Překladatelka z němčiny a nakladatelská redaktorka Božena Koseková (14. prosince 1930 – 27. listopadu 2020) vystudovala němčinu a češtinu na Univerzitě Karlově, kde v roce 1968 získala doktorát. Působila jako redaktorka v nakladatelství Naše vojsko (1953–1963) a v letech 1964–1990 v Odeonu (dříve Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění – SNKLHU, resp. SNKLU). Její překladatelská tvorba zahrnuje mimo jiné díla Stefana Zweiga (Netrpělivost srdce), Hermanna Brocha (Očarováni), Johannese Urzidila (Pražský triptych), Konrada Lorenze (Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami, Život se psem není pod psa, obojí s Josefem Kosekem) a Heinricha Bölla (Skupinový snímek s dámou). Za své překlady získala několik ocenění.

Pokud se dnes mluví o ostrovech pozitivní deviace, Odeon byl jedním z nich

Jitka Nešporová: Dlouhou dobu jste pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon a mimo to jste také překládala. Jak jste se vlastně dostala k překladu?
Božena Koseková: Začala jsem jako redaktorka v nakladatelství Naše vojsko, což byla taková moje učednická i tovaryšská léta. Do Odeonu jsem přišla už jako poměrně zkušená redaktorka s určitým názorem. A překlad? Překládat sama, o to jsem zpočátku nijak zvlášť neusilovala. Měla jsem taky rodinu, dvě malé děti. Práce v Odeonu byla poměrně náročná, nicméně jsem si nakonec uvědomila, že pokud neustále kritizuju cizí překlady a rozhoduju o tom, jestli ten nebo onen dostane toho nebo onoho autora, pak bych měla ukázat, že to sama taky umím. Poněvadž kritizovat je vždycky snadnější a redigovat je něco jiného než text vytvářet.

Jitka Nešporová: Vzpomenete si na svůj první překlad?
Božena Koseková: Byl to vojenský román od Ericha Kubyho pro Naše vojsko. Jmenoval se Podivné vítězství, o té podivné válce, tedy o okupaci Francie. Dal mi strašnou práci, poněvadž jsem jednak byla nezkušená, jednak tam byly samé popisy bitev, všelijakých vojenských postavení. Kdybych bývala neměla manžela, který mi s tím trochu pomohl a vždycky mi nakreslil, jak asi ty oddíly stály nebo jak to vypadá, když se třeba přepravuje vojsko přes řeku, byla bych bývala úplně v háji. Ale začalo se mi to líbit a myslím, že první překlad, kterým jsem si byla jakž takž jistá, byl Stefan Zweig, Netrpělivost srdce.

Upřímně řečeno, opravdu překládat jsem začala až v důchodu, poněvadž předtím té práce přece jenom bylo dost. Měla jsem několik knížek, které jsem si chtěla přeložit. To byl Heinrich Böll, Skupinový snímek s dámou, nebo Frischův Deník. Velice jsem stála o to, přeložit si někdy Hermanna Brocha, protože jsem jednoho redigovala v Odeonu, Smrt Vergilovu v překladu Rio Preisnera, a já jsem měla na Brochův text trošinku jiný pohled, než měl Rio Preisner. Ačkoli jsme byli s Riem velice dobří přátelé, tady jsme se přece jenom trochu rozcházeli.

Kolega Preisner viděl v textu spíše filozofii, zatímco já lyriku. Přirozeně jsem tehdy jeho názor respektovala. Očarování je samozřejmě jiný Broch, není to tak vypjaté jako Smrt Vergilova. Ale takovou knihu jsem mohla dělat, až když jsem byla v důchodu, to nešlo při zaměstnání, zejména ne při zaměstnání v Odeonu.

Jitka Nešporová: Když se podíváme do vaší bibliografie, tak vám do revoluce i po revoluci vyšlo přibližně stejně překladů. Vy ale říkáte, že jste se na překladatelskou práci soustředila až po roce 1989.
Božena Koseková: Jistě, poněvadž to byly klády. Broch je kláda, Böll je kláda, Max Frisch byl těžký, poněvadž tam bylo třeba leccos ověřovat, čili to jsou jiné knížky. Přece jenom takový Plenzdorf, Legenda o štěstí bez konce, to je malé, to šlo krásně. I Koeppenovo Mládí je těžké, ale v podstatě to je delší povídka. A ani ty další věci, které jsem dělala předtím, Luisa Rinserová a podobně, nebyly tak náročné jako třeba Broch nebo Böll.

