O Izraeli s láskou
Když píše o Svaté zemi dlouholetý zpravodaj veřejnoprávní televize a knížka se jmenuje Z Izrastiny s láskou, možná byste čekali, že se autor pokusí dějiny a současnost nekonečného konfliktu vyložit alespoň trochu nestranně. Z Izrastiny s láskou je namísto toho osobním a vlastně zcela logickým vyznáním Jakuba Szánta z lásky k Izraeli a shovívavým pokrčením rameny nad Palestinci.
„Výrazná osobnost televizního zpravodajství odmítá vnímat izraelsko-palestinské vztahy jako výhradně konfliktní. Nabízí naopak názor, že vybírat stranu si není třeba, protože oba národy jsou obdivuhodné, a přitom odsouzené k tomu žít bok po boku,“ praví anotace druhé knihy televizního reportéra Jakuba Szánta, která vyšla v loňském roce nakladatelství Argo.
Novinář, oceněný za svou prvotinu Za oponou války (2018, Argo) Magnesií Literou, a držitel Peroutkovy cenu za novinařinu, se tentokrát rozhodl opustit pevnou půdu osobních zážitků a seznámit čtenáře především s příčinami vzniku Izraele a jeho moderními dějinami.
Dvě vlajky na obálce, stejně jako název Z Izrastiny s láskou a osoba teoreticky neutrálního televizního zpravodaje, by mohly čtenáře mylně vést k přesvědčení, že drží v ruce knihu, která popisuje obě strany nejdéle trvajícího konfliktu v moderních dějinách nezaujatě nebo alespoň vyváženě, jako by tomu mělo být v televizních zprávách veřejnoprávního kanálu. Každý, kdo se delší dobu zabývá palestinsko-izraelským konfliktem, musí – pokud tedy není osobně zainteresovaný – nevyhnutelně dospět k závěru, že nic jako černá a bílá na tomto nešťastném kousku země neexistuje, zato množství místních odstínů šedi by ani nejkovanější milovnice brakové literatury nedokázaly spočítat. Ale Szántó přes nepopiratelnou snahu o prezentaci protistrany jako živoucí entity složené z milionů individuálních osudů osobně zainteresovaný je.
K čemu jsou fakta
Po úvodní anekdotické rodinné historce jako vystřižené z Bočkovy Aristokratky, kde rodinní příslušníci také pašovali popel předků (nikoliv tedy v plechovce od kávy, ale v pytlících od arašídů), následuje první historický exkurz do dávných dějin izraelského lidu. Ten je pro argumentaci ohledně nevyhnutelnosti a nezbytnosti vzniku moderního Izraele nutný. Dalších dva tisíce let proletíme jakoby nic a následně už se autor věnuje především dějinám minulého století a válkám, ve kterých Izrael opakovaně potvrzoval, že už se z regionu nenechá vyštípat.
A hned v první kapitole čtenář narazí na jeden ze zásadních problémů. Szántó totiž necituje zdroje, neuvádí literaturu, z níž čerpal (lze předpokládat, že nějaká byla) – od čtenáře se tudíž vyžaduje, aby bral všechna jeho tvrzení jako pevně daná fakta. Jistě, jedná se o populárně naučnou knihu, která seznamuje čtenáře se základy, nicméně i ta by měla alespoň v závěru přiznat, odkud čerpá data, která čtenáři servíruje. Jinak je velice snadné překlopit jazýček vah na jednu stranu už jen tím, jak některé události prezentuji a na co kladu důraz (například počty obětí se mohou v závislosti na zdroji výrazně lišit v řádech tisíců). A přesně to se v Izrastině poměrně nenápadně děje.
Szántovy historické popisy se místy uchylují ke čtivému zlehčování a zkratkovitosti. Když je například řeč o Balfourově deklaraci, dokumentu, v němž se Britové v roce 1917 vyjádřili ke vzniku židovské domoviny, dočteme se, že: „Vzhledem k tradiční jak arabské, tak židovské zbrklosti si v Palestině ani jinde nepřečetli víc než první bod deklarace Jeho Veličenstva Jiřího V. o podpoře budování židovské komunity – a tak první oslavovali a druzí se bouřili.“ (s. 97) Možná je to myšleno jako nadsázka, nicméně prezentování někdejší provincie Palestina ve stejné pasáži jako „odlehlé výspy Osmanské říše“ (s. 98), je už jen oblíbená demagogie. Dvě provincie, které na konci devatenáctého století tvořily dnešní Palestinu, byly z šestatřiceti osmanských provincií čtvrtou a sedmou nejlidnatější. Hustota jejich zalidnění dosahovala tehdy vyšších hodnot než v Indonésii, Egyptě nebo Nigérii, v dnešní době jedněch z nejlidnatějších zemí na světě. Stejně vyznívá i pohoršování se nad zřízením UNRWA v roce 1949, tedy nad pomocí OSN „arabským vyhnancům“, když židům vyhnaným po vzniku Izraele a následné válce z arabských zemí OSN nepomohlo (s. 117). Propalestinsky orientovaný čtenář by mohl namítnout, že pro ně OSN už zřídilo stát, který vznikl právě pro ty, kdo do něj přicházeli. A mohli bychom pokračovat dál.
