Esejista, historik umění, básník a prozaik Josef Kroutvor (nar. 1942) pochází z Prahy, kde také vystudoval a prožil většinu života. Rád se odtud ovšem vydává na svoje inspirativní putování, a to zvláště jižním směrem (Nové cesty na jih, Pulchra, 2011).

Prominentní místo přitom zaujímá Šumava, které věnoval už svoji knížku Lesní eseje. Texty z česko-rakouského pomezí a Šumavy (Archa, 2019). Do tzv. Šumavské hornatiny patří i Novohradské hory, které autora inspirovaly k aktuální sbírce krátkých textů Lesní glosy. Texty z česko-rakouského pomezí.

Spojování
Oblast, kterou po desetiletí ostnatý drát neprostupně rozděloval na dvě části, se autor snaží vnímat komplexně a celistvě. I tak si ale na české straně stále všímá pozůstatků, po odsunutém / vyhnaném německém obyvatelstvu. Většina budov už podlehla zubu času nebo byla záměrně zbořena, třeba ze stržené kaple v zaniklé obci Jedlice je možné najít jen fragment povaleného kamenného oltáře hluboce zabořený do země.

Většinou tak zůstávají jen osaměle rostoucí ovocné stromy, zarostlé a očím běžného turisty neviditelné základy v zemi či střepy. Rozbité talíře, lahve, hrnce a plecháčky vyprávějí o skromném životě dřívějších obyvatel: „Porcelánový hrníček se zlatým nápisem Zum Andenken, na památku, byl jednou z mála cenností v domě. Zůstal z něho jen střep s ulomeným ouškem… Vše ostatní bylo rozbito na padrť, rozmetáno, vyhozeno do povětří.“ Tyto drobné artefakty jsou pro autora také metaforou mentálních jizev a rozbitých lidských vztahů: „Novohradské hory jsou krajinou střepů, jsou jich stovky, tisíce. Dají se nalézt v místech zaniklých lidských obydlí, zbytečně rozbitých sklářských pecí, uprostřed lesa, na dně potoka a na zarostlých pláních. Leží mezi kamením, ruinami a další střepy leží pod vrstvou hlíny, abychom je raději neviděli. Další střepy, ty neviditelné, ale citelné, zůstaly v lidských srdcích.“

Mytizace
Kroutvor si přitom všímá všeho, co nějak odkazuje k prvotní jednotě, například starého pastýře Franze, jehož „vytáhlá postava, vertikála, protínala horizont a tyčila se v krajině jako vykřičník“. Tam, kde bývala kdysi střežená hranice, se po roce 1989 táhla jen symbolická čára, kterou Franz přecházel z jedné strany na druhou, z rakouské na českou a zase zpět. Jako by něco hledal a stále něco „sešíval“, co kdysi patřilo k sobě, ale pak bylo roztrženo jako hadr na dva kusy: „Sceloval starou jizvu, historii, která se jen stěží dala napravit.“

Reprezentanty zaniklého světa před druhou světovou válkou přitom autor různými způsoby mytizuje. Tak zmíněný Franz jako by podle Kroutvora ani nepatřil do našeho spěchajícího světa: „Nosil dlouhou hůl jako biblický pastýř.“ V bývalém městysu Cetviny zbyly ze sta budov jen čtyři včetně tamního gotického kostela Narození Panny Marie, který byl za komunismu používán jako strážní stanoviště. Jeho malované gotické sloupy připomínají „kmeny palem a  malovaná žebra klenby palmové ratolesti“, což má upomínat na „mystické, nadčasové spojení Cetvin s dalekým Jeruzalémem a biblickou krajinou“. V knize dokonce najdeme i vizi malého Ježíška, který se narodil právě do tohoto chudého kraje – s odkazem na Útěk do Egypta přes Království české od Otfrieda Preusslera dodejme, že Kroutvor není první, kdo Ježíšovu rodinu umísťuje právě do bývalých Sudet.

