V jednom z dříve zveřejněných rozhovorů uvedl polský bohemista Aleksander Kaczorowski (nar. 1969), že více než své knihy o Otu Pavlovi, jejíž český překlad vyšel v roce 2020, si cení své biografie Václava Havla. Zmíněný životopis posledního československého a prvního českého prezidenta vyšel česky v loňském roce, opět v překladu Martina Veselky, oproti předchozím Kaczorowského knihám jej ovšem nevydal Host, ale nakladatelství XYZ.

Knihu pojal autor chronologicky, přičemž začal několik desítek let před narozením samotného Havla a alespoň velice stručně představil „ságu rodu Havlů“ už od dob smíchovského mlynáře Vácslava Julia Havla, pradědečka pozdějšího prezidenta, větší pozornost věnuje hlavně prezidentovu otci, V. M. Havlovi, a dědečkovi z matčiny strany Hugovi Vavrečkovi. Postupně se pak na scéně objevuje samotný Václav Havel, na kterého se přesouvá pozornost, i když ani dále v knize nechybějí dlouhé pasáže věnované dalším osobnostem, ať už šlo o jeho manželku Olgu nebo Egona Bondyho. V jednotlivých částech knihy autor zároveň stručně představuje politický a společenský vývoj v Československu v určitém období, je přitom zjevné, že tyto pasáže míří primárně na polského čtenáře, blíže s nuancemi moderních českých dějin neseznámeného, nicméně i mnoha českým čtenářům pomohou lépe se zorientovat a též lépe pochopit Havlův individuální osud a cesty, kterými se ubíral.

Při líčení Havlova života se autor nesnaží o odhalení dosud neznámých faktů, pro odborníky na moderní dějiny a znalce Havlova života se zde nenajde téměř nic nového, naopak některé informace, jako například Havlovo krátké uvěznění v roce 1989 a zejména řada událostí z doby po Sametové revoluci, v knize poněkud překvapivě chybějí. Určitým bonusem oproti jiným Havlovým biografiím jsou odstavce věnované Havlově tvorbě, především té dramatické, ale v menší míře i esejistické. Kaczorowski pochopitelně nerozebírá všechny Havlovy texty (byť alespoň krátce zmíní třeba i příběhy o pižďuších určené dětem), v případě nedramatické tvorby se pak často blíže zaměřuje jen na určité úryvky z daného díla (to platí zejména o Moci bezmocných a Dopisech Olze). Rozbory to nejsou nijak detailní, avšak pro základní pochopení poselství textu jednotlivých her jistě dostačující. I díky těmto rozborům představují kapitoly věnované 60. a 70. letům nejobsáhlejší část knihy, naopak kapitola o letech osmdesátých, trefně pojmenovaná Z Hrádečku na Hrad, je pojata snad až příliš stručně, jako by na Havlovo podmínečné propuštění v únoru 1983 bezprostředně navazovala Sametová revoluce.

Při četbě knihy si nelze nevšimnout, že Kaczorowski přistupuje k objektu svého zájmu s respektem k jeho soukromí a nemá zapotřebí si vypomáhat historkami ze zákulisí. Jen v kapitolách líčících Havlovo dětství a rané mládí dostávají tyto historky větší prostor, což je ale vzhledem k obvyklému nedostatku jiných dochovaných pramenů pochopitelné. Podobně střídmý je autor i v řadě detailů z Havlova osobního života, zejména co se týče vztahů k ženám, ať už k oběma manželkám nebo k dalším, s nimiž ho pojil intimní vztah.

Není ale nutné se obávat, že kniha je jen suchopárným rozborem propojujícím politiku, filosofii a literární vědu. Kaczorowského styl psaní lze bez nadsázky označit přívlastkem svěží, nezahrnuje čtenáře málo srozumitelnými teoretickými pojmy ani nezabředává do složitých popisů dobových souvislostí. A není třeba se obávat ani toho, že by kniha byla vysloveně zacílena na polské čtenáře, sílu tamního vlivu na Havlovo myšlení a jeho tvorbu nijak nezveličuje ani se neodvolává na paralely československých a polských dějin. Pokud autor někdy příliš generalizuje a některé, mimo Československo v podstatě neznámé osobnosti nahrazuje neurčitými výrazy typu „jeden politik“, zaskakuje za něj ve většině případů překladatel a bližší údaje dodává v poznámce.

V recenzi jednoho z dřívějších životopisů Václava Havla se kolega recenzent vyjádřil, že „někteří kritici se netrpělivě ptají, kdy konečně vyjde ,ta kniha‘, která osobnost Václava Havla vystihne dokonale a ve všech jejích aspektech“, přičemž sám dodává, že dle jeho názoru jde o nereálné očekávání. Ani Kaczorowského Havel není „ta kniha“, což ale nemá být výtka, neboť tak autor svou práci ani nezamýšlel. Je ale téměř ideálním čtivem pro mladší čtenáře, pro které je Václav Havel spíše už jen historickou postavou, na kterou mají matné vzpomínky z dětství, a požitek z ní budou bezpochyby mít i ti starší, kteří prvního českého prezidenta pamatují v jeho úřadu nebo dokonce ještě před ním.