Magali Le Huche (nar. 1979) je v Česku známá hlavně díky interaktivním hudebním knížkám pro děti, například Packa hraje jazz (přel. Ivana Kocmanová, Axióma, 2019). V rodné Francii se těší popularitě i mnohé její další komiksy a ilustrované knihy pro děti. Za svou poměrně krátkou kariéru vydala už přes osmdesát autorských titulů, na dalších třech desítkách spolupracovala jako ilustrátorka nebo kreslířka. S nejnovější knihou se ale pouští na nové území: poprvé zpracovává vážnější téma, navíc inspirované vlastním dospíváním. Za svými někdejšími problémy se sice ohlíží s trochou nostalgie, ale mnohem silnější je hravý a humorný tón. Hudba jako taková tu ostatně působí nejen jako stále přítomný motiv, ale také jako lék na všechny strasti.

Nowhere girl vypráví o jedenáctileté Magali, která plna očekávání nastupuje do nové školy. Vysoké nároky ze strany školy a dívčina odhodlanost být premiantkou se ovšem nepotkají: situace ji záhy uvrhne do velkého stresu, jenž se postupem času promění ve školní fobii. Ta graduje tak, že Magali po pár týdnech není schopná chodit do školy jako ostatní děti. Začíná docházet k psycholožce, školní lavici vymění za domácí výuku. Z temného mraku, ve kterém se dívka na přelomu puberty náhle ocitne, ji dokáže vysvobodit až skupina Beatles. Tito čtyři hudebníci a jejich hudba k Magali promlouvají tak silně, že se díky nim dokáže oprostit od všech útrap a vplout do imaginárního hudebního vesmíru. Společně s Beatles se mladá dívka postupně vypořádá se všemi problémy spojenými s domácí výukou, se začátkem puberty i s návratem do školy.

Do školy ne!
Školní fobie, o jejíž existenci neměla Magali ani ponětí a jež je jako psychická porucha obecně možná lehce opomíjená, je stěžejním tématem celého komiksu. Problém, kvůli němuž musí dívka opustit prezenční výuku, je úzce spojený s přechodem do puberty. Autorka však celou tuto složitou a poměrně traumatickou skutečnost zpracovává s vtipem a lehkostí. Komiks překypuje humornými hláškami, narážkami a slovními hříčkami. Co je ovšem z hlediska zpracování asi nejdůležitější, je samotná autorčina práce s hudbou.

Hudba je neoddělitelnou součástí tvorby Magali Le Huche. Alfou a omegou Nowhere girl je skupina Beatles. Autobiografická hrdinka je jimi posedlá od prvního momentu, kdy je uslyší, a neakceptuje žádné hudební kompromisy. John, Paul, George a Ringo se stanou jejími nejbližšími přáteli. Dívka zná jejich životy, příběhy, písně, rozpozná jednotlivé hlasy, a je dokonce odhodlaná přesvědčit všechny ve svém okolí, že Beatles jsou zkrátka „mistři světa“. Jediným problémem zůstává, že v Paříži devadesátých let už kapela nepatří mezi ty nejpopulárnější a Magali se kvůli tomu občas stává terčem posměchu. To ji ovšem rozhodně nezastaví, a čtenář je tak svědkem mnohých vtipných i absurdních příhod spojených s neutuchající vášní, jež mladou dívku doslova spaluje.

Barevné noty
Jak se ale dá v ilustraci zpřítomnit hudba bez rozkreslování notové osnovy nebo citování textů písní? To je jedna z věcí, jež činí komiks Nowhere girl jedinečným. Magali Le Huche ji ve svých kresbách nahrazuje rytmickým střídáním odlišných barevných vzorců a zobrazováním rozmanitých paralelních realit. Každému členovi Beatles je přiřazena jiná barva a vzorový rytmus, podle jejich zabarvení hlasu, intonace nebo zvučnosti. Tyto barevné linie se postupně proplétají celým komiksem, občas dosáhnou i větších rozměrů a doslova vytáhnou Magali z reality. Ta se poté vznáší v barevném a šťastném vzduchoprázdnu, kde se občas dokonce potkává s jednotlivými členy kapely. Právě díky tomuto invenčnímu znázornění hudby je Nowhere girl pro čtenáře neopakovatelným zážitkem a zaujímá v rámci komiksového média výjimečné postavení.

Otázkou může být, kdo je vlastně cílovým čtenářem Nowhere girl. Silná zakotvenost v devadesátých letech a odkazy k tehdejší kultuře napovídají, že je kniha určena hlavně dospělým. Komiks však zpracovává nadčasová témata velmi blízká i dnešním adolescentům. Ačkoli se příběh odehrává v minulosti a dnešní mládeži už mnohé dobové reálie nic neřeknou, podstata jejich problémů přetrvává: vzhlížení k idolům, nová přátelství, konec dětství, začátek puberty i strach ze školy. Ať už se tedy tento komiks dostane do rukou komukoli, hlavním poselstvím Nowhere girl zůstává, že každý může mít vášeň, která ho stravuje a s níž neustále obtěžuje své okolí. Protože právě zápal pro věc, jenž člověka zcela pohltí, se může paradoxně stát tím jediným, co mu v těžkých chvílích pomůže vymanit se z krize.