Jitka Nešporová: Také jste za své překlady dostala několik ocenění. Například právě za Heinricha Bölla či Ulricha Plenzdorfa.
Božena Koseková: To byla docela zajímavá věc s tím Plenzdorfem, samozřejmě ještě před sametovou revolucí. Vyšel v mém oblíbeném nakladatelství v Rostocku, kde jsem měla i osobní přátele. Byl to velice kritický autor, mladý autor NDR, a odvážil se poslat svůj rukopis do hamburského nakladatelství Rowohlt, kde se každý rok konala soutěž o nejlepší knížku mladých autorů. A Plenzdorf to vyhrál. Předtím svůj rukopis nabízel nakladatelství Aufbau ve východním Berlíně, těm se to samozřejmě líbilo, ale vydat to se neodvážili, poněvadž to bylo skutečně kritické a řekla bych i docela drzé. Když se dozvěděli, že to vydá Rowohlt jakožto nejlepší knížku roku mladého autora, nastal zmatek, a že to musejí taky vydat, oni přece také podporují mladé talenty a nějaká kritika jim nevadí. Ale přece jen to poslali až do Rostocku. Tam jsem se k Plenzdorfovi dostala a musím říct, že jsem to překládala s velikou chutí.

Jitka Nešporová: A který překlad vám nejvíc přirostl k srdci?
Božena Koseková: Asi Heinrich Böll a Pražan Johannes Urzidil. Ostatně teď právě v Divadle Komedie hrají Weissensteina, což je jedna povídka z Urzidilova Pražského triptychu. Řekla bych, že to je velmi povedené představení, a velmi si jich vážím za to, že ctí autora. V atmosféře, v zachování slovníku, to představení je velmi pěkné. V mém nakladatelském šuplíku mimochodem také dlouho ležel Urzidilův výbor povídek Hry a slzy, což byl překlad doktora Františka Marka, a myslím, že to byla jedna z nejhezčích knížek, kterou jsem redigovala. Vždycky jsme ho dali do plánu a vždycky nám ho škrtli, poněvadž Johannes Urzidil byl samozřejmě určitým způsobem činný v Americe. Nakonec se to povedlo vydat ve Světové četbě, ale trvalo to dlouho.

Jitka Nešporová: Překládala jste ještě někoho z pražských německých autorů?
Božena Koseková: Leppinova Daniela Ježíše a teď právě dokončuju – a myslím, že to je asi můj poslední překlad – Meyrinkovy povídky. V Odeonu jsme kdysi vydali výbor z Meyrinkových povídek, jmenoval se Černá koule, a nakladatelství Argo chtělo teď udělat všechny povídky, tak jsem se do toho pustila, i když přiznám, že to není zrovna to, co bych dělala nejradši. Ale mám to už hotové a nyní to po sobě rediguju, což je ta nejhorší práce.

Jitka Nešporová: A co byste dělala nejradši?
Božena Koseková:: Já už to přenechám těm mladším. Myslím si, že každý překladatel je v něčem skutečně dobrý a v něčem méně dobrý. Někomu třeba „sedí“ romantika, někomu ne. Někdo má větší fantazii, někdo menší. Ale vždycky je dobré, když si můžete vybrat.

Jitka Nešporová: Podle bibliografie jste měla také zkušenost s překládáním ve dvojici.
Božena Koseková: Měla, s manželem, ale to jsou filozofické nebo odborné texty. Překládali jsme spolu nějaké články pro Filosofický časopis. Já bych si nikdy netroufla sama překládat filozofii, on by zase nikdy nepřekládal beletrii. Takže když jsme to dali dohromady, pár věcí jsme udělali. Dvě knížky Viléma Flussera a dvě knížky Konrada Lorenze.

Jitka Nešporová: A jak jste postupovali?
Božena Koseková: Seděli jsme spolu u stolu, hádali se, poněvadž já jsem měla samozřejmě volnější názor, zatímco muž, který byl vědecky zaměřený, trval na tom, že když tady je toto slovo, tak v té češtině musí být totéž. Takže jsme se hádali, děti poslouchaly za dveřmi a měly z toho legraci.

Jitka Nešporová: Domníváte se, že existuje i generační přístup k překladu?
Božena Koseková: Neřekla bych, že to je generační záležitost. Ale je fakt, že od překladů dejme tomu velmi doslovných se v beletrii přece jenom ustoupilo, což je dobře. Samozřejmě se to nesmí přehánět. Myslím si, že dobrý překladatel nějakou velkou volnost ani nepotřebuje. Samozřejmě je to individuální a samozřejmě také záleží na tom, jakého autora překládáte. Děláte-li autora, který má třeba blíž k filozofii, tak tam člověk opravdu musí být velmi přesný. A když překládáte autora, který je romantik, můžete si přece jenom dovolit větší tvůrčí volnost. Tam jde hlavně o atmosféru.

Jitka Nešporová: Jak jste přijímala zásahy do svého překladu, když ho někdo jiný zredigoval?
Božena Koseková: Každou připomínku redaktora jsem přijímala s velkým vděkem. Myslím si, že to souviselo i s tím, že jsem se vždycky sama snažila být se svými překladateli, které jsem si jako redaktorka vybírala, v dobrém a přátelském kontaktu. A dařilo se mi to. To bylo taky určitým specifikem Odeonu, že lidé, kteří tam docházeli – autoři doslovů a překladatelé –, byli většinou přátelé a kamarádi, kterým šlo o totéž.