Staří majitelé panství Buquoyové se v Kroutvorově textu zase proměňují v mytickou postavu Bukvy coby spravedlivého ochránce a správce Novohradských hor – podobného hodnému Krakonošovi, jak ho známe třeba ze známého večerníčku. I když i Krakonošovy starší podoby byly ambivalentnější, či dokonce démonické a více se blížily bájnému šumavskému skřetovi Stilzelovi.

Jazyk původních německých obyvatel pak autor líčí jako řeč, která ještě obsahovala podstatu věcí. Jeden takový prý „mluvil skoro nesrozumitelným jazykem kamenitých políček, pastvin, potůčků, lesa a jeho spletitých kořenů. V horském nářečí se ozývala příroda, skřípání lopaty, vrzání pily i drsné údery dřevorubecké sekery. Nebyla to líbivá řeč, byla hrčivá, hranatá, sukovitá, mozolnatá, drala se z hrdla a snad jí lépe rozuměli koně a krávy než návštěvníci z města“. Jejich hospodaření přitom autor vnímá nikoli jako zastaralé, ale potenciálně právě dnes inspirativní: věděli prý o suchu z praxe a nikoliv z médií, zadržovali vodu, aniž by jim to musel někdo vysvětlovat, pečovali o životní prostředí a žili přirozeně „udržitelně“, aniž by o tom věděli…

Staré a nové
Leckdy přitom museli podávat nemalé fyzické výkony, a to bez outdoorového vybavení a nordických holí jako dnešní turisté. Kroutvor vypráví konkrétní příběh jednoho původního místního obyvatele, který ke konci druhé světové války musel kopat zákopy na Slovensku a poté se složitě dostával do svého rodiště. Za pohnutých okolností opakovaně překračoval česko-rakouskou hranici, přičemž jeho nebezpečné přechody se nedají s dnešními treky srovnávat. Ironií osudu pak tento muž v Rakousku pracoval pro firmu Coca-Cola. Pro tuto moderní tvář globalizovaného Rakouska ovšem autor nemá mnoho pochopení. Spíše si libuje, že krajinu na rakouské straně hranice nepostihla „šílená“ kolektivizace, takže malá políčka a meze tam zůstaly zachovány; stále jde o zemědělský kraj, který „není naštěstí moc zajímavý pro průmysl“ ani pro masovou turistiku, která se odehrává v Alpách.

Autor ovšem kvituje i snahy obnovit alespoň některá místa, kde po generace stávala lidská obydlí a vegetace si je po odsunu vzala zpět. Týká se to zvláště sakrálních objektů, i když v nových podmínkách se k jejich podobě a funkčnímu využití často přistupuje dosti nekonvenčně – jako když nově vybudovaná zvonička pod Kraví horou, vyrobená z rozštípnutého dubového kmene a nahoře překrytá krátkým břevnem jako nějaká megalitická stavba, neukrývá tradiční zvon, ale zavěšen je v ní kus roury. „I tato neokázalost sem patří“, podotýká autor. Podobně v rámci obnovy kostela v téměř zaniklém Pohoří vznikla přímo nad sakristií kavárnička.

Inspiruje nostalgie?
Stručná historie Němců v meziválečné Československé republice, jak ji kniha podává, působí až trochu zkratkovitě, či dokonce protičesky. Aktualizační úvahy o koronaviru autor nezačleňuje úplně organicky a jeho úvaha o „mostech, které spojují“, je snad až příliš prvoplánová a sladkobolná. Někdy je možná Kroutvor přehnaně sentimentální až skoro kýčovitý – i když takové nebezpečí existuje u každého mýtu, který je založený na věčném opakování osvědčených až banálních schémat.

Publikace možná vyznívá až přehnaně nostalgicky. Daný kraj si bude dále žít svým vlastním životem a turisté, kteří do něj na přechodnou dobu během svých dovolených zavítají, jej přirozeně budou vždycky vnímat jinak než původní obyvatelé – a není nutné je kvůli tomu zatracovat či ironizovat. Pokud by je ale tato kniha inspirovala k větší pietě a citlivosti ke kulturní paměti míst, jimiž putují, ke skrytým stopám dávné lidské činnosti i uprostřed zdánlivě divoké přírody, nebude to na škodu.