Obálka Starců života od Zuzany Kaiserové je opatřena označením „zemědělský román“. Proč ne venkovský nebo vesnický? Možná je v tom kus ironie, která nám říká, že o nějakém venkově, a tedy ani venkovském románu už dnes nemůže být řeč.

Alespoň tak se to jeví ve vyprávění Jana Chlumeckého, hlavního (anti)hrdiny románu, jehož děj je zasazen do oblasti Chrudimska a severu Železných hor. Tradiční pilíře venkovské společnosti, jako je zbožnost, vztah k vlastní půdě nebo silné mezigenerační rodinné vztahy, se totiž už dávno zbortily. Zůstalo zemědělství, ale restituenti a jejich dědicové své polnosti a hospodářská stavení většinou už rozprodali nebo nechali zpustnout, a zemědělství tak postupně přechází do rukou novodobých velkostatkářů-kapitalistů. Chlumecký se dosti liknavě angažuje v několika příběhových linkách, které ho vždy stavějí do paradoxní situace. Zachraňuje skomírající místní sbor českých bratří, sám ale křesťanství nepraktikuje a kostelu se vyhýbá. Kamarádovi pomáhá přežít delirium tremens, kdežto sám neustále pije a třeba auto řídí zásadně pod vlivem. Řeší průšvihy zemědělského družstva, pro které ale jinak pracuje spíše laxně. A také pomáhá chránit mezigenerační soudržnost v rodině dalšího svého kamaráda, ačkoli sám žádný rodinný typ zrovna není. Vypravěč tedy představuje jakousi družstevnickou variaci Chandlerova Phila Marlowa – hrdiny, který bojuje proti světu, jehož je tak trochu součástí.

Největším paradoxem je ale skutečnost, že se vypravěč stává zastáncem starých pořádků, které, jak bylo řečeno, v podstatě už neexistují. Žádný tradiční svět, který by mohl hájit, už nemá k dispozici. Je to tedy spíše stesk po jakékoli kontinuitě, který Chlumeckého donutí se částečně zmobilizovat a vylézt z ulity negativismu a skepse.

Kaiserová zjevně mínila vytvořit „mužného“ vypravěče. Chlumecký je drsný, cynický, zpátečnický, pesimistický, permanentně přiopilý, ale také třeba odvážný. Tušíme, že za skořápkou zpustlého člověka, jemuž hrozí kriminál, se skrývá čestný chlap – to je ostatně další podobnost se zmiňovaným detektivem Philem Marlowem. Vypravěčův cynismus a pesimismus tu ale mnohdy vykvete v sentimentální dojímání „starce života“, jak sám sebe vypravěč nazve.

Chlumecký se staví proti všem novotám od feminismu po gastronomický progresivismus. V tomto je hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě ztvárněn přesvědčivě. Jeho postřehy jsou někdy triviální nebo obhroublé, jindy zábavné a trefné. Nejzdařilejší jsou v jeho podání letmé obrazy drobných jevů a situací každodenního života. Sarkasticky zachycuje třeba přehnanou servilitu číšníků, obraz obchodních zástupců ve firemních oktávkách v provinčním hotelu nebo fenomén víkendového zahradního grilování. Se sympatiemi naopak vystihuje třeba kouzlo venkovských hospod „sovětského typu“.

Tónem vyprávění je snadné se nechat bavit. Skepse a určitý „šprajc“ vůči okolnímu světu a všednímu pachtění jsou v knize Zuzany Kaiserové chytlavé. Jazyk románu se zdá nehledaný a povědomý, rozhovory zní autenticky a všechny postavy působí živě, byť nejsou vykresleny nijak do hloubky. Autorka také dokáže evokovat srpnové pozdní parno a melancholii konce léta. Daní za přímočarost, apriornost a onu efektní trefnost vypravěčské rétoriky je ale zvláštní myšlenková povrchnost, která románem prostupuje. Chlumecký se několikrát nadechne k dalekosáhlejším úvahám ohledně obecného uspořádání světa, ty však působí plytce, reduktivně a hlavně plačtivě, jako nějaká světabolná lamentace nad nevyhnutelností všeobecné mizérie. Obraz hlavního hrdiny tyto pasáže sice dokreslují, ale inspirativní nejsou. Naopak kvůli nim hrozí, že Chlumecký z románu vyjde jako drsňák značně sentimentální a lítostivý. V tom ale možná spočívá jádro toho, co chtěl román sdělit. Otázka, jestli se hrdina v dané konstelaci reality může doopravdy „pochlapit“ a sám sebe k něčemu nasměrovat, totiž visí ve vzduchu do posledních řádků.