Sbírka Gram mozku polského básníka Roberta „Ryby“ Rybického se vymezuje proti tradičnímu chápání poezie. Útočí na lyrický jazyk, vzpírá se možnostem interpretace a snaží se o strategickou odlišnost. Spíše než o poezii v klasickém slova smyslu jde o autorskou expresi, která na sebe bere poetický kabát. Jednotlivé texty navozují dojem chrlení, prakticky bez možnosti nádechu. Autor nerespektuje hranice básně ani jazyka a míří až k útrobám, ve kterých hledá smysl bytí nejen člověka, ale i Boha.

Ztraceni v marihuanovém dýmu
Rybicki se hlásí k avantgardní tradici, dadaismu a nedůvěře v mýty a univerzální pravdy. Nomádská osobní zkušenost dává jeho textům transnacionální přesah, o čem svědčí nejen české, ale i německé či anglické překlady jeho děl. Otevřeně se staví proti tradičnímu pojetí lyrické poezie, přičemž hranice jeho básní se ztrácejí v marihuanovém dýmu. Odysseus se nevrací a tam, kde očekáváme Zarathuštru, najdeme fotbalisty. Přesto je sbírka poměrně konzistentní a autor si je vědom, kde leží střepy z vět a slov, které roztříštil. Hledání nového jazyka odráží stav společnosti, do původní polštiny se vkrádají fragmenty angličtiny či němčiny a polyglosie doplňuje už tak pestrou koláž obrazů a nedokončených příběhů. Cizojazyčná slova zde působí jako jazykoví migranti, občas dokonale asimilovaní, jindy bloudící v chaosu postmoderního města.

Dojem chrlení ještě více podporuje občasné použití jazyka reklamy – dopad je obrovský, plošný, ale zmizí mrknutím oka, jako kondenzační čára za letadlem. Nadbytek slovních hříček, redundance synonym a množství neologismů odkazují na autorovu prakticky neomezenou slovotvornou představivost. Celá sbírka tak vyvolává dojem, že mluvit je důležité nejen proto, aby někdo naslouchal, ale i pro slova jako taková. Rybicki nehledá jejich význam, ale hraje si s otázkou, do jaké míry má smysl říkat různé věci jen proto, aby člověk mluvil. Když se však věty začnou rozpadat, místo aby propadal zoufalství, vysmívá se mu a přilije do ironií už beztak přesyceného ohně ještě trochu oleje. Nesnaží se čtenáře lákat, naopak možná se ho pokouší spíš odradit – když ne od čtení samotné sbírky, pak alespoň od přemíry empatie a filozofování nad poezií, jež nevychází z Rybického pera. Zde jsou texty přerušeny v nejzajímavějších momentech a neustálé narážení na nedokonalost jazyka a jeho neschopnost nejen popsat, ale i propsat se skrze něj vyvolává frustraci z nemožnosti nalezení podstaty – těla, myšlenek, emocí, Boha.

Slova, slova, slova
Gram mozku je právě i o něm, B/bohu, který je více slovo než antropomorfní bytost. Vzývání jeho jména, které na sebe bere nejrůznější zkomolené podoby, často odkazující zase k jiným „bohům“, navozuje dojem univerzality. I když Bůh ve sbírce zaujímá důležitou roli, je zobrazen pouze jako projekce či ozvěna, která je zcela závislá na tom, kdo ji vyvolává. Právě volání k němu funguje v básních jako lidská obdoba echolokace, díky níž je člověk bez ohledu na to, kam jej putování zavede, prostřednictvím odraženého zvuku schopen znovu se zorientovat. Samozřejmě nedokonale, ale copak nás neklamou i další smysly či možnosti těla, ve kterém přebýváme?

Přesto právě biologická tělesnost nám dává naději, že navzdory ironii a pohrdání se můžeme alespoň pokusit proniknout pod povrch. Tam, kde je poetický jazyk příliš nedokonalý na to, aby stačil vyvolat cílené emoce, jej autor nahrazuje tělesnými projevy a obrazy orgánů či buněk. Játra, mozek či slezina tak nejsou jen struktury, ale zcela legitimní prostředky exprese, která má sice ambici vyznívat univerzálně, nicméně člověk, který jako druh velkou část svých pudů už ztratil, považuje přetrvávající všeobecně platné projevy za překročení hranice slušnosti.

Pokud budeme k Rybického textům přistupovat s tradičním předpokladem chápání poezie jako něčeho, co nás přesahuje, nutí k zamýšlení nad smyslem existence či alespoň esteticky povznáší, pravděpodobně nebudeme tímto dílem uspokojeni. Na druhou stranu, pokud sebereme odvahu, umožní nám jeho sbírka podniknout až hrůzostrašné dobrodružství na hranici reality, kterou budeme vidět přes rozbité intelektuální brýle i skrze duhové spektrum houbiček. Zahraje nám k tomu punková hudba, svezeme se na horské dráze jazyka a nakonec budeme rádi, že nám zbyl právě onen jeden gram mozku, který nás zachrání před šílenstvím.