Nad ránem 15. května 1939 přišla Isaaka Babela do jeho moskevského bytu zatknout NKVD. Nebyl doma. Obvykle neomylná tajná policie tentokrát přípravu podcenila a pro Babela si musela zajet do čtyřicet kilometrů vzdáleného Peredělkina, známé chatové osady sovětských spisovatelů. Následujících 257 dnů putoval po těch nejhorších věznicích – Suchanovské, Lubjance a Butyrkách –, kde z něj vytloukli přiznání k nesmyslným zločinům – aktivnímu členství v trockistické organizaci, práci pro francouzskou a rakouskou rozvědku, a aby toho nebylo málo, i k přípravě teroristických akcí proti představitelům sovětského státu. 26. ledna 1940 ho Vojenské kolegium Nejvyššího soudu odsoudilo k trestu smrti. Ten den před stejným soudem stanulo dalších 16 osob, na projednání každého případu tak připadlo zhruba dvacet minut. 27. ledna 1940 byl Isaak Babel zastřelen a jeho popel vhozen do společného hrobu na hřbitově u Donského kláštera. Tyto podrobnosti o jeho smrti však vyšly najevo teprve za perestrojky, do té doby se mělo za to, že zemřel v roce 1941 na zástavu srdce kdesi v útrobách Gulagu.

Spíše než sama skutečnost Babelova zatčení zaráží jeho načasování do doby, kdy největší vlna Velkého teroru, vrcholícího v období od září 1936 do srpna 1938, už dávno opadla. Babelův životopisec Reinhard Krummer v této souvislosti spekuluje o tom, že Stalin a Berija plánovali další velký monstrproces, tentokrát proti tvůrčí inteligenci. Dokládá to jednak tím, že ve stejnou dobu jako Babel byli zatčeni také publicista a novinář Michail Kolcov a avantgardní divadelní režisér Vsevolod Mejerchold, tak i způsobem vedení jejich výslechů, při nichž se vyšetřovatelé snažili získat kompromitující svědectví proti dalším umělcům. Plány však překazila druhá světová válka, a tak byli Babel, Kolcov i Mejerchold popraveni ve vší tichosti. Jen pár dní na to následovala poprava hlavního vykonavatele Velkého teroru – Nikolaje Ježova, zatčeného v dubnu 1939. Byl to právě on, kdo upozornil při svém výslechu na Babelův přátelský vztah se svou ženou, která krátce před Ježovovým zatčením spáchala sebevraždu, přičemž oba obvinil ze špionáže.

Při zatýkání zkonfiskovala NKVD Babelovy písemnosti včetně řady rukopisů – kromě mnoha povídek i nedokončený román Kolja Topus, v němž údajně přivedl oděského krále podsvětí Beňu Krika do nové reality prvních pětiletek, nebo knihu o čekistech. Tyto rukopisy nebyly dosud v archivech nalezeny a s největší pravděpodobností se už ani nenajdou. To, co se z Babelova literárního odkazu zachovalo, přineslo v loňském roce v novém vydání a ve „starém známém“ vynikajícím překladu Jana Zábrany nakladatelství Argo.

Tři útlé svazky obsahují veškerou Babelovu povídkovou tvorbu; stranou zůstaly pouze dvě divadelní hry (Západ slunce a Marija, 1928, resp. 1934), literární scénáře, několik vzpomínkových črt a fejetonů, dochovaná korespondence a Babelův deník, který si vedl během tažení První jízdní armády proti Polsku.

