Britská spisovatelka Kate Atkinsonová si doma i v zahraničí udělala jméno především vynalézavě postmoderními romány z první poloviny dvacátého století Život za životem (2013) a Bůh v troskách (2015). O dekádu dříve se ale pustila do psaní detektivek. Začalo to románem Neuzavřené případy v roce 2004 a v odstupu vždy dvou let pokračovalo dalšími třemi knihami, jejichž společným hrdinou byl příležitostný soukromý detektiv Jackson Brodie. Loni se k sérii, která mezitím získala i televizní verzi (v letech 2011 a 2013 připravila BBC dvě řady s názvem podle první knihy – v originále tedy Case Histories; žádná z českých televizí je dosud neuvedla), vrátila románem Big Sky. U nás vyšly v roce 2010 Neuzavřené případy, ale pak už se nakladatelství Argo k autorčině detektivní tvorbě nevrátilo a vydalo až zmíněné „vážné“ romány. Ty si nicméně jistou čtenářskou pozornost získaly a v Argu se k příhodám Jacksona Brodieho vrátili. Nikoli už v edici AAA, kde trochu nezvykle vyšly Neuzavřené případy, ale mimo edice, ve formátu a s obálkou, která navazuje na trojici předtím vydaných autorčiných knih. Asi je to dobrá strategie, protože pokud Něco za něco má někoho oslovit, tak to budou spíše čtenáři, kteří již Atkinsonovou trochu znají. Čtenáři detektivek budou mít přinejmenším potíže prokousat se dějem plným retrospektiv a úvah, který se kupředu sune dosti pomalu a vše se odehraje v pouhých čtyřech dnech.

Šťastný není český podtitul Pořádná staromódní detektivka, kterým je české vydání opatřeno. Vychází z originálního podtitulu A Jolly Murder Mystery, ale není to přesný překlad (slovo „jolly“ může mít v angličtině více významů, ale „pořádná“ ani „staromódní“ mezi ně rozhodně nepatří) a už vůbec ne výstižná charakteristika knihy. Není to totiž detektivka ani pořádná (ať už si pod tím představíme cokoliv), ani staromódní.

Kdybychom měli u Něco za něco definovat žánr, asi by byl nejblíže kriminální thriller. Je dobré si připomenout, že kniha vyšla v roce 2006, tedy ještě v době před vlnou popularity temných severských detektivek (Larssonova první kniha vyšla ve Švédsku v roce 2005 a v Británii až v roce 2008), kdy v Británii slavily úspěchy tradičnější domácí kriminálky a také ještě nebyla zapomenuta devadesátá léta s černohumornými šarádami Američanů Elmore Leonarda či Carla Hiaasena. Těm se Něco za něco podobá možná nejvíc, protože román rozhodně nemá avizovanou klasickou („staromódní“) stavbu s mrtvolou v úvodu a následným pátráním po stopách a pachateli.

Děj otevírá zdánlivě banální, byť intenzitou agresivity neobvyklá scéna: na přeplněných ulicích Edinburghu, kde právě probíhá divadelní festival, do sebe narazí dvě auta. Z jednoho vyběhne rozčilený hromotluk, který druhého řidiče začne bít baseballovou pálkou, než jej rozhodí taška, kterou po něm hodil jeden z docela početného hloučku přihlížejících. Oním nesmělým zachráncem je Martin Canning, profesionálně velmi úspěšný spisovatel jednoduchých detektivek, který však zoufale selhává v osobním životě. V hloučku je i Jackson Brodie, který také trochu pomůže. To jsou dvě postavy, z jejichž perspektivy čtenáři nejčastěji sledují děj, další přibudou postupně: stárnoucí manželka edinburského realitního magnáta Glorie či policejní inspektorka Louisa. Ta se do případu zapojí, když se objeví první mrtvola. Lépe řečeno, objeví ji Brodie při jednom ze svých bezcílných výletů v okolí města (protože je tu se svou přítelkyní herečkou, která účinkuje v jednom umělecky ambiciózním představení, a na rozdíl od ní většinu času nemá co dělat) na břehu moře, ale protože rychle začne stoupat příliv, tělo mu zase zmizí a on je před policií přinejlepším za podivína. Krátce nato je – opět oním násilnickým řidičem – napaden a ještě téže noci dojde k další vraždě, která už má jasnou oběť, byť nezamýšlenou.

Čtenáři tedy nepátrají po vrahovi, ale po tom, co se to vlastně postavám děje a proč. Ony samy to netuší, zmateně pátrají v minulosti i přítomnosti a spojitosti se vyjevují velmi pozvolna.

Samozřejmě, že v pozadí jsou machinace zmíněného realitního magnáta, který ovšem momentálně leží v nemocnici, poté co ho při sadomasochistických sexuálních hrátkách ranila mrtvice. Není to jediná neobvyklá náhoda v knize, dokonce jich tu je až příliš mnoho, přičemž tou nejméně pravděpodobnou (ale o to vtipnější) je příhoda, kdy se na Brodieho žene rozzuřený bojový pes a v půlce běhu náhle zemře. Podobné zvraty jako by vycházely z filmů Quentina Tarantina, případně jeho britského následovníka Guye Ritchieho.

Pátrání po příčinách autorka neustále oddaluje představováním svých hrdinů a všech jejich menších i větších bolístek a křivd, nenaplněných tužeb a také drobných prohřešků a vin. Má to své kouzlo a Atkinsonová je skvělá v rozebírání minulosti a myšlenkových pochodů svých postav, ale pro ten typ čtenářů, kteří ocení černý humor klíčových situací, to může být příliš zdlouhavé a retardující. Děj vrcholí překvapivou pointou, byť přece jen trochu tušenou, ale na konci zůstává spousta otázek nezodpovězených: proč vlastně došlo k některým vraždám a násilnickým útokům, jak se vrah dozvěděl, kde se jeho cíle zdržují nebo bydlí, či odkud se vzala tajemná ruská krasavice Tatiana, která se jako jediná dokázala vraždícímu monstru ubránit. Jistě, pro konečné vyznění příběhu to není zas tak podstatné, ale díry v jeho konzistenci to jsou.

Neboli – kdo má rád knihy Kate Atkinsonové a neohrnuje nos nad kriminální zápletkou, ten by měl být spokojen. Ostatní budou možná trochu překvapeni, v polovině knihy snad i rozmrzelí, že se děj vlastně nikam pořádně nepohnul. A všichni společně trochu naštvaní, proč je ke čtení láká lživý podtitul. Nebo že by to byla součást nějaké podvratné ironické hry?