Kunsthistorik Kroutvor citlivě propátrává dějiny Novohradských hor i to, jaké stopy jednotlivé historické vrstvy – od dob vlády Buquoyů až po dnešek – zanechaly v tamní krajině. Balancuje přitom na hraně mezi mytizací a kýčem.
JK
Josef Kroutvor
Chrostík, který kolem sebe buduje schránku z úlomků a smetí, obaluje se textem. Takto charakterizuje kunsthistorik Kroutvor ve skvělé bilanční knize sám sebe. Vzpomíná neokázale a civilně, ale poutavě a s hlubokým ponorem.
Mnozí vědci dnes rozvíjejí koncept „vtělené kognice“. Kroutvor sice příslušné autory necituje, ale většina jeho úvah vychází z podobných premis. Medituje tedy například nad fyzickým kontaktem člověka s obyčejnou lopatou. Ta je pro něj nikoli pouhým neosobním předmětem k vykonání nějakého úkolu, ale organickou součástí vnitřního světa či partnerem k tichému dialogu.
Kroutvorův „cestopis“ není turistická příručka: autor si památek vybírá méně než běžný průvodce a záměrně se jim věnuje obšírněji. Jeho důvěrná znalost zkoumaných objektů je základním přínosem knihy, podobně jako schopnost vcítit se do doby, ve které vznikly. Stejně cenné je doplnění kontextu o řadu zajímavých postřehů o vlivu starých evropských kulturních krajin na české umění (zejména na moderní české umění).