Babel psal první povídky ještě před revolucí (tyto „juvenilie“ najdeme ve žlutém svazku pod označením „rané povídky"), jeho tvůrčí vzepětí však přichází v polovině dvacátých let, v době vrcholných experimentálních výbojů ruské avantgardy. Právě tehdy se, jak později napsal, „naučil vyjadřovat své myšlenky jasně a ne moc dlouze“. Babelovi bylo třicet let a měl za sebou „své univerzity“, jak by se vyjádřil Gorkij: byl vojákem na rumunské frontě, sloužil v čece, v lidovém komisariátu osvěty, v zásobovacích expedicích, v Severní armádě proti Judeničovi, v první jízdní armádě, byl reportérem v Tiflisu a „ještě kdeco“. Po roce 1923 rychle za sebou píše a otiskuje povídky, které postupně začaly krystalizovat do větších, stylem i poetikou odlišných cyklů (Rudá jízda, Oděské povídky a oděský cyklus známý jako Historie mého holubníku ). Toto plodné období končí začátkem třicátých let, pak Babel mizí ze stránek časopisů i z veřejného života. Naposledy veřejně vystoupil příznačně na prvním sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934, na kterém byl kodifikován socialistický realismus jako jediná možná, závazná tvůrčí metoda. Poté se jen sporadicky objevují některé další povídky (Di Grasso a Sulak v roce 1937, Soud v roce 1938) a vzpomínkové črty o Gorkém a Bagrickém. Babel v té době pravděpodobně pracoval na nových projektech, které se ztratily kdesi v archivech NKVD/KGB, a mimo to se intenzivně věnoval práci u filmu, kde spolupracoval na řadě literárních scénářů, přičemž většina z nich nebyla realizovaná a u mnohých nelze Babelovo spoluautorství prokázat.

Nakladatelství Argo publikuje Babelovo dílo ve třech útlých svazcích ve střídmé, ale nepřehlédnutelné a krásné úpravě Pavla Růta. A barvy zvolené na obálce z recyklovaného papíru dobře vystihují – ať už záměrně, nebo šťastnou náhodou – povahu jednotlivých dílů.

Temně červená logicky patří nejznámějšímu Babelovu dílu – Rudé jízdě. Celkem čtyřicet kratičkých povídek (včetně čtyř, které do tohoto cyklu tematicky patří, ale Babel je nezařadil) vytváří neobyčejně plastický, sugestivní a drásavý portrét tažení první jízdní armády maršála Buďonného proti Polsku za tzv. rusko-polské války o územní dědictví po rozpadlém ruském impériu.

Rudá jízda na první pohled zapadá do určitého dobového literárního kánonu, který formovali autoři jako B. Pilňak v Nahém roce nebo A. Vesjolyj v románu Rus krví umytá. Ve svých prózách se pokoušeli vyjadřovat stylem, který podle nich nejlépe odpovídal chaosu revoluční doby. Charakterizuje ho fragmentárnost, nedotaženost, jako by se jednalo o letmé, co nejautentičtější záznamy skutečnosti, často doprovázené dokumentárními materiály (hesly, útržky projevů, letáků apod.). Vznikají texty, které se rozpadají stejně jako dosud známé společenské i politické uspořádání světa. Hned na druhý pohled je však zřejmé, že Babelovy pevně sevřené, kompozičně i jazykově vybroušené miniatury, ve kterých není ani slovo navíc (naučil se přeci vyjadřovat „jasně a ne moc dlouze“), mají k takové improvizovanosti opravdu hodně daleko. Podle dochovaných svědectví je Babel do tohoto tvaru dlouze a s velkým úsilím piloval. Šestistránková povídka Ljubka Kozák tak údajně měla dvacet dva variant a celý rukopis tvořilo více než dvě stě stran.

Překladatel a dosud nejlepší vykladač Babelova díla Jan Zábrana mluví o kontrastu jako základním stavebním prvku Rudé jízdy. To se týká zejména napětí, které vzniká mezi opojně lyrickými pasážemi plnými barev a vůní okolního světa, po nichž jako rána pěstí následují naturalisticky přesné a věcně chladné obrazy násilí, bolesti, krutosti a smrti, což je opravdu nejvýraznější poznávací znak tohoto Babelova díla. Podobé napětí leží ale také v základu autorského alter ega, které se jako chvatně načrtnutý stín proplétá celým cyklem. Ljutov, od ljutyj (v ruš. krutý, krvežíznivý, lítý) znamená totiž přesně to, co vypravěč není. Brejlouna a běloručku, kterému je odepřeno „to nejprostší ze všech umění – umění zabít člověka“, dělí od kozáků neprostupná zeď, stejná zeď ho dělí i od Židů, mezi něž už nepatří, a tak bloudí sám hraničními městečky a „hledá plachou hvězdu“, něco, co by tomu všemu dalo nějaký smysl.

