Ajelet Gundar Gošenová (*1982) se prosadila jako výrazný nový ženský hlas izraelské literatury. Zároveň pracuje jako psychoterapeutka. Gundar Gošenová navštívila Prahu v říjnu 2018 u příležitosti českého vydání svého druhého románu Probudit lvy (Lehair arajot). Hlavní hrdina, špičkový izraleský neurolog aškenázského původu Ejtan Grün, se v něm shodou nešťastných okolností dostává do situace, kdy jej vydírá eritrejská uprchlice Sirkit. Jejich společenské role se proměňují a v Ejtanovi se probudí až zvířecí pudy – nezkrotná touha, nenávist, bojovnost. Prvotina Ajelet Gundar Gošenové Lajla echad, Markovič (Jednu noc, Markoviči) a poslední román Ha-šakranit ve-ha-ir (Lhářka a město) byly přeloženy do mnoha jazyků. Kromě prózy je Gošenová autorkou řady esejů a novinových článků.

iLiteratura: V titulu knihy, která právě vyšla česky, figuruje probouzení lvů. V hlavní postavě doktora Ejtana Grüna se v určitý okamžik probudí něco, co v něm celou dobu dřímalo, aniž by o tom věděl nebo si to uvědomoval. Kniha je zároveň plná erotického napětí mezi Ejtanem a Sirkit, běženkyní z Eritrey. Když je napětí pro oba už téměř nesnesitelné, citujete v textu báseň izraelské básnířky Jony Valach Ve-Hajinu ki-metorafim (Byli jsme jak smyslů zbavení); píšete, že v Ejtanovi „řvali lvi”. Jak vás Jona Valachová ovlivnila jako spisovatelku a jako psycholožku?
Ajelet Gundar Gošenová: Jona Valachová je přelomová izraelská básnířka. Jak ve vztahu k vlastní smyslnosti, sexualitě, tak v tom, jak psala odvážně a nespoutaně. Neusilovala paličatě o racionální systematičnost. Měla mnohem širší záběr. Četla jsem ji už v dospívání, její poezie se mi moc líbila. Jako prozaičku mne rozhodně silně ovlivnila. Zároveň byla Jona Valachová několikrát dlouhodobě hospitalizovaná v psychiatrických léčebnách. Takže jako pro terapeutku je pro mě příkladem situace, kdy spolu umění a šílenství úzce souvisí.

iLiteratura: Jako další vzory nebo zdroje inspirace často jmenujete další ženské autorky, například Toni Morrisonovou nebo Virginii Woolfovou. Co pro vás znamená pojem „ženská literatura“?
Ajelet Gundar Gošenová: Jmenované ženy mě neovlivnily proto, že to jsou ženy. Ovlivnily mne, protože jsou skvělé spisovatelky. Já mám s pojmem „ženská literatura“ problém. Mám pocit, že jde o snahu nás zaškatulkovat nebo kategorizovat. Toni Morrisonová přitom píše úplně jinak než Virginia Woolfová a ta zase píše jinak než Alice Munroová, která píše jinak než Margaret Atwoodová. Ve skutečnosti mají tyto autorky společné pouze to, že se jim v určitou chvíli vyvinuly ženské a ne mužské pohlavní orgány. Mám problém s tvrzením, že když má někdo dělohu, ovlivňuje to, jakou literaturu píše. Pro mě existuje jen dobrá literatura a špatná literatura.

iLiteratura: Jak přistupujete k psaní mužských a ženských postav? Je to pro vás srovnatelně náročné?
Ajelet Gundar Gošenová: Ne. Když píšu mužskou postavu, píšu ji úplně jinak než ženské postavy. Muži a ženy zažívají svět odlišně. A svět se k nim také už od narození odlišně vztahuje. Pochopitelně se tedy psychologie Ejtana, hlavního hrdiny mé knihy, izraelského muže, bude lišit od psychologie jeho ženy, která vyrůstala jako žena. Ona zažila machismus a sexismus izraelské společnosti, zatímco on těmto zážitkům vůbec nerozumí, protože je to muž. Nikdo ho nikdy v práci sexuálně neobtěžoval. Nikdo o něm nikdy nedělal sexistické vtípky.