Jitka Nešporová: A nebylo pro vás těžké je třeba kritizovat?
Božena Koseková: Ne, vůbec ne. Paní doktorka Jitka Fučíková, která byla o generaci starší než já a které jsem si nesmírně vážila, mi dokonce, když jsem jí málo počmárala rukopis, říkala: „A vy jste se na mě vykašlala a to od vás není hezké.“ Já jsem taky byla opravdu vděčná za každé čmárnutí do rukopisu, když jsem viděla, že je to k dobru. A myslím si, že dobrý překladatel se neurazí pro připomínku, která mu text evidentně vylepšuje.

Jitka Nešporová: Myslíte si, že dneska je redakční práce méně pečlivá?
Božena Koseková: Obávám se, že je ještě málo pečlivá. Je to tím, že nakladatelé nemají peníze na to, aby zaměstnávali redaktory, čili ty redakce zadávají externě, a potom už záleží jenom na redaktorovi, jestli to udělá poctivě, nebo ne. Samozřejmě po převratu, když ti nakladatelé začínali, to byla někdy bída, ale myslím si, že dobří nakladatelé, kterých je dneska dost, už to pochopili a textu je věnována větší pozornost. Takže po takových těch kuřecích letech to zase směřuje tam, kde by to mělo být. Ovšem podrobné doslovy, komentáře a podobně, ty dneska vídáme málo.

Jitka Nešporová: Jak jste se vlastně dostala do Odeonu?
Božena Koseková: Z Našeho vojska. Jan Řezáč, tehdejší šéfredaktor Odeonu, mi zavolal, jestli bych k nim nechtěla.

Jitka Nešporová: Takže na doporučení?
Božena Koseková: Ano. Naše vojsko, ač je to s podivem, mělo tehdy pěknou edici beletrie, kde jsme zároveň vydávali knížky pro nakladatelství Svazu protifašistických bojovníků, takže jsem tam dělala například Bölla, Leonharda Franka, prostě autory tohoto druhu. Potom tam byla takzvaná Knihovna vojáka, kde vycházely normální dobré knížky světových autorů. Pak jsme měli velkou ilustrovanou edici Svět, takže i tam se dala udělat dobrá kniha. A potom se nějak měnily personální poměry v nakladatelství Odeon, a tak mi telefonovali, jestli bych tam nechtěla. Já jsem samozřejmě chtěla a od čtyřiašedesátého roku jsem byla v Odeonu.

Tehdy to bylo trošičku jinak než dnes, tehdy byl v Odeonu redaktor zároveň lektorem a navrhoval knížky do jednotlivých edic. Říkalo se tomu ediční plán, tehdy se všechno plánovalo. My jsme byli v redakci literatur německého jazyka, kolega Hanuš Karlach a já, později Helena Milcová. Měli jsme to rozdělené, já jsem dělala moderní klasiku a současnou literaturu západní, kolega Karlach měl takzvanou starou klasiku a literaturu NDR. A abychom ukázali, že jsme na tom politicky dobře, vydávali jsme Spisy Bertolta Brechta, což byl náš vývěsní štít proti neustálým výtkám lidí z ambasády Německé demokratické republiky, že děláme málo jejich knih. V Odeonu byly různé edice pro různé čtenáře, například Světová četba, která měla velice důkladný doprovodný materiál, to znamená literárněhistorickou předmluvu, medailonek, záložky, poznámky. Takováhle knížka dala hodně práce.
Vycházely tam i výbory ze světových autorů a myslím si, že do dneška je tato edice nepřekonaná. Pak jsme měli Knihovnu klasiků, která byla také hojně poznámkována, prestižní Živá díla minulosti, velkou řadu soudobé světové prózy, malou řadu soudobé světové prózy, poezii, a samozřejmě nás živil Klub čtenářů, který dosahoval dnes neuvěřitelných, až dvousettisícových nákladů. Já jsem například dostala jednou vynadáno za Zweigovu Marii Stuartovnu, která měla objednávku kolem dvou set tisíc, což ohrozilo plán papíru. Prostě jsme se museli vejít do všech možných plánů. Když dneska vidím ty nesmyslné reklamy na křídovém papíře a vzpomenu si, že my neměli křídu ani na výtvarné publikace! Přesto všechno si myslím, že Odeon dělal, co mohl. Měli jsme snahu alespoň částečně držet krok, pokud to bylo možné, udržet to, co bych nazvala „čtenářská vzdělanost“. Samozřejmě tady byl tiskový dohled, který nám dělal potíže. Někdy se stalo, že naprosto nepochopitelně nepovolili vydat nějakou knížku, dokonce z klasiky a podobně, protože jim to připadalo nějaké poťouchlé nebo já nevím jaké.

