Rodinná sága nebo jiným slovem rodinná kronika nepatří mezi zrovna opěvované literární žánry. I těm méně zasvěceným se při vyslovení tohoto termínu vybaví několik zaprášených tlustých svazků v knihovně, které jsou ztělesněním všeho možného, jen ne moderní literatury. Jedním z důvodů je samozřejmě i fakt, že nejslavnější literární ságy patří již dávno k čítankovým klasikám, jež jsou noční můrou nejednoho školou povinného dítěte. A je jedno, zda budeme mluvit o rodinném stříbře anglicky psané literatury, tedy Sáze rodu Forsytů Johna Galsworthyho, případně celosvětových bestsellerech Ptáci v trní Colleen McCulloughové nebo Kořeny Alexe Haleyho, či třeba, pokud zabloudíme do českých zemí, o ságách Jiráskových nebo románech Vladimíra Neffa. Bez ohledu na místo původu a dobu vzniku budou naše očekávání podobná, tedy že půjde o dílo pojednávající o několika generacích jedné rodiny, místy možná i poněkud rozvleklé, rozhodně však o dílo tradiční a nikterak inovativní. Ostatně Galsworthyho volba titulu byla poněkud ironická, termín sága ze své podstaty odkazuje ke starým skandinávským nebo germánským příběhům oslavujícím chrabrost dávných bojovníků, kdežto Galsworthy tímto žánrem „onálepkoval“ svůj román překypující pletichami a rodinnými nevraživostmi.

Takový přístup k tomuto literárnímu žánru by však byl poněkud zkreslující a černobílý. Spadají sem totiž i mnohá další díla, ceněná jak čtenáři, tak i odbornou veřejností. Stačí se podívat na některý ze žebříčků – mezi 50 nejlepšími historickými či rodinnými ságami nalezneme i taková díla jako Sto roků samoty, Na východ od ráje či Hluk a vřava. A co víc, nejlepším britským románem všech dob byl nedávno zvolen Middlemarch George Eliotové, který bývá do tohoto žánru také řazen.

Je jasné, že pokud chce současný autor s něčím tak ošemetným, jako je rodinná sága, uspět i na počátku 21. století, musí čtenáři přinést i něco navíc než jen několik set, nebo dokonce tisíc stran čtení o osudech členů jedné rozvětvené rodiny. Pokud se autorovi podaří najít dostatečně atraktivní literární postavu, buď skutečnou, či smyšlenou, a něčím její osudy ozvláštní, může fungovat i klasický model. Druhou možností je zavrhnout tradiční vyprávěcí postupy a vydat se cestou zcela novou, byť v útvaru tak dlouhého rozsahu poněkud riskantní. Právě takovou cestou se vydala i Kate Atkinsonová, a to již podruhé.

Když Atkinsonová v roce 2013 vydala román Život za životem, měla za sebou již docela slušnou literární kariéru, konkrétně úspěšný román V zákulisí muzea (1995) nebo čtveřici detektivních románů. Už v těchto dílech užila některé z postupů, které posléze mistrovsky rozvinula ve dvojici rodinných kronik Život za životem a Bůh v troskách. Z magického realismu si vypůjčila vícevrstevnatý přístup k realitě a prvek zmnožení, od postmoderních autorů zase smysl pro hru a nechuť k dogmatickému nahlížení na dějiny a čas. Její rodinná sága je od samého počátku vše, jen ne lineární, moralizující vyprávění ve stylu bildunsgromanu. Jak je již ze struktury knihy patrné, autorka skáče v čase – v případě Života za životem se pohybujeme v časovém rozpětí let 1910–1967. To by však nebylo to „nejhorší“. Život za životem je založen v první řadě na prvku zmnožení. Atkinsonová sleduje životní osudy Ursuly Toddové, jednoho z dětí klanu Toddů, v podstatě tradiční středostavovské rodiny. Atkinsonové hra se čtenáři začíná již v noci hrdinčina narození. Autorka ji nechá nejprve zemřít, aby ji posléze o kus dále nechala porod přežít a nabídla další z možných variant pokračování příběhu. Ostatně těch „smrtí“ zažije Ursula hned několik: utopení v moři, pád ze střechy atd. Stále dokola se Atkinsonová snaží nějak smrti své hlavní postavy zabránit, až se jí to nakonec podaří a příběh se vrátí do podstatně klidnějších a pro čtenáře přehlednějších vod.

Atkinsonová není první, kdo k minulosti přistupuje poněkud svévolně. Nelze si nevzpomenout na již notoricky známé Fowlesovy hrátky s časem a osudy hlavní hrdinky ve Francouzově milence. John Fowles však neplatné verze příběhu velmi rychle přiznal – když zjistil, že daná verze nikam nevede, zamítl ji a vydal se cestou jinou. Atkinsonová tím, že skáče v čase tu do roku 1910, vzápětí třeba do období druhé světové války, střídá nejen období, ale i postavy, nechává je zemřít, aby je o několik kapitol dále nechala opět ožít, velice dlouho udržuje čtenáře ve značné nejistotě. Mnoho desítek stran vůbec netušíme, která z verzí příběhu tedy platí, zda hrdinka skutečně zemřela, případně zda už to je autorčino finální rozhodnutí.

