Polský spisovatel, publicista a bohemista Aleksander Kaczorowski (nar. 1969) se dlouhodobě zabývá osobnostmi a fenomény spjatými s českou a středoevropskou kulturou. Do polštiny přeložil díla Egona Bondyho, Bohumila Hrabala a Josefa Škvoreckého. V rozhovoru pro iLiteraturu mluvil zejména o své nové monografii věnované Otovi Pavlovi. Byl za ni nominován na prestižní literární cenu Nike. Knihu, kterou v českém překladu Martina Veselky vydalo nedávno nakladatelství Host, přijel Kaczorowski v září představit do Prahy.

iLiteratura: Vzpomínáte si na své první setkání s dílem Oty Pavla?
Aleksander Kaczorowski: Ne, nejsem schopen si ten moment vybavit. Během studia jsem se ponořil do četby české literatury, nejprve do Kundery a Hrabala, jejichž knihy v Polsku vycházely bez cenzury a v několikatisícových nákladech. Na jaře 1989 si je člověk mohl ve Varšavě koupit na ulici, před branou do univerzitního areálu.
V té době byla česká nezávislá kultura pro cizince nesmírně atraktivní. Známý britský historik Tony Judt, s nímž jsem se později seznámil, se začal učit česky, aby si mohl přečíst Havla v originále. Vyprávěl mi, že jeho přítel z Newyorské univerzity – sociolog Jan Tomasz Gross – mu žertem vytýkal, proč ksakru marní svůj čas na Čechy a aby se raději naučil polsky. Avšak Judt pokládal českou literaturu za mnohem zajímavější, než byla ta polská, a já s ním souhlasím.
Tenkrát byl pro mě nejdůležitější Hrabal a dobře si pamatuju, za jakých okolností jsem přečetl většinu jeho knih. Naopak Ota Pavel byl tehdy autorem Smrti krásných srnců, nic jiného v polštině k mání nebylo. Nejvíce na mě zapůsobil Epilog, v němž líčil svou nemoc a okolnosti vzniku této knihy, jedné z nejkrásnějších, jaké ve 20. století ve střední Evropě vyšly. Mám dojem, jako bych ji znal odjakživa. Snad proto si už nevzpomínám, kdy jsem ji četl.

iLiteratura: Proč jste se o Otovi Pavlovi rozhodl napsat celou knihu?
Aleksander Kaczorowski: Životní příběh Oty Pavla pochopitelně spoluutváří legendu Smrti krásných srnců. Proto jsem se o něm vždy chtěl dozvědět co nejvíc, a neznám lepší způsob, jak poznat život a tvorbu určitého autora, než sepsat jeho biografii. Kromě toho jsem usoudil, že taková kniha se může stát výbornou záminkou k představení česko-židovských vztahů ve 20. století a také problematiky aktivního zapojení českých Židů, respektive Čechů židovského původu do komunistické politiky.
Domnívám se, že toto je nejzajímavější aspekt spisovatelovy biografie, který Češi nedoceňují. Pro vás je to stále ten sportovní novinář, co psal o rybách. Devadesát procent jeho textů a knih na toto téma jsou sentimentální vzpomínky. Avšak životní příběh Oty Pavla je ve skutečnosti klíčem k poválečným českým dějinám, který je umožňuje nahlédnout z úplně jiné perspektivy než třeba biografie Václava Havla. Proto jsem se rozhodl tuto knihu napsat.
Ota Pavel byl Čech i Žid. To je základní fakt, jejž se snažil řadu let vytěsnit ze svého vědomí i on sám. Musel nejprve zešílet, aby se smířil se svým židovstvím a nalezl v něm svou nejdůležitější uměleckou inspiraci, která z reportéra udělala spisovatele. Jinak by do konce života psal o sportu a dnes už by byl zcela zapomenut. Díky Smrti krásných srnců se však stal autorem jednoho z nejoriginálnějších svědectví o období holokaustu.
Myslím, že Ota Pavel stále ještě čeká na to, aby jej Češi objevili. A tím nechci říct, že to byl spisovatel na úrovni Hrabala nebo Kundery, protože takový pochopitelně nebyl. Nicméně bezpochyby si zaslouží, aby byl konečně brán vážně a čten v kontextu česko-židovských dějin, v kontextu holokaustu. Té české idylky už bylo dost.