Jitka Nešporová: Odeon byl velice prestižní nakladatelství. Jakou roli tam hrálo členství v komunistické straně, co se týče členů redakce a spolupracovníků?
Božena Koseková: V Odeonu to bylo tak, že po roce šedesát devět téměř všichni z komunistické strany, pokud tam byli, vystoupili. Našel se ale jeden, vedoucí výtvarné redakce, který tam zůstal a prohlásil „ani muž ze závodu“, staré odborářské heslo. A skutečně se podařilo, že z Odeonu tehdy musel odejít jenom šéfredaktor Jan Řezáč. Ostatní zůstali. Nevím, jak to tehdy bylo, ale je fakt, že původně tu byl po převzetí moci v devětašedesátém roce úmysl redakci vyházet. Měl k tomu posloužit nový ředitel, ale nepovedlo se, poněvadž zemřel. Po něm přišel sochař Karel Kolumek, který měl „udělat pořádek“, nicméně tento Kolumek prý prohlásil, že nikoho vyhazovat nebude. A nějakým způsobem a napojením na kohosi se skutečně povedlo původním úmyslům zabránit.

Jitka Nešporová: Měli jste pak po osmašedesátém roce strach?
Božena Koseková: Samozřejmě že jsme všichni měli strach. Ale řekla bych, že právě v takovém období strachu se ukáže ryzost či neryzost vztahů a postojů. Takže si myslím, že redakce z toho vlastně vyšla docela dobře.

Jitka Nešporová: Měla jste nějakou špatnou zkušenost s kolegy? Byl tam třeba někdo, kdo donášel?
Božena Koseková: Měla jsem – to jsme měli všichni – špatnou zkušenost s kolegou, který byl po devětašedesátém jmenován ředitelem. Já o tom velice nerada mluvím. On tehdy vzal to ředitelování, a tedy i úkol vyházet kolegy. Já jsem se s ním tak dobře neznala, ale domnívám se, že ho vydírali. Nějakou dobu studoval ve Varšavě, a jak známo, ve Varšavě byly v polovině padesátých let studentské demonstrace a on se jich asi zúčastnil. Takže na něj „něco měli“ a on byl asi přesvědčen, že není vyhnutí. Možná si myslel, že to nějak ukočíruje.

Jitka Nešporová: Mohla byste zmínit ještě další spolupracovníky? Skutečně jste všichni byli takzvaně na jedné lodi a pomáhali si?
Božena Koseková: Spolupracovali jsme s lidmi, kteří byli k mání, kteří byli tady na fakultě. Do osmašedesátého roku byl v ediční radě Odeonu profesor Eduard Goldstücker, velice jsme spolupracovali s Kurtem Krolopem, s Jiřím Stromšíkem, to byl takový náš kůň, který nakonec taky skončil v Odeonu jako redaktor. Já jsem velice ráda spolupracovala s doktorem Stříteckým z Brna, s doktorem Munzarem z Brna, Mirkem Povejšilem, Evou Pátkovou, Ludvíkem Kunderou, Jitkou Fučíkovou, Annou Siebenscheinovou, Josefem Hiršalem a dalšími a dalšími, z Olomouce jsem měla Lucy Topoľskou. Spolupracovali jsme i s Květuší Hyršlovou, která – jak se tehdy říkalo – „měla důvěru“. Přesto musím říct, že když bylo třeba napsat posudek pro ministerstvo, například na Siegfrieda Lenze, který se tam velice nelíbil, paní Hyršlová skutečně udělala, co bylo třeba, a Lenz nakonec vyšel. Poněvadž v určité době nesměl vycházet Heinrich Böll, který zažil v Praze okupaci a řekl, co si o tom myslí, přešli jsme na Siegfrieda Lenze, který je sice umělecky o něco níž, ale je to velmi dobrá literatura a v podstatě vypovídá o témž. S Lenzem to bylo tak, že prý napsal Husákovi osobní dopis kvůli Václavu Havlovi. Když byl Havel poprvé zavřený, Lenz sedl a jako socialista – nevím, jestli byl přímo členem sociální demokracie, ale považoval se za socialistu – napsal Husákovi, že tohle se přece nedělá, takže se octl v nemilosti. A právě tady pomohla Květa Hyršlová tím, že napsala dobrý posudek, a neudělala to jenom v tomto případě. Ale tenhle případ si pamatuju, poněvadž byl obzvlášť kuriózní.