Je to právě úhel pohledu na celý konflikt, který bude definovat výsledný pocit z knihy. Palestinsko-izraelský konflikt vznikl a vyvíjel se za tak dramatických okolností, že téměř vylučuje neutrální postoj. Nakonec se nevyhnutelně přikloníte k jedné nebo druhé straně. A historie moderního Izraele je historií houževnatosti, tvrdosti, odhodlání a úspěchu vydupaného z méně než ničeho národem, který téměř vyhladila jedna z nejzrůdnějších kapitol lidských dějin. Jen těžko se ubránit náklonnosti k Davidovi zas a znovu porážejícímu na hlavu bezzubého, vzteklého a vlastně i dost hloupého Goliáše. A je jedno, zda jde o prohru ve válce nebo o popraveného izraelského agenta, který dokázal infiltrovat nejvyšší syrské vedení a roky informovat izraelskou tajnou službu o vojenských záměrech nepřítele (jistě by se našel i případ na opačné straně, ale ta zdaleka takový prostor nedostává). V současné atmosféře strachu a odporu vůči arabsko-islámskému světu je to ještě pochopitelnější.
Je velice snadné zamilovat si představu Izraele jako smírného, pokrokového a trpělivého staršího sourozence, toho, který má zkrátka víc rozumu. „Kde se po všem tom utrpení bere židovská vášeň pro obranu ostatních menšin, ať už etnických, náboženských nebo sexuálních?“ ptá se například autor na straně 166. Jenže moderní izraelská literatura, ať jsou to romány izraelského Palestince Sajjida Kašui, nebo třeba Probudit lvy Ajelet Gundar-Gošenové, nám jasně ukazuje, že Izrael není o nic méně rasistický nebo šovinistický než jiné země.
Schopní a Palestinci
Z Izrastiny s láskou není ovšem jen historický exkurz. Szántó zdárně jednotlivé výklady propojuje osobními zážitky a zkušenostmi pamětníků, s nimiž se během svého působení v oblasti v letech 2013 až 2018 setkal a hovořil. Tyto pasáže působí skvěle, škoda jen, že poměr hlasů v knize není vyváženější, i tady totiž mají větší prostor vzdělaní, úspěšní a schopní Izraelci. Výběr palestinských hlasů jen dokresluje postupně vytvářený obrázek národa, který vlastně nikam nepatří a nekonstruktivně se odmítá definitivně vzdát půdy, kterou i po více než sedmdesáti letech považuje za svůj domov.
Jako detail by se pak už mohly jevit nesourodé transkripce arabských jmen a pojmů. Jednou se tak například mluví od Saladinovi, jinde o Saladdínovi a pak zase Salah ad-Dinovi. Jednou se předložka al- asimiluje podle pravidel s následující hláskou, jinde ne, jednou máme „dž“ přepsané v souladu se spisovnou variantou arabštiny jako „dž“, jinde pak podle lokálních dialektů jako „g“ a onde jako „ž“. Písmena ve jménech, stejně jako prolongační znaménka jsou střílená tak nějak od boku.
Nejvýrazněji z knihy nakonec vystupují pasáže věnované holocaustu, tragédii nesmírných rozměrů, která spolykala i část rodiny Szántových. Jak pak chtít o autora, aby se zcela odstřihl od emocí a podíval se na situaci nezaujatýma očima?
Z Izrastiny s láskou je vyznání Jakuba Szánta z jeho lásky a obdivu k Izraeli. Proizraelsky orientovaný čtenář bude nadšený. A není důvod, aby nebyl. Izrastina je psaná svěžím, čtivým jazykem a předkládá bohatý koktejl osobních zážitků, faktů, emocí, vtipu i zábavy. S Palestinci sympatizující čtenář bude skřípat zuby jako u řady jiných knih, které se tomuto tématu věnují.
Čtenář nováček, který o konfliktu ví jen to, že existuje, a chce zjistit proč, se nejspíš po přečtení připojí do první skupiny, neboť pro opačnou volbu nemá důvod. Zázrak v podobě nezaujaté prezentace dějin země kdysi plné zázraků se totiž opět nekoná.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.