Jako bychom se zničehonic ocitli v pověstném Kinoautomatu Radúze Činčery na Expu 1967 v Montrealu. Stojíme na křižovatce a musíme zvolit buď možnost A, nebo možnost B. Příběh se posléze vrací do původních kolejí a plyne dál až do další křižovatky. Stále zde však zůstává prostor pro okamžik překvapení a především tu je možnost volby z více variant. Popírá se tím nutnost řádu a dodržování konvencí – je to svět zbavený historického času, či, jak říká Martin Hilský v závěru svých Modernistů, „postmoderní svět neustálé přítomnosti, který je vždy a v každém okamžiku tím nejlepším možným“.

V Bohu v troskách se Kate Atkinsonová značně „zklidnila“. Zachovala sice obdobnou strukturu románu jako v jeho předchůdci, tedy krátké kapitoly přeskakující z roku do roku v značném časovém rozpětí, a také měnící se protagonisty, ale pokud jde o verze příběhu, je jich o něco méně a hlavně v druhé půlce románu je již autorka poměrně konzistentní a drží se víceméně jedné z variant. V Životu za životem byla hlavní pozornost upřena na postavu Ursuly, jedné ze sester Toddových. V Bohu v troskách se autorka zaměřila na nejmilovanější dítě celého klanu, malého Teddyho. I jeho nechala Atkinsonová zemřít – jako pilota válečného bombardéru během jednoho z náletů v roce 1943. Posléze ho však vrací znovu do hry a nechá ho po dvou letech strávených v zajateckém táboře dožít velmi dlouhý a zajímavý život.

Oním „Bohem v troskách“ je sám Teddy, dobrosrdečný a laskavý muž, kterému se sice podařilo přežít hrůzy války, ale který si až do konce života v sobě nese vzpomínky, jimž nemůže uniknout. Atkinsonová strávila hodně času studiem válečných materiálů. Díky tomu jsou pasáže popisující Teddyho působení u letectva za války nadmíru působivé. Co je však možná ještě přesnější, je její zachycení obrovských změn, jež se udály v poválečné Británii, onoho přerodu od konzervativní společnosti s neprostupnými třídními bariérami, kde bylo určeno, s kým se budete stýkat, na jakou školu budete chodit, kde budete bydlet a jak bude vypadat vaše domácnost, až k moderní zemi, kde jsou sice dozvuky starých pořádků stále ještě patrné, ale kde je již možné skoro úplně vše. V samém středu těchto změn stojí právě Teddy. Sledujeme jeho přerod z veselého chlapečka a vzorného syna z dobré rodiny ve válečného hrdinu. Poté co se mu jako jednomu z mála podaří válku přežít (anebo ne?) a v podstatě úspěšně překonat válečná traumata, to i chvíli vypadá, že ho čeká šťastný život. Vezme si svou dětskou lásku, narodí se mu vymodlené dítě a žije poklidným životem na venkově přesně tak, jak si vždy přál. Do života mu však opět zasáhne osud: milovaná Nancy umírá na rakovinu a on je navíc postaven před dost kontroverzní rozhodnutí, jež vážně poznamená jeho do té doby idylický vztah s jedinou dcerou Violou.

Atkinsonové exkurzy do jednotlivých období jsou vůbec velice zajímavé. Až nepochopitelná idylka na venkově před válkou i během ní, pro Teddyho jen těžko stravitelné hodnoty a pozérství hippie komunity, k níž Viola utekla, aby se s prosíkem později vrátila k nudnému a konzervativnímu otci, absurdní zkostnatělost a emocionální vyprázdněnost aristokratických příbuzných Violina manžela, jež působí v druhé polovině dvacátého století skoro až jako anachronismus.

Hlavními postavami románu Bůh v troskách jsou samozřejmě Teddy a jeho nejbližší. Jednotícím prvkem románu je však kontrast života a smrti, nepřeberné možnosti, jež život přináší, a proti nim stojící rezignace stáří. Teddy viděl příliš mnoho mrtvých – celé zástupy mrtvých ve válce, pak rodiče, sourozence i vlastní ženu. Jak sám říká, raději se naučil vyhýbat morbidním myšlenkám. „Smrt je konec. Občas trvá celý život, než to člověk pochopí.“

Je to však v případě Atkinsonové skutečně tak? Pokud postavy po vzoru Teddyho využijí život co nejlépe, něco po nich zůstane. Znovu se narodí, podobně jako vyklíčí stromy z kaštanů, které Teddy s Ursulou kdysi dávno sbírali na hřbitově. Narodí se jim děti a vše pojede nanovo. A pak je tu ještě jedna šance. Že, slovy umírajícího Teddyho, budou „všichni nenarození ptáci, všechny nezazpívané písně, fungovat dále ve fantazii. Anebo v umění. Když člověk přijde o všechno, pořád ještě zbude Umění.“ Takto Teddy přežije navěky v díle své tety jako malý uličník Augustus. Anebo taky ne a zemře rukou autorky v bombardéru britského letectva. Je to však důležité? Ať tak, či onak, bez ohledu na to, zda k tomu došlo v roce 1943, nebo 2012, Teddy prožil každý ze svých životů dokonale.

Atkinsonové hra se čtenáři je v případě druhého svazku rodinné kroniky Toddových podstatně umírněnější, než jak tomu bylo v Životě za životem. Možná i proto má čtenář čas soustředit se i na jiné věci než jen na to, která z mnoha verzí platí a jak to vlastně doopravdy bylo. Díky tomu můžeme mnohem lépe ocenit nesporné literární kvality tohoto díla, k němuž navíc není potřebná předchozí znalost prvního dílu. Bůh v troskách totiž perfektně funguje i jako samostatný román – román o Británii druhé poloviny 20. století viděné očima jednoho neskutečně kladného hrdiny.