Jitka Nešporová: Jaké byly vztahy mezi šéfredaktorem a jednotlivými redaktory?
Božena Koseková: Podle toho, jaký to byl šéfredaktor. Když byl šéfredaktorem Řezáč, ještě do devětašedesátého roku, tak ty vztahy byly někde napjaté, někde nebyly, ovšem Řezáč tehdy byl, řekla bych, šéfredaktor na svém místě. Poněvadž v padesátých letech dokázat vybudovat takové nakladatelství, to nebyla legrace, zejména když si uvědomíme, že byl duší vlastně surrealista. A musel být diplomat a velmi vzdělaný člověk a musel mít rád knížky a vyznat se v nich, vyznat se v historii literatury a také umět si najít spolupracovníky. Čili před Řezáčem klobouk dolů. Samozřejmě byl trochu diktátor, přísný, někdo se ho bál, někdo se ho nebál, ale to byly spíš osobní věci. To je jako ve škole, když máte přísného matikáře. Ten, komu jde matika, ho má docela rád, komu matika nejde, moc ho nesnáší. Ale Řezáč byl vynikající šéfredaktor. Pak začal v devětašedesátém ředitelovat, to ale netrvalo dlouho a vyhodili ho.

Za normalizace byl šéfredaktorem kolega Josef Čermák, a neměl to lehké. Někdo s ním vycházel hůř, někdo lépe. Taky jsem se s ním několikrát dostala řekněme do prudší debaty, ale nakonec jsme se vždycky nějak dohodli. Potom byl jmenován šéfredaktorem Karel Boušek, ten se snažil nepopudit si vrchnost, ale na druhou stranu zase věděl, že je třeba v tradici Odeonu pokračovat. Řeknu to takhle, mohli jsme dopadnout daleko hůř. Je fakt, že byl velmi opatrný, ale snažil se nikomu a ničemu neškodit. A vždycky, když přišly problémy, snažil se to nějak srovnat.

A pak jsme dostali Josefa Šimona, to byl mladý člověk, který přežil klinickou smrt, básník, dokonce dobrý básník, komunista s vlastními názory, který prostě trvá na svém. Řekla bych, že za něj se Odeon mohl zase nadechnout. Když začala vznikat teoretická edice, na což se přijal například na germanistiku Jiří Stromšík, velice ji podporoval. Čili já jsem si Šimona vážila a vycházela jsem s ním dobře. A musím říct, že zatímco za Bouška bylo všechno jakoby přikrčené, když přišel Šimon, bylo vidět, že nastala změna. Jistě, i doba se změnila, ale nikoli zdejší ideologové. A on těm jejich názorům, těm jejich zákazům, příkazům a podobně prostě vzdoroval. Takže to byli šéfredaktoři. Co bylo po devětaosmdesátém, to už je docela jiná kapitola.

Jitka Nešporová: Dalo by se říct, že v sedmdesátých letech, kdy situace byla opravdu nejhorší, byly ediční plány hubenější?
Božena Koseková: Jistě, vždyť Odeon byl na začátku sedmdesátých let na tapetě jako jedno ze sídel kontrarevoluce a revizionismu a já nevím čeho všeho. To se pak nějak podařilo uklidnit, ostatně Řezáč musel odejít a dostávali jsme potom ty různé ředitele. Ale myslím si, že právě proto, že redakce držela pohromadě, že jsme věděli, že jsou určité meze, za které už nemůžeme, se nakonec úsilím mnoha lidí Odeon podařilo udržet. A je fakt, že počátkem sedmdesátých let jsme se museli opět uchýlit hlavně ke klasice, ale i tam se dalo objevit leccos zajímavého. A potom se to zase pomaloučku zvedalo. Musím říct, že jsem měla velké pomocníky v kolezích z NDR, kteří mi posílali takzvaně marxistické posudky na leckteré autory. Oni to tam uměli, prostě uměli tu hantýrku, uměli to prodat dohlížitelům. Leccos se mi povedlo vydat právě zásluhou kolegů z NDR, což možná zní absurdně, ale je to tak. A říkám to ráda, protože i tam byli lidé, kteří cítili stejně jako my. To se dneska trochu zapomíná. Tohle bych chtěla zdůraznit, že většina lidí „od knížek“ byla stejná tady u nás i v Berlíně a v Rostocku.

Jitka Nešporová: Měli jste i možnost setkávat se osobně? Na veletrzích v zahraničí?
Božena Koseková: Ano, měli. Jezdila jsem skoro každý rok do NDR, buďto do Berlína, nebo do Rostocku, jednou jsem byla taky v Halle, a vždycky jsem se tam samozřejmě setkala, s kým bylo třeba, zjistila jsem, jaké jsou ediční plány, dovezla jsem si posudky. Takže jsme opravdu byli v poměrně dobrých stycích.

