Michel Houellebecq (*1956) se v českém prostředí těší zájmu a pozornosti jako málokterý jiný zahraniční autor. Jeho romány u nás vycházejí od roku 2004, překlady spisovatelových novinek se na pultech knihkupectví objevují na tuzemské poměry nebývale promptně a z jeho románové tvorby máme v češtině k dispozici vše. K románům se navíc loni přidal i český výbor z Houellebecqových esejů, jež přeložil Alan Beguivin, a přečíst už si můžeme i autorovu poezii – ukázky z básní přeložila před dvěma lety pro květnové číslo časopisu Host Sára Vybíralová.

Pomalu, ale jistě se nám tak skládá celkový pohled na možná nejdiskutovanějšího spisovatele současnosti. Dosud jej čeští čtenáři znali především jako autora libujícího si v provokacích, ale také takřka jasnozřivého a mimořádně talentovaného prozaika, který bývá označován za šovinistu, rasistu, misogyna, mizantropa a bůhví za co ještě. Samozřejmě, k obrazu pětašedesátiletého spisovatele neodmyslitelně patří ještě jeho věčná cigareta držená mezi prostředníčkem a prsteníčkem.

Vedle toho, že tuzemští čtenáři poznávají v poslední době i nerománové fasety Houellebecqova díla, mají nyní konečně možnost přečíst si také knihu o něm. V překladu Jovanky Šotolové (která v roce 2007 do češtiny převedla autorův román Možnost ostrova) česky vychází romanopiscova biografie, která nese lapidární název Houellebecq a napsal ji spisovatel a novinář Denis Demonpion (*1967). Ten v minulosti pracoval například pro periodika Paris Match či Libération a biografií publikoval už několik – věnoval se třeba francouzské herečce a zpěvačce Arletty či americkému prozaikovi J. D. Salingerovi; za knihu o něm získal Demonpion v roce 2018 dokonce ocenění Prix Goncourt de la biographie. Zdaleka nejslavnější je však jeho kniha Houellebecq non autorisé. Enquête sur un phénomène (Houellebecq bez autorizace. Průzkum fenoménu) z roku 2005. V té se Demonpion pokusil mnohé z autorova života demystifikovat, nahlédnout do zákulisí literárního provozu a přiblížit, jak pečlivě si Houellebecq budoval vlastní obraz – na čemž se samozřejmě podílela i řada lidí z literárního prostředí, pro které byl Houellebecq se svými statisícovými prodeji a překlady do desítek jazyků vždy nadmíru lukrativním partnerem.

V roce 2019 Demonpion svou úspěšnou knihu aktualizoval, rozšířil a upravil a z této druhé verze vychází i český překlad. Ani druhá verze životopisu neprošla Houellebecqovou autorizací. „Michel Houellebecq totiž toleruje pouze písemnosti od těch, kteří mu podkuřují,“ píše Demonpion v kapitole nazvané Varování, již lze označit za předmluvu k nové verzi. Z této věty lze zčásti odhadnout i tón, jakým Demonpion o slavném spisovateli píše, a také to, co si o něm myslí. „Jako člověk je [Houellebecq] opravdový mizera, využívá román k tomu, aby rozséval nenávist, jež je jeho palivem,“ uvedl ostatně Demonpion otevřeně v jednom rozhovoru. Jistý despekt vůči objektu svého zájmu životopisec příliš neskrývá. Kdo by se však obával, že názor překryje fakta či jim vtiskne nějakou velice kuriózní interpretaci (jako jsme tomu byli svědky v případě loňské knihy Jana Nováka o Milanu Kunderovi), může být klidný. Demonpion si sice sem tam neodpustí nějaký ten (občas možná zbytečný) šťouchanec, jeho kniha však zároveň míří k věci a je informačně bohatá – určitě pro tuzemského čtenáře, který prostředí francouzského literárního provozu povětšinou zas tak dobře nezná. A sledování Houellebecqovy cesty na literární výsluní je vskutku pozoruhodné.