iLiteratura: Při psaní knihy jste navštívil většinu podstatných míst a krajin spjatých se životem (a tvorbou) Oty Pavla i jeho rodiny. Které místo či region na vás zapůsobilo nejsilněji?
Aleksander Kaczorowski: Opakovaně jsem se vracel do Buštěhradu. Cítil jsem, že to místo musím poznat lépe, abych o něm mohl napsat. Není tak malebné jako Berounka, ale nakonec právě tam Ota Pavel prožil celou válku, naposledy tam viděl svou babičku, která zahynula ve vyhlazovacím táboře na území Polska, naposledy tam viděl svého dědečka, loučil se tam se svými bratry a otcem. Také Terezín je mimořádné místo. Ota tam po válce jezdil, ze zvědavosti: představoval si, jak asi trpěli jeho blízcí a jak by na tom místě musel bojovat o přežití on sám, kdyby byla válka trvala o trochu déle.

iLiteratura: Navštívil jste také nebo alespoň korespondenčně kontaktoval řadu pamětníků a lidí nějak spjatých s Otou Pavlem. Které setkání pro Vás bylo nejsilnější, ať už pozitivně, či negativně?
Aleksander Kaczorowski: Nejzajímavější bylo setkání s Otovými syny Jiřím a Petrem Pavlovými. Jiřího jsem navštívil v židovském penzionu pro seniory v Praze, kde trávil poslední měsíce svého života. Fyzicky už na tom byl bídně, ale stále žil legendou svého otce. Žil ve stínu otce, jako by mu na vlastní život chybělo nadání či síla. Zemřel krátce po mé návštěvě. Naopak díky rozhovoru s Petrem Pavlem, Otovým nevlastním synem, jsem měl příležitost nahlédnout spisovatele očima jedné z jemu nejbližších osob.
Velmi mi pomohla také korespondence s doktorem Pavlem Grofem, psychiatrem, který Otovi Pavlovi naordinoval léčbu pomocí lithia. Právě díky této terapii byl Ota schopen napsat Smrt krásných srnců a veškeré své pozdější knihy: Pohádku o Raškovi, Syna celerového krále a Jak jsem potkal ryby.
Doktor Grof už řadu let žije v Kanadě a nebylo snadné jej najít. Jak on, tak i profesorka Wilma Iggersová, americká literární vědkyně a Otova příbuzná, si na něj velmi dobře vzpomíná. Vyprávěli mi o něm řadu zajímavých věcí. Díky rodokmenu rodiny Popperových, který nechali zpracovat Otovi američtí příbuzní, jsem odhalil mimo jiné to, že s rodinou byla spřízněna Amalia Popperová, žákyně Jamese Joyce a předobraz Molly Bloomové z jeho Odyssea. S Otou ji spojoval společný předek – její pradědeček Lazar Popper z Hřešihlav na Berounce byl zároveň prapradědečkem Oty Pavla (tedy Otto Poppera).