Důkazem toho, že jejich pomoc byla v nejhorší době normalizace skutečně velice účinná, je i antologie Die Sonnenuhr. Kolegové z NDR pomáhali například Ludvíku Kunderovi, který měl doma „zákaz publikace“. Vydával u nich svoje překlady české poezie. Samozřejmě to sám nepřekládal, dělal podstročníky pro německé básníky, které pro ten projekt získal. To není jenom sbírka Die Sonnenuhr, což je průřez českou poezií úplně od počátků. Například v nakladatelství Hirnstorff v Rostocku vyšel Nezval, Seifert a Halas, většinou v překladu Franze Fühmanna. Byla bych opravdu ráda, aby se toto u nás vědělo.

Zajímavá historka je právě s onou antologií Die Sonnenuhr. Šéfredaktor nakladatelství Reclam se u mě stavil v Odeonu a vyprávěl mi, že odsud dostali jakési varování na stranické úrovni, že tahle antologie není ta správná, že strana s ní nesouhlasí a že by se měla předělat. Že výběr autorů, který Kundera provedl, jaksi neodpovídá současnému partajnímu hodnocení české literatury. A pan šéfredaktor tehdy odpověděl, aby se čeští soudruzi nezlobili, ale že to, co se vydává v nakladatelství, kde on je šéfredaktor nebo ředitel, to už se nepamatuju, je jeho věc.

Jitka Nešporová: Ludvík Kundera mi říkal, že se politické klima střídalo, když to u nás bylo přísnější, v Německu bylo volněji, a naopak.
Božena Koseková: Ano, přesně tak, byly doby, kdy my jsme se snažili pomáhat jim. Třeba tím, že jsme je tady vydávali, i když nebyli na „seznamu doporučených spisovatelů“. Oficiální místa protežovala určité autory a my jsme – a to nejenom v Odeonu, ale třeba i ve Svobodě a Mladé frontě – vydávali i jiné, spíše jiné, například de Bruyna, Beckera, Plenzdorfa, Wolfovou a podobně. Prostě tady byla velice dobrá spolupráce. Půjčovali jsme si vzájemně lektorské posudky a bylo naprosto jasné, že jak nám, tak i jim jde o totéž, o dobrou knihu. Měla jsem výborného kolegu v nakladatelství Volk und Welt, germanistu doktora Simona. S tím jsem si vždycky zatelefonovala a on mi poslal, co bylo třeba. Takže jsem zase mohla odůvodnit, že v NDR se o tom píše tak a tak. To se samozřejmě dalo do husích nožiček a podškrtlo se to jako ten správný oficiální názor.

Jitka Nešporová: A měla jste i kontakty se západním Německem?
Božena Koseková: Nepříliš. Po devětašedesátém to nebylo žádoucí. Můj kontaktní kůň byl pan Geisenheyner, který měl vlastní agenturu a zprostředkovával smlouvy. Jistě, měla jsem i nějaké kontakty na nakladatelství Suhrkamp, Rowohlt, Fischer, dokonce jsem tam ještě začátkem devětašedesátého roku byla. To mě tam ještě pustili na jakousi okružní cestu po západoněmeckých nakladatelích. Jela jsem s kolegyní Kondrysovou, začaly jsme v Norimberku, skončily v Hamburku a bylo to tehdy velice zajímavé. Přivezla jsem si ohromnou žeň lektorských posudků a z té jsem pak čerpala dalších pět šest let.

Ale jinak se skutečně dosti pečlivě starali – nikoli v nakladatelství, ale na vyšších místech –, aby tyto kontakty byly minimální. Ale informovaná jsem jakž takž byla, v šedesátých letech jsem dostávala Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung, Spiegel, později už jen nakladatelský časopis Börsenblatt.

Jitka Nešporová: Byla mezi českými nakladateli konkurence?
Božena Koseková: Jen do jisté míry. Obvykle jsme se dohodli. Prostě šlo o to, aby knížka vyšla, a tak jsme si nakonec řekli, že není důležité, jestli vyjde v Mladé frontě, nebo v Odeonu.

Jitka Nešporová: Ekonomický zisk tedy nebyl rozhodující?
Božena Koseková: Ne, to tehdy nehrálo roli. Spíše šlo o prestiž, ale to se dalo vyřešit v kavárně. My jsme se s Vladimírem Kafkou a pak s Hanou Žantovskou, která po jeho smrti převzala germanistiku v Mladé frontě, vždy domluvili. Pokud se nějaká kniha už v Odeonu nevešla do plánu, bylo dobře, když ji vydala Mladá fronta, a zase naopak.

Jitka Nešporová: Takže jste si i jako redaktoři navzájem mezi sebou něco doporučovali?
Božena Koseková: Jistě, dokonce jsme se mezi sebou radili, jak na to. To vám nedokážu vyprávět, ale byl to úplně jiný svět. A ještě něco, hrdinský čin byl často určitou knížku nevydat. Mě se to příliš netýkalo, poněvadž jsem současnou literaturu NDR neredigovala, ale vím, že nevydat některé knížky, které přišly jako doporučené k vydání, bylo dost velké umění.

