměrně dlouho. Nejprve jsem si potřebovala ujasnit, o čem a jak budu vlastně psát, to mi zabralo hodně času. Potom jsem se mohla pustit do prvních skic. Celé to trvalo myslím čtyři roky, následně jsem vše asi dva roky finalizovala.

iLiteratura: Měla jste v hlavě konkrétního čtenáře? Pro koho jste komiks vlastně vytvářela?
Magali Le Huche: Pro Paula McCartneyho, abych mu mohla říct, že ho miluji. (smích) Ne, samozřejmě žertuji, ale vlastně je to trošku pravda, chtěla jsem celému světu sdělit, že opravdu zbožňuji Beatles. Jinak se ale obracím ke svému mladšímu já, abychom se usmířily, a ke své dceři, abych jí ukázala, že nejsme stejné. Ale abych nebyla tak sebestředná, musím přiznat, že jsem fascinovaná obdobím dospívání a tím, jak moc může člověku v těžkém období pomoci vášeň pro umění, v němž najde útočiště.

iLiteratura: To je zajímavé, protože čtenáře by při čtení komiksu mohlo napadnout, že je primárně určený pro dospívající děti bojující s podobnými problémy, jako je školní fobie a jiné obavy.
Magali Le Huche: Tak jsem to opravdu zprvu nezamýšlela, naopak jsem si říkala, že se to dospívajícím nebude líbit, protože jim to bude až moc blízké. Myslela jsem si, že se obracím hlavně k lidem své generace, i vzhledem k mnohým odkazům na devadesátá léta. Ale opak je pravdou, dostávám spoustu zpráv od adolescentů, že jim komiks pomáhá. A navíc znají a mají rádi Beatles!

iLiteratura: Ačkoli se jedná o autobiografii, určitě jste musela spoustu prvků i domýšlet. Nakolik je tedy výsledná podoba autobiografie a nakolik fikce?
Magali Le Huche: Jakmile jsem nakreslila postavičku, která měla znázorňovat mě, hned začala žít vlastním životem. Takže samozřejmě mnoho prvků vychází z mojí zkušenosti, ale poté už se od reality oddaluji. Jinak by se jednalo o reportáž, a to by asi nebylo moc zajímavé.

iLiteratura: Bylo pro vás obtížné vracet se do poměrně těžkého a traumatického období svého života, kdy jste kvůli školní fobii musela odejít ze školy a začít se vzdělávat dálkově?
Magali Le Huche: Samozřejmě ano, vyvolávalo to ve mně mnohé emoce. Najednou se začaly vynořovat různé vzpomínky, dokonce i sluchové, například vrzání parket a tíživé ticho u mě v pokoji, nebo čichové, jako vůně maminčina saka. Tedy velmi silné a jasné vzpomínky, co zůstaly dlouho schované někde hluboko uvnitř. Ale nebyly bolestivé. A opravdu se mi s tím těžkým obdobím, které jsem dříve odsouvala do pozadí, vlastně podařilo usmířit.

iLiteratura: Důležitou součástí Nowhere Girl je hudba. Jak se vám podařilo vymyslet způsob, jakým ji budete v komiksu zobrazovat?
Magali Le Huche: Dlouho jsem nad tím přemýšlela, protože pro mě bylo opravdu důležité, aby byla hudba v komiksu vizuálně přítomná, aniž bych kreslila noty nebo psala texty písní. Obraz je pro mě fyzickou záležitostí, stejně jako hudba. A myslím, že něco smyslového a fyzického se dá na papíře zobrazit velmi dobře pomocí barev a rytmu. Potřebovala jsem tedy vymyslet určitý grafický systém, který by zobrazoval hudbu v prostoru komiksu. Trvalo to dlouho, vyzkoušela jsem mnoho různých postupů, než jsem byla spokojená. Svět hudby jsem znázorňovala ve chvílích, kdy se Magali dostává do vlastního, paralelního světa. Ale nechtěla jsem, aby v tom světě byl nějaký odkaz na obrazovou prezentaci samotných Beatles, jež samozřejmě nabízela mnoho nápadů, protože oni si s vizuální stránkou hodně hráli. Snažila jsem se naprosto oprostit od všeho známého a představit si, jaké to bylo, když jsem je poprvé slyšela. Zajímala mě ta čistá, dětská představa. Právě tuto silně přítomnou absurditu, ten zvláštní prožitek, jsem se snažila zobrazit pomocí barev a dalších způsobů. Myslím, že je to celé propojeno se světem dětí a dospělých, jak ho popisuje Lewis Carroll.

