Ve stínu zavedené značky
Zhuštěné verze klasických literárních děl určené dětem nejsou nijak výjimečným jevem. V případě Alenky pro nejmenší však autor původní dílo vlastnoručně přepsal tak, aby ho zpřístupnil dětem od nuly do pěti let. Výsledek je poněkud rozpačitý.
Původní Alenka v říši divů, kterou v roce 1865 napsal anglický matematik a anglikánský duchovní Charles Lutwidge Dodgson (píšící pod pseudonymem Lewis Carroll), je celosvětově známý fenomén. Příběh holčičky, která se bílým králíkem nechá dovést k nekonečně dlouhému pádu do říše divů vlastní mysli, je protkaný jiskřivými slovními hříčkami a obsahuje mnoho narážek na společenské a politické dění či matematické problémy. Alenčino naivní uvažování tváří v tvář podivuhodným jevům působí často velmi humorně, ale zároveň s mimořádnou naléhavostí dává vyniknout podstatě věci (Alenka se například začne bát, aby se nezmenšila příliš a nezmizela jako plamen svíčky… jak asi vypadá sfouknutý plamen svíčky?).
Čtenáři Alenky vedou spory, jestli se jedná o knihu pro děti, nebo jestli pro děti v žádném případě určená není. Nejlépe to asi vystihuje sám autor v předmluvě k Alence pro nejmenší, která vyšla v roce 1889: podle něj Alenku četlo „mnoho set anglických dětí ve věku od pěti do patnácti let, dále děti od patnácti do pětadvaceti, a dokonce i děti – protože i takové existují – v nichž ani úbytek zdraví a síly, ani únava z okázalých šaškáren života, z jeho třpytivého pozlátka či beznadějného utrpení nedokázaly vymýtit ono zřídlo čiré radosti, které pramení v každém dětském srdci – děti ‚jistého‘ věku, jejichž účet let je radno nevyslovovat a pohřbít v uctivém mlčení“.
Alenka v říši divů tedy nepochybně je pro děti – pro ty, které po ní sáhnou a neodloží ji. Proč tedy vznikla Alenka pro nejmenší? Autor v ní chce oslovit ty opravdu nejmenší, od nuly do pěti let. Vše výše zmíněné, co z Alenky v říši divů činí výjimečné literární dílo, tedy vypustí, a zůstane příběh o holčičce, která usne, zažije pár zvláštních věcí a zase procitne. Navíc se v knize objeví vypravěč – hodný strýček, jenž dětským spolučtenářům setrvale klade různé otázky a komentuje děj i ilustrace: „No, moc malé to štěňátko nevypadá, že? Ale víte – ona se Alenka zase hodně zmenšila – proto se to štěně zdá tak veliké.“
Do jaké míry je tento přístup funkční? Vypravěčovým vstupům často nechybí poetika a cit pro dětské vnímání; když však dítěti, které neumí samo číst, předčítá rodič jakoukoli knihu, sám s ním přirozeně nad rámec četby komunikuje a upozorňuje na ilustrace podle toho, jak svoje dítě zná. V Alence pro nejmenší to všechno obstarává autor, a tak se snadno stane, že nad tím, co jednoho pobaví, se druhý podiví, proč mu to pan spisovatel podsouvá – třeba představu, že se ztrácejí nohy: „To musí být práce, když si má Houseňák každý večer přepočítat tolik noh, aby měl jistotu, že žádnou neztratil!“
České vydání knihy obsahuje původní ilustrace Johna Tenniela, který Alenku v říši divů doprovodil perokresbami. Dvacet z nich se pak ve zvětšené a kolorované formě stalo součástí Alenky pro nejmenší. Pro dnešní čtenáře mají tedy lákavou patinu doby dávno minulé, ale i svébytné surreálné kouzlo: houseňák usazený na velké houbě kouří vodní dýmku a obrys jeho nožek vypadá zároveň jako tvář muže s velkým nosem a špičatou bradou; téměř všechny postavy mají nepoměrně velkou hlavu vůči tělu, a taková Vévodkyně vypadá zkrátka jako muž.
Coby kniha pro předškolní děti Alenka pro nejmenší celkově neurazí ani nenadchne, zejména ve srovnání s plnou verzí příběhu. Nelze se však zbavit jistých rozpaků v souvislosti s jejím vznikem. Proč pro děti do pěti let Carroll nenapsal úplně novou knihu? Zřejmě se bál vykročit ze stínu zavedené značky. V úvodu píše, že jeho přáním bylo, aby „Alenku“ mohli číst i nejmenší. Těm ale zrovna příliš nezáleží na tom, jestli čtou „Alenku“, nebo něco jiného. Navíc to, co jim Carroll naservíroval, není Alenka v říši divů.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.