Demonpion popisuje jak autorovy začátky, tak pozdější soudní spory, jež následovaly po vydání některých děl. V knize se dočteme i o mohutných marketingových kampaních, které doprovázely publikaci Houellebecqových románů – kupříkladu se dozvíme, že do románu Možnost ostrova se „investovalo nejvíc peněz za celou historii existence francouzského knižního trhu“. Životopisec rovněž přesvědčivě ukazuje, jak se propagační strategie doprovázející vydání Houellebecqových románů v průběhu let měnily. Zachycení různých zákulisních strategií, ale i machinací a manipulací je v biografii opravdu zdařilé. Stejně jako vylíčení tahanic mezi novináři o recenzní výtisky Houellebecqových románů a v neposlední řadě i okolností, které stály za udílením francouzských literárních cen (tu nejslavnější, Goncourtovu, získal Michel Houellebecq v roce 2010 za román Mapa a území). Pasáže, jež tyto třenice v literárním prostředí zachycují, jsou informačně bohaté a také čtivé. I proto, že Houellebecq je nejen „marketingovým produktem, značkou“, jak tvrdí Demonpion, ale také neřízenou střelou a v nakladatelstvích si nejednou museli rvát vlasy, když si známý provokatér v některém svém vystoupení takříkajíc pustil pusu na špacír. Už jen díky všelijakým autorovým výstřelkům má titul Houellebecq daleko k suchopárnosti a čtenář těch necelých čtyři sta stran zhltne jako nic.

Už o něco méně se Demonpionovi daří zprostředkovat samotnou spisovatelovu osobnost. I proto, že čtenář, který o Houellebecqovi přece jenom něco málo ví, nebude tím, co se v knize dočte, až tak překvapen. Jistě, Demonpion poměrně detailně zachycuje autorovo dětství i dospívání a jeho rostoucí literární ambice, přičemž odhaluje mnohé autorovy mystifikace: Houellebecq například od jisté doby tvrdí, že se narodil v roce 1958, ačkoli přišel na svět už o dva roky dříve. Životopisec také popisuje spisovatelův problematický vztah s matkou, jeho výběr pseudonymu (narodil se jako Michel Thomas, jméno Houellebecq patřilo autorově babičce), bezmeznou lásku k psu Clémentovi – a k cigaretám. Či obdiv k hudebníkům, jako jsou Iggy Pop nebo Neil Young. Jsou to bezpochyby zajímavé informace, ale tak trochu partikulární, k nějakému hlubšímu poznání samotného spisovatele nás nedovedou. Pokud čtenář považoval držitele Goncourtovy ceny z roku 2010 za podivína, asociála a morouse, jenž je víc vypočítavý než zmatený a jenž si postupem času zvykl, že si může dělat a říkat, co chce, nebude po dočtení knihy muset svou představu nějak výrazně korigovat. Pozornost si na druhou stranu zaslouží všelijaké kuriozity. Když kupříkladu zmíněný pes Clément rasy welsh corgi v Irsku zemřel, komplikovaný převoz těla do Francie vyjednával tehdejší ministr zemědělství Bruno Le Maire. V knize se dočteme i o „tykačce“ Michela Houellebecqa s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem či o jeho „bratříčkování“ s Raëlem, zakladatelem sekty raëliánů.

Denis Demonpion se při přípravě knihy opíral o řadu svědectví a mimo jiné přibližuje, jak se u Houellebecqa fikce prolíná se skutečností. Což se ukazuje jako překvapivě relevantní přístup – a nejen proto, že v autorových románech opakovaně narážíme na postavy s jasně autobiografickými prvky. Rovněž proto, že z tohoto prolínání vzešly i výše zmíněné soudní spory. Když například v románu Elementární částice použil Houellebecq název existujícího kempu L’Espace du Possible, akcionáři kempu a obchodní společnost dali záležitost k soudu a v nakladatelství Flammarion museli spisovatele přimět, aby ve svém románu název kempu změnil.

Demonpion přibližuje i Houellebecqova manželství, obecně jeho vztah k ženám, studium na filmové škole a pozdější poměrně neúspěšné pokusy na poli filmové tvorby. A mnoho dalšího. Přestože je kniha místy trochu přehlcena marginálními detaily (to se týká kupříkladu popisu osob, jejichž výpovědi Demonpion cituje) a místy je životopisec ve svých názorech přece jenom zbytečně příkrý, biografii jednoho z nejslavnějších spisovatelů posledních dvou dekád se vyplatí číst. Ukazuje totiž, jak to vypadá, když se rodí literární fenomén světových rozměrů, a kolik úsilí je třeba vynaložit, aby se dlouhá léta udržel na piedestalu. Na čtenáře znalého spíše jen českých poměrů budou mnohé kapitoly působit, jako by Michel Houellebecq snad ani nebyl v první řadě spisovatelem, nýbrž celebritou zcela jiné kategorie. Jak však Houellebecq i stejnojmenná publikace Denise Demonpiona ukazuje, pořád ještě může být literatura podnětem k celospolečenské diskusi, nikoli záležitostí několika nadšenců.