O Praze vzniklo v zahraničí už několik knih, provázejících její kulturní a zvláště literární historií. Angela M. Ripellina, který se zaměřil na její romanticko-mystické a alchymistické příběhy a mýty, korigoval Peter Demetz a kniha Praha černá a zlatá zdůrazňovala všední, přízemní a byrokratickou tvář města i odvrácenou stranu česko-německého soužití. Avantgardní Prahu zase líčí kniha Dereka Sayera Praha. Hlavní město dvacátého století. K těmto titulům nedávno přibyl další, nejstručnější: Pražský slabikář. Od Kafky k Havlovi a zpět. Jeho autorem je polský bohemista, překladatel a novinář Aleksander Kaczorowski, kterému už dříve česky vyšly jeho knihy o Václavu Havlovi a Otovi Pavlovi.

V Pražském slabikáři autor stručně představuje významné zdejší literáty 20. století a jejich dílo umisťuje do kontextu politického vývoje naší země. Vybírá si přitom spisovatele, kteří větší část života bojovali proti totalitě (Karel Čapek), a zvláště proti komunismu (Škvorecký, Havel), nebo jeho kouzlu na čas propadli a později jej různými způsoby demaskovali (Jiří Weil, Milan Kundera). Téma sovětské okupace propojuje Kaczorowski „na dálku“ třeba i s Franzem Kafkou, možná ale poněkud chtěně: „Chodil do gymnázia v paláci Kinských. To je jeden z domů na Staroměstském náměstí, kam Rusové mířili svými kulomety rozestavěnými kolem pomníku mistra Jana Husa.“ Někdy je jeho hledání analogií napříč časem celkem divoké: tvrdí třeba, že režim, který vznikl za Gustáva Husáka, už nebyl „socialismem s lidskou tváří“, ale spíše prý připomínal Arcimboldovy ovocné a zeleninové portréty. A pokračuje: „Ne náhodou je protagonistou proslulého Havlova eseje Moc bezmocných právě zelinář. Dubček se stal zahradníkem, Havel pomocnou silou v pivovaru.“

U vybraných spisovatelů autor zkoumá, kolik z atmosféry jejich knih zůstává dosud fyzicky přítomno v daných lokalitách, případně co oni sami věděli o svých literárních kolezích. Tak kupříkladu soudí, že se Kafka, Deml, Ladislav Klíma, Hašek a Weiner navzájem neznali a ani nečetli své knihy, snad s výjimkou Demla a Weinera. Jisté kapitoly můžou být pro některé české čtenáře, kteří neznají další autorovy knihy, překvapením. Například ta o souvislost léčby psychózy Oty Pavla s československým výzkumem LSD. (Ten prý u nás začal idealistickou vírou ve vědu a skončil pašováním této látky na Západ, a to dokonce za účasti tajných služeb.)

Polský akcent se projevuje nejen v tom, že Kaczorowski mimo jiné sleduje cestu Švejka k polským čtenářům, ale publikace byla autorovi také prostředkem, jak se vyrovnat s aristokratickou sebeidentifikací polského národa, i když většina Poláků má předky v sedlácích, kteří od šlechty doslova „dostávali v nejlepším případě po hubě“. O to více si autor váží přiznávané plebejskosti Čechů, „prostých lidí, kteří nejsou primitivy“. Zvláště v hospodách prý s okouzlením sledoval dělníky, kteří se zastavili na oběd a pivo a byli právě jako ti, o nichž psal Hrabal: „stoprocentně přizpůsobení svému prostředí, neodtržení od reality ani o centimetr“. Díky nim prý pochopil, co měl na mysli Kafka, psal-li: „To, že náš úkol je zrovna tak veliký jako náš život, dává mu zdání nekonečnosti.“ V tomto smyslu byli lidé, kteří nechodili do kostela a nevěřili v žádné posmrtné rajské zahrady, už vykoupeni – „za života“. Ovšem to, jak se právě Hrabal před rokem 1989 snažil za cenu ústupků koexistovat s komunistickým režimem a různě se mu přizpůsoboval, Kaczorowski v knize kriticky hodnotí jako chování malého českého člověka. A dodejme, že v pozdějších vystoupeních, například v rozhovoru pro DVTV, vyjadřoval zklamání i nad tím, jaké politiky si Češi v demokratických volbách volí, případně že už nejsou tak liberální, jak bývali. A také na tím, že se Poláci podle něj postupně „čechizují“, tedy že se i oni stávají „normální, nudnou společností měšťanů užívajících si ve volných dnech rodinný život v lůně přírody“ (podle rozhovoru v časopisu Listy).

Autor samozřejmě nepředkládá kompletní ani reprezentativní výčet významných českých literátů: schází jak katolíci (až na Demla), tak i (celoživotní) komunisté. Nemusíme s ním nutně souhlasit v jeho hodnoceních, že R.U.R. je „strašná“ hra, že Hitlerův Mein Kampf je „nejvyhlášenější jedovatý kvítek magické Prahy“, jak s odkazem na Protokoly sionských mudrců tvrdil už Peter Demetz, nebo že díky dílům Aloise Jiráska „Češi odvrhli katolickou víru“.

Autorova hutná zkratka nutně přináší právě tvrzení podobně nekonvenční, překvapivá i mírně diskutabilní, která mohou provokovat k novým pohledům a úvahám. Zdejším obyvatelům pak kniha může také připomínat význam zdánlivě všedních, hlavně periferních lokalit, jejichž mimořádnost „trvá jen tak dlouho, jak dlouho je za taková pokládáme“. Kolik tam ale najdou „vykoupených“ lidí, a případně v jakém smyslu vykoupených, to už záleží na jejich ochotě, vynalézavosti a fantazii. Kaczorowského slova mohou prohlásit za projev toho, jak si polský autor Čechy exotizoval a idealizoval, nebo se můžou pustit do pátrání s ním.