Ve svazku modrém jako letní nebe a teplé moře najdeme dva cykly povídek vyrůstajících z prostředí Babelovy rodné Oděsy, které, pokud bychom pokračovali v hledání kontrastů, tvoří svérázný kontrapunkt k Rudé jízdě. Ohňostroj barev, vůní, chutí a zvuků vybuchuje v groteskních Oděských povídkách, které jsou svébytnou poklonou kosmopolitní předrevoluční Oděse, v níž se potkávali židovští překupníci s malajskými námořníky a všemu kraloval vůdce galerky z Moldavanky (židovského ghetta) Beňa Krik. V cyklu Historie mého holubníku se pak Babel vrací do svého dětství v době, kdy židovským ghettem procházel jeden pogrom za druhým. Pro jeho zpodobnění volí princip ozvláštněného dětského vidění a nazírání světa, díky němuž se v těchto povídkách snoubí přímý pohled na nepochopitelnou krutost a násilnost okolního světa s pozitivní, radostnou čistotou a dětským údivem.

Oba cykly doprovází filmová povídka Beňa Krik, což jsou vlastně některé z Oděských povídek, přetavené do filmového jazyka a dotažené do revoluční doby. Je na ní vidět, jak dobře měl Babel zvládnutý princip montáže a další filmové postupy, které používal i ve svých prózách (dobře je to vidět zejména na Rudé jízdě).

Žlutá je barva slunce, které je středobodem Babelova svébytného manifestu zformulovaného v povídce Oděsa. Tohle „hrozně hanebné město (...), v kterém se žije lehko, v kterém se žije bez chmur“, tu staví do protikladu k vlhkému a mlhavému Petrohradu vybudovanému na karelských bažinách. A zatímco petrohradská mlha, šedivá dlažba a lidský shon už si své místo v ruské literatuře našly, Oděsa na svého „pěvce slunce“ teprve čeká. Babel si je jist, že „literární Mesiáš, na kterého čekají tak dlouho a tak marně, přijde odtud – ze slunečných stepí, omývaných mořem“.

V tomto svazku najdeme také rané povídky, jako je sociálněkritický Starý Šlojme z roku 1913, na nichž je možné vidět, jak daleko a k jaké originalitě se Babelův styl za několik málo let „mezi lidmi“ posunul. Mezi ně patří i Mamá, Rimma a Alla a Elja Isaakovič a Margarita Prokofjevna, otištěné v Gorkého časopise Letopis v roce 1916, za něž byl Babel stíhán kvůli pornografii a které se dodnes dochovaly jen v cenzurované verzi. Jsou tu povídky, napsané na cizí námět, v nichž si Babel v roce 1920 poprvé osahával válečná témata. Jsou tu i dvě povídky z počátku 30. let (Hapa Hužvová a Kolyvuška) na téma kolektivizace ruské vesnice, které umožňuje, podobně jako válka a revoluce, tematizovat lidské osudy v krajních, vypjatých momentech násilí a bezpráví v době rozkulačování sedláků. Jedná se pravděpodobně o fragmenty větších celků, které zmizely v archivech NKVD. Tyto dva texty spolu s povídkou Nafta napovídají, kterým směrem se asi Babelova tvorba ubírala, než byla násilně umlčena.

Nové vydání Babelových povídek doprovází úvod Vladimíra Novotného, který se věnuje zejména procesu vstupování Babelova díla do českého prostředí. Možná kdyby si odpovědný redaktor přečetl tento úvod pozorněji, nezopakoval by na každé z obálek hned dvakrát chybu, která Novotného tolik rozhorlila v hesle o Babelovi ze Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, a to špatné určení roku autorovy smrti. Ale to je opravdu jen pověstná drobná piha na kráse nebo spíš ono „kouzlo nechtěného“, o němž píše Novotný. Setkání s Babelovými prózami je jako setkání se starým přítelem, kterého moc dobře známe, ale který pokaždé dokáže překvapit, zaujmout a okouzlit. Za tohle (staro)nové setkání patří Argu můj velký dík.