Jitka Nešporová: Jakou jste měla zkušenost s cenzurou? Museli jste třeba měnit tituly knih, provádět škrty?
Božena Koseková: S cenzurou jsem měla problém pouze jednou, a velký. Stalo se, že Svědomí proti násilí Stefana Zweiga vyšlo v sedmdesátém roce, právě když se to tady zlomilo. A ta knížka byla hotová a já jsem musela přepsat záložku. Čili se předělávala obálka, měla jsem z toho dost velký průšvih, dokonce mi tehdy ředitel tvrdil, že to musím zaplatit. Pak jsem to samozřejmě neplatila, poněvadž bych na to stejně neměla. Byl to poměrně velký náklad. Ale jeden hřích mám, kdy se v knize muselo škrtat. Je to Zweigův Josef Fouché. Nicméně si myslím, že se neškrtalo moc. Ty škrty udělal pan profesor Polišenský, který tehdy napsal doslov. Říkal: „Tady se nedá nic dělat, buď půjde celý náklad do stoupy, anebo pár slov vyhodím.“ Všichni – nebyla jsem tam jenom já, byl tam i šéfredaktor – jsme uvažovali, co s tím a jak textu ublížit co nejmíň. V knize jde o psychologii bezcharakterního člověka, který se dostane k moci a klidně pak slouží několika režimům. A ničeho se neštítí. To ovšem v oné době nebylo vhodné téma.

Jitka Nešporová: Jinou zkušenost s cenzurou jste neměla?
Božena Koseková: Jednou se mi stala i taková spíš komická historka. To bylo ještě v Našem vojsku, v edici Svazu protifašistických bojovníků, a šlo o poměrně hezkou knížku Leonharda Franka, která se jmenovala Die Junger Jesu, tedy Učedníci Ježíšovi. Je to dvanáct kluků, poválečný Würzburg. Ti kluci kolem sebe vidí neštěstí, bídu, trosky a snaží se pomáhat těm, kteří to potřebují. A tak si udělají partu a říkají si Jünger Jesu. Samozřejmě je tam love story mezi americkým vojákem a německou dívkou. Špatně to dopadne, narodí se děťátko, Němka umře a Američan si dítě odveze domů, prostě love story, jak má být. Je to hezky napsaný a docela milý románek. A když tedy vojáci – poněvadž to bylo vojenské nakladatelství – viděli titul Učedníci Ježíšovi, zděsili se a prohlásili, že něco takového v nakladatelství Naše vojsko nemůže vyjít. Tak jsem vymyslela jiný titul, jak si ti kluci říkali, a jmenovalo se to pak Dvanáct spravedlivých a už tam nebyl Pán Ježíš. To byla vojenská cenzura, a jak známo, vojenská cenzura je vždycky ještě hloupější než civilní.

Jitka Nešporová: V sedmdesátých letech se velmi rozmohlo pokrývání. Jak na to vzpomínáte?
Božena Koseková: Jistěže ano. S tím se začalo, když po devětašedesátém roce vyšly takzvané interní seznamy lidí, kteří nesmějí publikovat. Lid si samozřejmě proti tomu vymyslel vlastní obranu, poněvadž tohle už bylo naprosto absurdní. My jsme měli rozdělané překlady, takže se musely rušit smlouvy, text se trochu přepracoval a pak už se rovnou pokrývalo. Často jsem v tom sama měla zmatek. Třeba v případě Waltera Benjamina, Dílo a jeho zdroj, jsem sama nevěděla, kdo ty různé statě vlastně překládal. Jinak Josefa Hiršala pokrývala například Míša Jacobsenová nebo její sestra, Jaroslav Střítecký Františku Faktorovou, Věra Saudková Sergeje Machonina nebo taky Růženu Grebeníčkovou a tak dále. Ludvíka Kunderu pokrýval Josef Suchý z Brna. Šlo o Goethovy verše do Goethovy biografie od Friedenthala. Tam bylo hodně dosud nepřeložených Goethových veršů. Bylo absurdní, že Kunderu kryl právě Josef Suchý, který jakožto katolický básník seděl předtím v kriminále. Ostatně pro nás překládal lužickosrbskou poezii a ještě leccos jiného. A poněvadž už jsme ho měli v evidenci na tu lužickosrbskou literaturu, převedli jsme ho ještě na germanistiku a podepsal Goethovy verše ve Friedenthalovi.

Jitka Nešporová: Dobře známý je i případ sedmého svazku Brechtových Spisů…
Božena Koseková: Tam nesměli být překladatelé – Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera – vůbec uvedeni. Vápeník a Kundera měli od Bertolta Brechta autorizaci na překlady do češtiny. Tady se našel člověk, který byl ochoten Brechta překládat, když oni nesměli, ale Brechtova dcera, paní Barbara Brechtová, absolutně odmítla dát smlouvu. Řekla prostě, že respektuje přání svého otce. Takže nakonec to vyšlo v překladu Kundery a Vápeníka a v tiráži ani v copyrightu není uveden překladatel a jsem tam jenom já jako odpovědná redaktorka. Ale ono se to vědělo, právě třeba v NDR, že se tady děje odporný hon na čarodějnice, a ti lidé se skutečně snažili pomáhat.

