S dílem Poláka Roberta Rybického (nar. 1976) se čeští čtenáři dosud mohli seznámit v několika časopiseckých příspěvcích a na internetu, vystoupil ale i na několika autorských večerech. Nyní jeho poezie konečně vychází knižně, a to v překladu básníka a překladatele Petra Motýla. Jistě to není pravidlem, ale nakladatelé obvykle volí „opatrnější“ způsob, jak zahraniční básníky vydávat. Pokud se přímo netísní s dalšími básníky v rámci různých antologií, vydávají se ve výborech – jednotlivé sbírky v kompletním znění se dnes prakticky nevydávají, a pokud ano, jde o klasiku prověřenou časem (z nedávných překladů polské poezie takto vyšel jako jeden z mála např. Mickiewicz). Dar lůzrů / Dar meneli je v tomto smyslu naprosto unikátní kniha – bilingvní vydání v Polsku ještě netištěných Rybického básní (české vydání je tedy zároveň prvním vydáním polským) je skutečně hrdinným počinem nakladatelství Protimluv: squatter Rybicki je totiž autor „totálně negrantový“ (jak píše Motýl v doslovu), ať už, řekněme, nekonvenčním životním stylem, či stejně nekonvenční poetikou.

V Polsku opakovaně vydávaný a relativně zavedený básník Robert Rybicki v sobě má něco z „postbeatnické“ a „lingvistické“ poezie: píše volným veršem (nikoli však bez smyslu pro rytmus, eufonii, kalambúry), často experimentuje s formou (Dar lůzrů obsahuje dlouhá monologická pásma i přerývavé „chuchvalce“ veršů), v jeho poezii se objevuje okouzlení jazykem (ať už výrazovými možnostmi jazyka, grafickými možnostmi textu, nebo pojetím jazyka jako vlastní identity či vazby ke světu a vesmíru atd., přičemž se v jeho básních vyskytuje několik dalších jazyků), kritický tón a nedůvěra k autoritám („(sbohem, / akademická terminologie!) // a nikdo z vás, vy kurvy z univerzit, / nemá na moje básně“), místo které ze sbírky vystupuje značný subjektivismus (četnost zájmena „se“ či „sebe“, někdy typograficky zvýrazněného, upomene na analogický jev v básních typologicky příbuzného básníka Edwarda Stachury), nihilismus, svobodomyslnost atd.

Toto jsou textové jednotky, které známe. U Rybického jsou nicméně zobrazeny způsobem, který u nás příliš obvyklý není (proto je Motýlův překlad této knihy třeba vítat). Autorským záměrem není formulace myšlenek či názorů: to všechno se vyjevuje až ex post. Žánr Daru lůzrů je spíše pokus o záznam zkušenosti člověka s jedinečnou citlivostí (tedy „poezie prožitku“, pro niž je vazba na svého autora podstatnější než u jiných básníků). Rybického verše se zkrátka jeví jako chaos, v němž se záměrně porušují pravidla syntaxe, ortografie i typografie a který se rozvíjí na základě nejrůznějších asociací, jež jsou místy zřetelnější (na základě různých obrazových či zvukových vazeb), místy naprosto nejasné (na základě spontaneity a imaginace): „Pocha pil. Vplavák. / Nicpěstí v klepetech, dobý to / s odnikudem, nechť zhyne. / Lidské rozu / mování“ nebo jinde: „O-blud. Nocně. Gumídek hryže kameje. / Víra dělá deuterium. Sodíkové lampy / bytostného Já. Neser se mi sem / ovčáku, šťára zvuku. Zvážit / hovno, hovno a zlato a pravdu“ atd. Kniha přitom funguje jako sbírka: přes roztříštěný styl působí soudržně a jednotně.

Překlad Petra Motýla by stál za samostatnou studii. Jisté je, že Rybického styl vyžaduje mimořádnou připravenost a vytrvalost, na druhé straně poskytuje příležitost se pořádně „vyřádit“ a prostor kompenzovat nepřeložitelné hříčky. Na některých místech možná došlo k překladatelskému omylu („mówię“ je první osoba, ne třetí, s. 10; „koleiny“ nejsou kolena, nýbrž vyježděné koleje, s. 24), přičemž řadu z nich má na svědomí redaktor (v titulu básně na s. 8 chybí tečka, na s. 28 chybí otevírající závorka, polské uvozovky na mnoha místech, „Foucalt“ místo „Foucault“, s. 76, titulní „lůzr“, kterého bychom jako výraz cizího původu měli psát s ú atd.). Většina nesrovnalostí ale docela určitě vznikla kompenzací za nějaký jiný jev či zkrátka následováním Rybického stylu (plného překlepů, nedůsledností a chyb), což je vždycky těžké rozšifrovat: ty evidentní případy (jako zdařilá kompenzace aliterace ve verších „Řečeno / ve vězení vět. Vtom / jsem v altánu našel náhubek“, s. 42, jež byla jinde nemožná) však svědčí o poctivém přístupu překladatele a „záhady“ (překlad „Záááporožsku“ původního „Đóńńęčé“, s. 50) přinejmenším o mimořádné invenci.