Významný český historik umění Josef Kroutvor (1942) je české veřejnosti dobře znám, neboť se aktivně zapojoval do kulturního života již od 60. let 20. století, kdy psal například články pro časopisy Orientace, Host do domu ad. Proslul také jako autor několika uměleckých monografií (například Egon Schiele, 1991).

Kroutvorova kniha Nové cesty na jih přináší 24 esejistických zamyšlení. Jak je uvedeno v ediční poznámce v závěru knihy, šest kapitol je publikováno již podruhé (jde o kapitoly Slavné město Benátky, Římské feragosto, Lucca za hradbami, Příběh z Forte dei Marmi, Ostrov českých malířů a Sahel neboli pobřeží).

Přestože lze tuto knihu charakterizovat především jako „cestopis“, odlišuje se od běžných turistických průvodců věcné a faktografické povahy, snažících se o postižení významných památkových „highlights“ a nevynechávajících pokud možno žádné významné památky dané oblasti. Kroutvor si naopak vybírá památek méně a záměrně se jim věnuje obšírněji. Jeho důvěrná znalost zkoumaných objektů je základním přínosem knihy, podobně jako schopnost vcítit se do doby, ve které vznikly. Stejně cenné je doplnění kontextu o řadu zajímavých postřehů o vlivu starých evropských kulturních krajin na české umění (zejména na moderní české umění).

Kroutvor je mistr slova: kniha je psána čtivě a velmi bohatým jazykem. Většina esejů má tematicky samostatný charakter a čtenář tak může kapitoly číst v libovolném pořadí. Přesto publikace významné pojítko nepostrádá: je jím „jih“. Tento termín je zde chápán ve velmi širokém slova smyslu. To dokazuje hned úvodní kapitola knihy Znojmo, jižní brána. Podle autora totiž „jih“ začíná už na jižní Moravě – už tam můžeme „objevovat cestu za sluncem, trvalým vábením, potřebou vizí, opakujícím se rituálem“. Jinak je ale geografický záběr publikace velmi široký, nabízí například esej o jezeru Attersee v Rakousku, křesťanské Aquileji, Cividale v Lombardii, Benátkách, Římě, Tunisu, Burgundsku... Z jednotlivých zemí autor nejvíce pozornosti věnuje Itálii a Francii, což je logické, neboť tyto krajiny patří mezi místa s nejbohatší kulturní historií na evropském kontinentu.

Do své „literární kuchyně“, tedy do procesu, jak jednotlivé části knihy vznikaly, dává autor nahlédnout v kapitole Notes z ostrovů Krk a Cres, sestávající z postřehů, které si Kroutvor zaznamenal přímo během své návštěvy těchto chorvatských ostrovů. Velmi zajímavá je poslední kapitola Dvanáct bran. Nové zlomky apokryfů: obsahuje několik sice drobných, avšak velmi krásných a působivých zamyšlení. Autor jako by se vracel do starých časů, prožívá starou kulturu z pohledu a duchem tehdejší doby. Poněkud překvapivě jsou součástí této až poeticky laděné kapitoly i hesla spíše encyklopedického charakteru, jako například gryf. I toto neobvyklé spojení dokazuje, že Kroutvor knihu koncipoval jako volné spojení různých impulsů.

Kroutvor nezapře svou profesi historika umění, neboť výtvarné umění a architektura v jeho cestách na jih dominují, přestože se zde často objevují odkazy i na další umělecká odvětví, zejména na literaturu. Z hlediska stylových epoch se často objevují témata spojená s uměním středověku (raně křesťanské a středověké památky v Aquileji, bazilika na ostrově Torcello, město Senj a jeho souvislost s Karlem IV., románské umění v Burgundsku ad.) a uměním 20. století – zejména podrobnosti o působení českých umělců ve Francii, což se týká autorů jako Josef Šíma, Otakar Kubín, Ivan Theimer ad. U moderního umění autor navazuje na jím pořádanou výstavu, která proběhla v prostorách Obecního domu v Praze v roce 1999 a k níž byla vydána publikace Cesta na jih. Inspirace českého umění 19. a 20. století (Obecní dům, Praha, 1999).

Vzhledem k pestrosti zaměření jednotlivých kapitol nelze knihu vnímat jako tematicky ucelenou. Spíše jde o několik výseků z obrovské mozaiky kultury, kterou jižní Evropa pro starý kontinent představuje. A právě v tom tkví jedno z kouzel knihy – snad každý čtenář při jejím čtení narazí na látku, která je pro něho přece jen méně známá či zcela nová, a může se stát výzvou k tomu, aby si následně své obzory o daném tématu rozšířil. K tomu dobře slouží v závěru uvedený seznam použité literatury, z níž autor pravděpodobně při psaní knihy čerpal. Poznámkový aparát s konkrétními odkazy na bibliografické zdroje tato publikace neobsahuje.

Kniha prakticky neobsahuje obrazovou dokumentaci, což je podle mého názoru škoda, byť v dnešní době si čtenář podobu většiny popisovaných památek může připomenout snadným vyhledáním na internetu.

Kroutvorovu knihu je třeba především vnímat jako sbírku „cestovních glos“, jak sám autor jednotlivé kapitoly v úvodu knihy označuje. Přestože má text esejistický charakter, je psán s vysokou erudicí. Publikaci tak lze vřele doporučit pro inspirativní či odpočinkové čtení zájemcům o dějiny evropské kultury v širším slova smyslu. Kroutvorovy Nové cesty na jih dokáží zpřístupnit poklady evropské kultury mnoha čtenářům bezprostředněji a pocitověji než publikace omezující se pouze na věcné informace. A vzhledem k tomu, že autor v knize zkoumá i mnohé méně známé památky, snad se tak povědomí o nich mezi českou veřejností zvýší.