iLiteratura: Vaše prvotina Jednu noc, Markoviči je nesmírně vtipná, plná humoru a ironie. Přitom se děj odehrává za druhé světové války. Její četba evokuje vyprávění přeživších šoa, kteří svoje vzpomínky často předávají následující generaci právě humornou formou. Jakou roli humor v této konkrétní knize a v literatuře obecně sehrává?
Ajelet Gundar Gošenová: Humor vnímám jako velmi sofistikovaný účinný nástroj, jenž mi umožňuje zprostředkovat čtenáři věci, které vůbec nejsou vtipné, naopak jsou velmi těžké, bolestivé, dokonce tragické. Když je ale obalím humorem, je možné je uchopit. Jako když dítěti osladíte hořký léčivý sirup, aby se mu lépe polykal. Humor je podle mě v tomhle smyslu zázračný nástroj.
Uvedu příklad svých dvou oblíbených českých spisovatelů. Karel Čapek i Milan Kundera píšou oba někdy hodně tvrdě, jasně, nekompromisně, ale na druhou stranu mají oba dva tak vytříbený smysl pro humor a jsou tak ironičtí, že je bolest obsažená v jejich sdělení najednou uchopitelná.

iLiteratura: V jednom eseji popisujete to, jak se děti učí lhát, zabýváte se původem lži. Lež je také často ústředním motivem vašich knih. Obzvlášť v poslední knize Lhářka a město, v níž mladá dívka lže o údajném sexuálním obtěžování. V tomhle konkrétním eseji ale lži přisuzujete i kreativní potenciál.
Ajelet Gundar Gošenová: Já ke lži nepřistupuji jako k něčemu dobrému nebo špatnému. Lež je pro mě zkrátka další orgán v těle. Stejně jako máme spoustu jiných orgánů, které zastávají nejrůznější funkce, disponujeme i orgánem, jehož funkcí je schopnost lhát. A tento orgán můžeme využívat různě. Lžeme, abychom sami sebe chránili, lžeme, abychom chránili ostatní. Lžeme, abychom se zdáli být lepší, než ve skutečnosti jsme. Lžeme, abychom ostatním ublížili, a to nám poskytuje krutý pocit zadostiučinění. Lžeme, když se nedokážeme vypořádat s pravdou.
Myslím si, že lež v literatuře nesmí chybět, protože vytváří obrovské napětí, propast mezi fakty, mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, co o tom říkáme. Tahle propast je podle mě ohromně napínavá, pokaždé když se k ní člověk přiblíží, rozbuší se mu srdce.
Měla jsem dlouhé období, kdy jsem se lidí ptala, jestli si pamatují svou první lež. Jestli si pamatují, kdy poprvé v životě zalhali. A čeho se ta lež týkala.

iLiteratura: Pamatují si lidé své první lži?
Ajelet Gundar Gošenová: Ano, svou první lež si lidé pamatují, a dobře!

iLiteratura: V eseji také píšete o své babičce. V románu Probudit lvy je babička Liat, manželky doktora Ejtana Grüna, vedlejší, nicméně zásadní postava. Když se zmiňujete o propasti mezi skutečností a tím, jak skutečnost popisujeme, existuje spojitost mezi Liatinou babičkou a vaší skutečnou babičkou?
Ajelet Gundar Gošenová: Moje babička zemřela přesně v době, kdy jsem zrovna psala Probudit lvy. A strašně moc mi chyběla. Psaní pro mě bylo v té době nedílnou součástí celého průběhu truchlení. To, jak se mi po babičce stýskalo, se hodně promítlo do postavy babičky Liat v knize.