Jitka Nešporová:: Kdy byla situace nejhorší?
Božena Koseková: Nejhorší to bylo v sedmdesátých letech, v osmdesátém roce se to už zase začínalo vykotlávat. Já jsem měla jednu dobu taky nějaké problémy, a když jsem překládala detektivku pro Naše vojsko, zalekli se tam a podepsal mě Hanuš Karlach.

Jitka Nešporová: Takže vaše jméno bylo pokryto?
Božena Koseková: Ano. Já jsem například nesměla v Našem vojsku, ale mohla jsem jinde, třeba ve Vyšehradu. To byla opravdu absurdní situace.

Jitka Nešporová: A vaše zmíněné problémy byly spojeny s prací?
Božena Koseková: Ani ne. Mého muže vyhodili z Filozofického ústavu Akademie věd, takže to samozřejmě do jisté míry padalo i na mě, ale v Odeonu z toho nikdo nic nedělal. Nebyla jsem sama, bylo tam víc ženských, jejichž manželé měli stejný osud. V Našem vojsku vyhodili v devětašedesátém roce téměř celou redakci beletrie. A tak mi tam docela kamarádsky řekli, hele, víš, my máme dost průšvihů, najdi si někoho, ať ti to podepíše, předěláme rychle smlouvu.

Pokrývalo se téměř všude, v Odeonu, v Mladé frontě, ve Svobodě, v Našem vojsku. Dodnes nevím, jestli o tom na nejvyšších místech věděli. Myslím si, že to museli vědět, poněvadž toho bylo tolik. Ale radši to nechali být, radši do toho nešťourali. Právně bylo všechno v pořádku, smlouvy fungovaly, honoráře odcházely, v tiráži nebyli ti špatní lidé, čili to nechali být.

Po sametové revoluci vyšla bibliografie Zamlčovaní překladatelé, kde se najde, kdo byl kdo, ale není tam všecko. Všichni jsme ji uvítali, poněvadž je dobré vědět, jak to bylo doopravdy a kdo skutečně ty knížky překládal. Ale já považuju za ještě důležitější, že ta kniha dokazuje, že tady byla solidarita. Že přece jenom lidé nenechali ty druhé na holičkách. Některé věci by neměly být zapomenuty. Když si člověk dneska uvědomí, že třeba takový Josef Hiršal měl zákaz překládání, zákaz publikování, je to prostě nepochopitelné. Čili na jedné straně tu byla solidarita lidí proti nesmyslné a hloupé zvůli, na druhé straně směšnost celé té věci, poněvadž zrovna Hiršalův překlad pozná přece každý, kdo přečetl pár jeho knížek.

Jitka Nešporová: Tohle všechno je pro nás dneska už nepředstavitelné.
Božena Koseková: Upřímně řečeno, je to něco, co těžko mohu sdělit dokonce i svým dětem. Například odeonská redakce, to byla prostě parta. Parta lidí, kteří si bez dlouhých řečí rozuměli. Poněvadž tady bylo ohrožení, drželi jsme skutečně pohromadě. Pokud se dnes mluví o ostrovech pozitivní deviace, pak Odeon byl jedním z nich. Byly to zlé, ale zajímavé doby. Já si dodneška vážím toho, že jsem na tom ostrově mohla být. Když jste v takovém prostředí, přece jenom to trochu formuje váš pohled na svět a ten pohled je pak, řekla bych, o něco pozitivnější. Dneska je situace úplně jiná. Ano, vycházejí krásné knížky, ale vychází to trochu páté přes deváté, čtenář se neorientuje snadno. V každém případě si myslím, že Odeon se za knihami, které v něm vyšly, může ohlédnout. A je to možná škoda, že toto jedno takzvané kamenné nakladatelství nezůstalo. Jestliže máme státní filharmonii, státní divadlo, mohli jsme mít i jedno státní nakladatelství, které by systematicky vydávalo takové knížky, na které soukromý nakladatel těžko dosáhne. Vím, že ani tak dobrá nakladatelství jako Argo nebo Paseka a další prostě nemají peníze na to, aby si zaplatila vlastní lektory a redaktory. A my staří odeoňáci pro ně redigujeme dodneška. Obdivuju dobré nakladatele, kteří vydávají dobré knihy. My jsme měli špatné politické podmínky, dnes mají špatné ekonomické podmínky, takže musíme doufat, že jednou přijde čas a budou dobré ekonomické i politické podmínky. To se zatím ještě nestalo, možná jen během těch několika málo let první republiky, a taky to ovšem na její kultuře bylo znát.