Ve společnosti druhých si člověk všímá toho, na co se sám zaměřuje; krejčí toho, z jaké látky mají lidé šaty, zubař jejich zubů a psychologa zajímají psychologicky pozoruhodné pasáže v jejich textech. Tímto prohlášením připravuje psycholog a pedagog Zbyněk Vybíral (nar. 1961) své čtenáře na to, co mohou od knihy Literární psychologie očekávat. Vysvětluje, že chtěl jednoduše seskládat stovky pozoruhodných literárních fragmentů, úryvků z různých dob a z děl různých spisovatelů, s cílem přiložit je k sobě „tak, že to zapůsobí překvapivě“. Vybrané texty roztřídil do jednotlivých tematických oblastí (komunikace, pláč, úsměv, paměť, identita), které jednu po druhé prochází a postupně na nich ukazuje, v čem podle něj beletristé lépe rozumí lidské duši než akademičtí psychologové. Což je závěr, k němuž autor dospívá v každé kapitole. (V tomto smyslu pořádá jakýsi pomyslný závod, který zároveň porotcuje.) Jedinou oblastí, v níž „vítězí“ psychologové, je hysterie. Tu totiž podle něj spisovatelé líčí příliš stereotypně a vnějškově.

Kniha tak navazuje například na Vybíralův starší titul Co je nového v psychologii, který také vyjadřuje skepsi k poznatkům psychologické vědy, a navzdory svému názvu přináší hlavně argumenty, proč nedůvěřovat psychologii a jak být vůči ní obezřetný. I v nové knize může mít čtenář místy dojem, že beletrie autorovi slouží jako prostředek, jak si s psychologií (respektive některými jejími směry) vyrovnat osobní účty. Deklarovaným cílem je každopádně předvést, jak může četba beletrie psychoterapeutům pomáhat v jejich profesi: „Minuciózní popisy vnitřní řeči, lidských situací, povah, motivací, emocí — to všechno může být psychoterapeutovi ku prospěchu.“ Na to ovšem poukazovali a poukazují i mnozí jiní a dříve: i u nás se například psalo o knize Proust byl neurovědec, která dokládá, jak někteří umělci a spisovatelé (například Virginia Wolfová a Marcel Proust) „předběhli“ dobovou úroveň vědeckého poznání. Právě na Prousta se přitom Vybíral odvolává nejčastěji, Hledání ztraceného času označuje jako „nejvýživnější“. (Hlubší psychologickou sondu do Proustova díla však zřejmě poskytuje kniha Neznámé jezero. Mezi Proustem a Freudem nedávno vydaná nakladatelstvím Pulchra.)

Vybíral argumentuje, že krásná literatura častokrát usvědčila psychologii z nepatřičného zužování spektra emocí a psychických pochodů: „Pro některé psychické pochody jako kdyby tradiční psychologie neměla označení, neměla vytvořenu kategorii, jako by takový psychický stav nebo pochod ani neznala.“ Jako příklad uvádí „anticipační stud“, kdy se někdo stydí při pomyšlení, že druhému dojde, jak se právě zesměšnil – dodejme ale, že obecnější pojem „zástupný stud“ nijak nový není. Jinde píše o situaci, kdy člověk může paradoxně pocítit radost tváří v tvář hrůze a ochromení strachem. Jako v Tolstého Vojně a míru, kde vojáci prožívají povznesené emoce vrhajíce se do bitvy: „Kníže Andrej cítil, že neodolatelná jakási moc táhne jej vpřed a že jej při tom v prsou hřeje nevýslovné štěstí.“ Opět ale doplňme, že podobné chování už bylo odborníky popsáno a vyloženo. Minimálně některé autorovy příkré soudy ve vztahu k vlastní disciplíně se tak jeví jako příliš generalizující. Respektive pro čtenáře by možná bylo přínosnější, kdyby autor místo stereotypního spílání „tradiční psychologii“ naznačil, co může k danému jevu říci psychologie skutečně dnešní, která má mnoho směrů a přístupů.

Vybíral kromě psychologie vystudoval také bohemistiku. O dění v nedávné či soudobé literární teorii ovšem zřejmě přehled nemá a zdá se, že nezná ani některé její základní pojmy. (Příliš to nenapravuje ani tehdy, když v poznámce pod čarou dodává, že podle editorky knihy už současná literární věda není v chápání literárních postav tak „rigidní“, jak myslel). Záslužně sice zmiňuje Otokara Fischera a jeho Otázky literární psychologie, ale vlastně spíše obchází základní témata literární psychologie, jak je vyjmenovává třeba fundovaný Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce – osobnosti. Základní pojmy (Host, 2006), totiž studium procesu tvorby a čtenářské recepce literárního díla.

Kdo by tedy v knize hledal něco o spisovatelské tvořivosti, kterou ve zmíněném spisu rozebíral už Fischer, bude zklamán. Pokud ale čtenář touží po místy i čtivé antologii literárních úryvků (jak sám autor přiznává, „sumě ukázek“), které se vztahují k různým životním situacím a emočním stavům, snad ji ocení. Celkově ovšem kniha naplňuje spojení „literární psychologie“ novým a spíše nečekaným obsahem.