iLiteratura: Kterou pasáž knihy pro vás coby autora a člověka bylo nejobtížnější napsat/formulovat?
Aleksander Kaczorowski: Nejobtížnější bylo popsat období, kdy se toho v životě Oty Pavla dělo zdánlivě velmi mnoho, ale z hlediska pozdějších událostí a jeho životní cesty obecně to všechno vlastně nebylo – jak se ukázalo – nijak zvlášť důležité. Mám teď na mysli jeho novinářskou kariéru, zejména na přelomu padesátých a šedesátých let. V té době hodně cestoval, psal do novin, ale ve skutečnosti mu to období proteklo mezi prsty.
Zároveň je to doba, kdy československé dějiny natolik zpomalují, že téměř přestávají plynout – nic velkého se zkrátka neděje. Kinematografie či literatura stále tkví ve stalinistickém mrazáku a pronikat ven začnou až o několik let později.
Ota Pavel na tom měl – navzdory své těžké duševní chorobě – také podíl. Smrt krásných srnců totiž napsal v letech 1967–1969, pouze titulní povídka vznikla v roce 1970. Je to tedy kniha spjatá s tímto velkým obdobím českých kulturních dějin, s érou šedesátých let, stejnou měrou jako Kunderův Žert nebo Hrabalovy Ostře sledované vlaky. Ta kniha by nemohla vzniknout dříve ani později.

iLiteratura: Závěrem bych se rád zeptal na recepci vaší knihy v Polsku. Čtenářský ohlas byl, pokud vím, značný. Dočkal jste se nějaké reakce (ať už osobní např. v rámci literární besedy, nebo písemné v dopisu, e-mailu, či komentáři na sociálních sítích), která vás obzvlášť překvapila a potěšila, nebo naopak zklamala?
Aleksander Kaczorowski: Polák, který píše biografie českých spisovatelů, nemůže počítat s příliš velkým množstvím interakcí se čtenáři. Jsou to témata zajímavá nanejvýš pro několik tisíc lidí v téměř šestatřicetimilionové společnosti. Autory nejzajímavějších názorů na knihu znám povětšinou osobně, je to skutečně úzký okruh lidí. Od nich jsem se dozvěděl, že je to moje nejlepší kniha, neboť jsem v ní propojil žánry, které jsem předtím pěstoval odděleně a obecně vzato s menším úspěchem: biografii, literaturu faktu, esej, reportáž a prózu. Takže se to dost dobře čte, čtenář se nenudí.
Osobně si však více cením svých biografií Václava Havla a Bohumila Hrabala. Oba dva byli mnohem zajímavějšími lidmi, osobnostmi většího formátu. Ota Pavel byl člověk myšlenkově spíše průměrný, přestože byl obdařen obrovskou, neurastenickou citlivostí a dokonalým literárním sluchem. Dokázal z přípravného rukopisu odstranit každou chybnou větu a ponechat tam pouze to, co je opravdové a silné. V tomto ohledu připomínal Isaaka Babela, který byl nikoli náhodou jeho oblíbeným autorem a inspiračním zdrojem – domnívám se, že právě z cyklu Babelových povídek o jeho židovském dětství na Ukrajině se Ota Pavel dozvěděl, jak popsat své vlastní dětství. Ty stopy jsou tam velice výrazné. Oba jsou velikány středoevropské literatury, přestože jeden z nich psal rusky a druhý česky.
Abych pravdu řekl, tak nejvíce mě překvapilo to, že moje kniha o Otovi Pavlovi byla oceněna porotci několika významných literárních cen: byla zvolena polským životopisem roku, knihou roku ve Varšavě a nakonec se dostala i do finále ceny Nike, tedy mezi sedm nejlepších knih roku 2018. Nečekal jsem to, i když jsem přirozeně nepochyboval o tom, že si to zaslouží.
Novináři mívají v literárních soutěžích dosti nevýhodné postavení, ostatně i Ota Pavel dodnes platí za sportovního novináře, který napsal sbírku povídek o svém dětství. Ale to je přece podobné, jako kdybyste řekli, že Hrabal byl pracovníkem sběrných surovin, který v důchodu napsal pár zábavných příběhů.
Se mnou se také nepřestává spojovat, že jsem publicista a překladatel české literatury, přestože sám se pokládám za autora biografií a esejistu. Napsal jsem několik knih o českých spisovatelích, které zároveň pojednávají o českých dějinách 20. století. Jsem zvědav, jak budou přijaty v České republice.