Hebrejsky píšící autor současného Izraele Sajjid Kašua (nar. 1975), jehož mateřským jazykem je arabština, není pro českého čtenáře nikterak neznámým. Román A bylo jitro (Vajehi boker) je již jeho třetí knihou vydanou v českém překladu po prózách Tančící Arabové (Aravim rokdim, česky 2016) a Druhá osoba singuláru (Guf šeni jachid, česky 2014). Překladu románu A bylo jitro se ujala Šárka Melanie Sedláčková.

Sajjid Kašua se narodil v malém městě Tira v oblasti, která leží v centrálním distriktu Izraele prakticky na hranicích se Západním břehem Jordánu. Tato oblast je součástí Státu Izrael, ale je osídlená převážně izraelskými Araby. Kašua vystudoval sociologii a filozofii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Působí jako přispěvatel v deníku Haaretz a v jeruzalémském místním týdeníku HaIr. Zde je autorem týdenního sloupku zabývajícího se pohledem na Stát Izrael, současné společenské dění a izraelsko-palestinský konflikt. Od roku 2014 žije s rodinou ve Spojených státech amerických, kde přijal místo vyučujícího na University of Chicago a University of Illinois.

Kašuova životní zkušenost „cizího elementu“ ve společnosti je formujícím vlivem jeho tvorby. A nejinak je tomu v románu A bylo jitro. Tento román je psaný v ich-formě a je situován do vesnice obývané izraelskými Araby v době po druhé intifádě. Hlavním hrdinou je novinář, který ještě před časem úspěšně působil v jednom z izraelských deníků. Byl vyzván, aby napsal reportáž z arabské demonstrace, která vypukla, poté co izraelský premiér vystoupil k mešitě Al-Aksá. Demonstrace se nakonec změní v nepokoje a násilí. Hrdina zprávu napíše, ale ta vyvolá nevoli v redakci a navždy změní náhled kolegů na něj. Tato propast mezi hrdinou a redakcí se stále prohlubuje, až je hrdina spolu s manželkou a malou dcerkou přinucen existenciálními problémy k návratu do rodné vesnice. Vrací se na místo, kde vyrostl, kde žijí jeho rodiče a starší bratr. Vrací se ale také do společnosti a prostředí, kde vládnou neměnné tradice a vzorce mezilidských vztahů. Zvrat do života vyplněného návštěvami u rodičů a dostavováním domu přináší náhlá a nečekaná blokáda vesnice izraelskými vojáky. Vesnice je odříznuta jak od přívodu elektrického proudu, tak od telefonního signálu a internetového připojení, stává se „opuštěným ostrovem“. Obyvatelé vesnice se postupně snaží situaci řešit po svém, v přesvědčení, že za blokádu jsou zodpovědní ilegální dělníci ze Západního břehu. Již tak kritická situace nadále eskaluje a tím se odhalují temné strany charakterů vesničanů.

Ač by se to mohlo zdát, hlavním tématem románu není rozpad tradiční společnosti, ale vnitřní svět jedince, vztah k rodině a vlastní minulosti a hlavně jeho identita. Dramatický aktuální děj vlastně tvoří jen kulisu. Je hustě prokládán líčením hrdinova dětství a mládí, kdy prožívá pocity outsidera nejen ve škole. Tyto příběhy odhalují jeho komplikovaný vztah k vlastní rodině, problematický vztah k otci se sklony k despotismu a matce, která není právě prototypem laskavého mateřství. Téma hledání vlastní identity, vlastního místa ve společnosti se v knize týká celé komunity izraelských Arabů. Lidé ve vesnici jsou dennodenně konfrontováni s nedůvěrou a podezíravostí ze strany většinové izraelské společnosti, která často nevidí rozdíl mezi nimi a Palestinci ze Západního břehu a Gazy. Nahlíží na ně tedy jako na „pátou kolonu“. Sami vesničané se ale identifikovat s těmito Palestinci nedovedou.

Tento Kašuův román může evokovat Kafkův Proces, když autor hlavní postavy ponechává bezejmenné a nepojmenovává ani vesnici. Otázku po „provinění“ vesnice nechává do poslední chvíle bez odpovědi. Kniha nese prvky dystopie a konec naznačuje alternativní vývoj historie. Děj příjemně plyne, neunavuje, nezadrhává se. Pasáže aktuální se vhodně střídají se vzpomínkami. Jazyk je nekomplikovaný a přímočarý a kniha nabízí zajímavý pohled do tajů izraelské společnosti i pro čtenáře neznalého problematiky.