iLiteratura: Ve svých románech se zabýváte současnými tématy. V knize Probudit lvy je to problematika uprchlíků. Námět knihy Lhářka a město okamžitě vyvolá asociaci s hnutím MeToo a fenoménem fake news. Nakolik ovlivňuje současná politická situace v Izraeli nebo ve světě vaši tvorbu a témata, která se rozhodnete zpracovat?
Ajelet Gundar Gošenová: Lhářku a město jsem začala psát před třemi lety, čili dávno předtím, než vypuklo MeToo nebo než se začalo mluvit o fake news. Ale když knížka vyšla, najednou se v ní zvláštně odrazilo to, co se momentálně děje ve světě. Okolní události mě ovlivňují neustále, ale vždycky píšu ten příběh, který zrovna nejvíc toužím vyprávět. Někdy se pak příběh protne se skutečností, jindy ne.

iLiteratura: Je pro vás jako pro izraelskou spisovatelku vůbec možné úplně se vyhnout politice?
Ajelet Gundar Gošenová: Předpoklad, že kdokoli dneska píše v Izraeli, musí nevyhnutelně psát buď o šoa, nebo o izraelsko-palestinském konfliktu, je podle mě mylný. Stejně jako si nemyslím, že když jsem žena, musím psát o ženách a pro ženy. Všichni Židé nemusí psát o šoa. Spisovatel má psát o tom, co mu v danou chvíli připadá nejpalčivější. Na druhou stranu přiznávám, že pro mě je politická situace v Izraeli palčivé téma.
Žijeme v nějakém státě a v něm vedeme soukromý život. Jsme zamilovaní, rozcházíme se, s někým se hádáme. A pak se dějí věci na národní úrovni. Z mého pohledu nás obě dvě úrovně, osobní i státní, ovlivňují a obě dvě úrovně potom prosakují i na stránky mých románů.

iLiteratura: Vaše knížky jsou přeložené do řady jazyků. Pro své překladatele jste dokonce v Jeruzalémě uspořádala několikadenní workshop. Co u překladů považujete za nejdůležitější? Je vůbec možné posoudit kvalitu překladu do jazyka, který neovládáte? Lze překlad nějak zkontrolovat?
Ajelet Gundar Gošenová: Pro mě je zásadní, aby zůstala zachována povaha textu, jeho vnitřní melodie. Překladatel je pro mě někdo, kdo si knihu naloží na záda a přenese ji přes moře rozdílů, které se rozlévá například mezi Českem a Izraelem. Překladatel se s příběhem na zádech snaží přeplavat z jednoho mořského břehu na druhý, aniž by se příběh cestou utopil. Je to velice náročný úkol, který já nemůžu nijak zhodnotit, protože nečtu v žádném jiném jazyce kromě hebrejštiny. Nemám jak zjistit, jestli se ten příběh dostal na druhý břeh, nebo ne, kromě zpětné vazby, která ke mě dolehne.
Na workshopu v Jeruzalémě zazněla spousta otázek. Uvedu příklad. Hlavní hrdinka Lhářky a města se jmenuje Nufar, což hebrejsky znamená stulík – v Izraeli běžná vodní květina. Nufar je oplácaná, docela ošklivá holka, a jmenuje se jako krásná květina. Ironie mezi jemným žlutým květem stulíku a dívkou, které se nedaří vzkvétat do krásy, je v hebrejštině nepřehlédnutelná. Českým čtenářům ale jméno Nufar nic neřekne. Dejme tomu, že by ji překladatel mohl přejmenovat na Nymphaeu – leknín, mohla by se tak v češtině jmenovat?

iLiteratura: Ne, to by nefungovalo.
Ajelet Gundar Gošenová: Dobře, ale Francouzi by ji mohli pojmenovat Nymphaea podle leknínů jako od Moneta. Každý Francouz by to okamžitě pochopil. Ona se ale přece nejmenuje Nymphaea, jmenuje se Nufar. Druhá možnost je zachovat Nufar a oželet ironii.

