Dá se tvrdit, že hmotné statky nesouvisejí se štěstím? Nebo že děti, které mají ve čtyřech letech sebedisciplínu, budou v životě úspěšnější? Jaká jsou rizika populární psychologie? A jaké nejčastější fauly psychologických experimentů? I na to odpovídá útlá kniha Co je nového v psychologii od Zbyňka Vybírala. Vydalo ji nakladatelství Nová beseda a náleží do řady titulů mapujících nejnovější vývoj v různých oborech, například managementu, estetice, biologii či filmové vědě.

Autor publikace, profesor psychologie, je v ní ke „svému“ oboru velmi kritický. Svým profesním předchůdcům i současným kolegům vytýká, že někdy své teorie hlásali takřka bez jakýchkoli empirických důkazů, takže prováděli cosi na způsob „sekulárního kázání“. Nebo že své výzkumy nepřijatelným způsobem generalizovali, jako ti, kteří na základě neurovědeckých poznatků zcela zpochybňují existenci svobodné vůle, čímž ale jev z vyšší roviny abstrakce chtějí redukovat na úroveň nižší. S mírnou ironií Zbyněk Vybíral v této souvislosti píše o současné vlně zájmu o vše, co souvisí s neurovědou. Na laiky prý přesvědčivěji působí ty výklady, které obsahují odkazy k lidskému mozku, i když ve skutečnosti dané poznatky nejsou nijak objevné. Neurovědní termíny tak dokážou maskovat „chabé, nekvalitní vysvětlení“. (Dodejme, že relativně vstřícněji se k tomuto druhu výzkumu vyjadřuje Tereza Hadravová v knize Co je nového v estetice. Tvrdí v ní, že filozofická estetika může od neurovědy získat impulz k návratu k tělu a perspektivě nositele estetického prožitku.)

V neposlední řadě autor psychologům vytýká, že nezřídka předhazují pacientům či čtenářům, jací by měli být, a mnozí z nich pak propadají nejistotě, když se marně pokoušejí „nebýt sami sebou“.

Interpretační akrobacie
Autor se vrací k některým starším experimentům a předvádí, jak se postupem doby měnily interpretace původních výsledků a přidávala se nová možná vysvětlení, nebo jak naopak například učebnice jejich význam trivializovaly a vykládaly je jednostranně. Kritice podrobuje jak novináře, kteří nezřídka vědecká zjištění vytrhávají z kontextu, tak některé vědce, již v zájmu své agendy a cíle, který si předem stanovili, manipulativně citují jen výzkumy, které se jim hodí, příkladem je Manfred Spitzer.

Detailněji se Vybíral rozepisuje například o slavném experimentu s bonbony marshmallow. Účastnily se jej děti předškolního věku, jež byly zavedeny do místnosti s talířkem sladkostí na stole. Experimentátor přítomným sdělil, že mohou bonbon sníst hned, nebo počkat, než se vrátí, a získat tak bonbony dva. Poté odešel z místnosti a sledoval reakce dětí, totiž to, jak dlouho vydržely odolávat. Navazující studie pak ukázaly, že jedinci, kteří vydrželi celých dvacet minut a dočkali se druhého bonbonu, dosahovali v pozdějším životě lepších studijních výsledků, uměli lépe šetřit a měli nižší sklon k užívání drog a obezitě.

Vybíral ale doplňuje, že v úvahu je nutné brát i jiné faktory. Kupříkladu děti vyrůstající s dravými staršími sourozenci sáhly po bonbonu rychleji, protože byly zvyklé, respektive vytrénované bojovat o místo na slunci, nikoli nutně kvůli nedostatku sebeovládání. A podobně ty, které měly bolestivé zkušenosti, že dospělí v jejich okolí nedodržují sliby a záruky. Dále se autor pozastavuje nad nedávno publikovanými teoriemi, že geniální lidé trpí samotou, protože mají málo přátel. Podle Vybírala můžeme tato tvrzení nahlédnout i z opačné strany: přáteli neoplývají, protože si je pečlivě vybírají, aby nemuseli poslouchat hloupé řeči lidí, kteří podle nich nedosahují jejich úrovně…

S pokorou
Obecně autor soudí, že se lidé často chovají nekonzistentně a méně předvídatelně, než si psychologové mysleli, což připomíná výroky soudobých etologů, například Daniela Frynty, jenž ironicky tvrdí, že za předem daných a exaktně stanovených podmínek se zvíře zachová právě tak, jak ho zrovna napadne, nebo Jana Kellera, podle něhož by sociologové chtěli společnost popisovat jako uspořádaný systém, ale ona se chová chaoticky.

Přednost své disciplíny Zbyněk Vybíral spatřuje rozumně nikoli v hlásání velkých teorií a jednoznačných pravd, ale v dílčích objasněních, proč se lidé chovají právě tak a tak v dané konkrétní situaci. Jeho požadavek, aby psychologové kombinovali vědeckou přesnost a interpretační volnost spočívající v přihlížení k různým, odlišným kontextům, pak směřuje k téže pokoře k drobným faktům a je v souladu s jeho odporem ke zdánlivě vševysvětlujícím abstraktním konceptům. Jako zamyšlení nad problémy psychologického výzkumu má tato kniha jistě svou cenu. I když by se dalo kousavě namítnout, že v protikladu zvláště k růžově optimistickému závěru knihy Co je nového v managementu je tento psychologický příspěvek dost skeptický a jeho přesnější název by měl znít třeba Proč nedůvěřovat psychologii a jak být vůči ní obezřetní.