iLiteratura: Proč myslíte, že vás Beatles tak zaujali? Předpokládám, že jste jako malá nerozuměla textům, čím to tedy bylo?
Magali Le Huche: Je to tak, textům jsem nerozuměla, ale přesto ke mně jejich hudba velmi promlouvala. Ačkoli jsem nechápala významy slov, rozuměla jsem té hudbě jako takové, líbily se mi melodie, jejich hlasy i přízvuk. Myslím, že jsem se zpočátku ani nesnažila těm písním porozumět. Díky nim jsem opravdu cestovala do jiných vesmírů. A to se mi vlastně děje i teď. Ani teď nerozumím dobře všem textům, ale v hlavě se mi díky jejich hudbě vytvářejí neuvěřitelné vizuální představy, což mi samozřejmě pomáhá v mé tvorbě. Takže nejraději kreslím a u toho poslouchám hudbu.

iLiteratura: Nowhere Girl se odehrává v prostředí dospívajících a často se zde objevuje slang. Je to mluva vašeho mládí, nebo jste se snažila komiks přizpůsobit dnešním adolescentům a používat jejich slovník?
Magali Le Huche: Vlastně jsem se spíš snažila najít výrazy z devadesátých let, kdy jsem vyrůstala. Tehdy byly běžné některé výrazy, které pro dnešního čtenáře už nemusí být zcela srozumitelné. Rozhodně jsem nechtěla používat slovník dnešní mládeže, protože jsem si přála zcela zachovat autentickou atmosféru devadesátých let.

iLiteratura: Jakým způsobem pracujete? Spíše spontánně, nebo máte vše do detailu připravené?
Magali Le Huche: Věnuji hodně času přípravným skicám. Nejprve si vytvořím plán nápadů, které chci čtenáři předat. Když už mám vymyšlenou celkovou strukturu a kostru komiksu, práce je volnější a mohu si dovolit využít různá kreativní řešení, a to mě baví. Ale opravdu nejvíc času trávím prvními náčrty, to je nejdůležitější část mé práce.

iLiteratura: Co je pro vás při tvorbě komiksu nejtěžší?
Magali Le Huche: Nejtěžší je pro mě psaní. Vždycky se bojím, že text bude k ilustracím moc těžký, dlouhý a plný patosu. Texty také musím většinou hodně krátit. Naštěstí mi v tom velmi pomáhá moje editorka Pauline. Dokáže mi poskytnout pohled zvenčí.

iLiteratura: Kde hledáte inspiraci?
Magali Le Huche: Většinou chodím ulicemi a poslouchám hudbu. Když jen sedím u stolu, většinou nic nevymyslím, potřebuji zaměstnat mozek ruchem ulice, abych se mohla trochu uvolnit a začít tvořit.

iLiteratura: Jaké máte další plány? Budete dál vyprávět o svém alter egu Magali, například se podělit o zážitky Magali z gymnázia?
Magali Le Huche: Ještě o tom moc nechci mluvit, protože je to zatím velmi osobní, ale spíše zachytím Magali v mnohem pozdějším období. Prošla jsem si totiž rakovinou prsu a chtěla bych o tom psát a kreslit, jelikož se tato nemoc bohužel dotýká mnoha žen. Myslím, že je důležité o ní mluvit. Nicméně bych i toto vážné téma ráda zpracovala s lehkostí a hudbou, protože hudba je pro mě při tvorbě nepostradatelná. Nyní se snažím vytvořit kostru komiksu, aby to nebylo plné patosu a příliš sebestředné. Zároveň by to pro mě bylo logické navázání na příběh Magali.

iLiteratura: Na závěr jedna záludná otázka: jaká je vaše nejoblíbenější píseň od Beatles? Je to Nowhere man, podle které se jmenuje váš komiks?
Magali Le Huche: To je opravdu těžká otázka, protože se to v průběhu času různě měnilo. Píseň Nowhere man jsem zvolila spíše kvůli jejímu smyslu, zároveň vím, že když ji John Lennon psal, nacházel se ve velmi složitém životním období. A já k němu v mládí cítila silnou empatii, hlavně protože jsem vůbec nechápala, že někdo jako John se může cítit špatně. (smích) Kdybych měla opravdu vybrat jednu nejoblíbenější, tak by to byla asi A Day In The Life, protože v ní zpívá Paul a John. Pokaždé, když ji poslouchám, přenese mě do úplně jiného světa.