iLiteratura: Jste také psycholožka. Psychická stránka vašich literárních postav je velmi propracovaná. Pokud můžeme říct, že vaše profese ovlivňuje to, jak píšete, je tomu tak i naopak? Ovlivňuje vaše psaní práci s pacienty?
Ajelet Gundar Gošenová: Ano, spisovatel se neustále ptá, co by se stalo, kdyby. K realitě přistupuje pružně. Představuje si různé možnosti a alternativy. Neustále klade otázky, to je nezbytné. I v psychologii se musíme neustále ptát. Ptát se, jestli skutečně musí být věci tak, jak právě jsou. K pacientovi je třeba navazovat vztah jako k někomu, kdo píše svůj životní příběh. K někomu, kdo může svůj životní příběh změnit. Prodloužit jej nebo třeba přeložit. Takže psaní ovlivňuje psychologii a naopak, protože psychologie tvrdí, že tu nejsme od toho, abychom člověka soudili, ale abychom mu porozuměli. To mi při psaní hodně pomáhá.

iLiteratura: Jako psycholožka jste pracovala s dětmi a mládeží. Jak podle vás dětské čtenáře ovlivňuje literatura?
Ajelet Gundar Gošenová: Dětská literatura má hluboký etický význam. V tomhle věku literatura dětem skutečně definuje to, jak to na světě funguje a jak by to na světě fungovat mělo. Dětská literatura definuje, co je možné.
Jako matka se pečlivě zabývám tím, jaké příběhy budu své dceři číst a co jí řeknou o tom, co to znamená být ženou. Když jí přečtu o Šípkové Růžence, vezme si z toho ponaučení, že žena má ležet na zádech se zavřenýma očima, dokud ji nepřijde vysvobodit princ na bílém koni. Ze Sněhurky plyne stejné ponaučení – žena má doma uklidit, pak si lehnout na záda, zavřít oči a počkat, dokud ji nepřijde vysvobodit princ na bílém koni. S Popelkou je to stejná písnička – nejdřív musí uklízet, a když uklidí dobře, stane se z ní princezna. Navíc by měla ještě mít dostatečně malou nohu. A co teprve malá mořská víla, ta se nejdřív musí vzdát svého hlasu, aby si našla muže. Když chce lásku, musí se vzdát možnosti vyjádřit se.
Jako matka si najednou začnete všímat, že pohádky zobrazují ženy ve srovnání s muži ve velmi pasivním postavení. Takže si vždycky dobře rozmýšlím, co své dceři přečtu.

iLiteratura: Jaké pohádky dcerce před spaním čtete?
Ajelet Gundar Gošenová: U nás doma je Peter Pan holka, která umí létat a bojovat s piráty. Původní Peter Pan je kluk, co bojuje s piráty a holčičku Wendy vezme s sebou, protože potřebuje někoho, kdo by mu přišil knoflíky. Já chci, aby moje dcera uměla létat a bojovala s piráty, nechci, aby přišívala knoflíky někomu, kdo umí létat a bojuje s piráty. Hodně čteme o princezně Pocahontas. Zkrátka využívám literaturu k tomu, aby jí rozšířila obzory v tom, čeho všeho může dosáhnout, ne aby jí obzory omezovala.

iLiteratura: Kromě psycholgie jste také studovala scenáristiku. Na základě románu Probudit lvy bude americká společnost BBC točit seriál, se svým partnerem Joavem Šoten-Gošenem jste napsala televizní seriál Kipat barzel (Železná klenba). Uvažujete o své tvorbě už předem i z filmového, scenáristického hlediska?
Ajelet Gundar Gošenová: Jak v literatuře, tak ve filmu mě přitahuje silný děj. Jako scenáristka nad literaturou přemýšlím v tom smyslu, že uvažuji, jak čtenáře překvapit, jak přitáhnout jeho pozornost, vzbudit v něm zvědavost. Ale jeden z důvodů, proč mám radši literaturu než televizi, je, že nejsem omezená rozpočtem, nikomu nezáleží na sledovanosti, a že když se rozhodnu mluvit deset minut o babičce hlavní hrdinky, nic mě nezastaví.