Anglicky píšící autoři, a to i nositelé prestižních literárních cen, občas neváhají napsat detektivku. Nikoliv jen román s kriminální zápletkou: taková díla britskou Booker Prize oceněného Ira Johna Banvillea, publikovaná pod jménem Benjamin Black, či Pulitzerovou cenou vyznamenaného Michaela Chabona jsou čistým žánrem. Samozřejmě navíc prozrazují mimořádné stylistické dovednosti autorů a také značně vyšší dávku invence, než jakou obvykle nabízejí i ti lepší „krimispecialisté“. Tyhle detektivky ostatně známe česky – vyšel tu Bavilleův-Blackův román Kdo je bez viny i Chabonova holmesiáda Konečné řešení a sci-fi thriller Židovský policejní klub.

S podobným očekáváním lze přistupovat také k románu Angličanky Kate Atkinsonové (nar. 1951) Neuzavřené případy. Atkinsonová v roce 1996 získala Whitbreadovu cenu hned za prvotinu V zákulisí muzea a recenzenti v jejích atypických rodinných ságách vyzdvihují osobitý autorčin smysl pro ironii a literární experiment. Nakladatelství Argo již v roce 2006 vydalo zmíněný, dodnes nejslavnější autorčin román. Nyní přichází s druhým překladem, a to opět v prestižní edici AAA. Nepochybně poučeno nezdarem ryze detektivní edice Kobra z kraje devadesátých let: konzervativní čeští čtenáři se příliš novátorských, přitom v zahraničí již dávno oblíbených autorů jako Robert Bloch či Jim Thompson tehdy polekali a ti méně konformní zase ohrnuli nos nad oddechovým žánrem.

Právě oněm druhým se nyní nakladatelství snaží „podstrčit“ dílo, které jako by kombinovalo Agathu Christie s drsnou školou a subtilní kresbou partnerských a rodinných kolizí takového Richarda Yatese nebo Johna Updikea. Autorka nás do děje uvádí vylíčením tří různě starých pozapomenutých případů, přičemž pro všechny platí název druhé kapitoly: „Takový normální den“. Rodina profesora matematiky čítající čtyři dcery prožívá své každodenní malé šarvátky, než se ta nejmladší nevysvětlitelně ztratí. V dalším příběhu se vdovec zdrží cestou vlakem a mezitím do sídla jeho firmy vnikne neznámý šílenec s nožem a namísto nepřítomného otce podřízne krk jeho osmnáctileté dceři, která tu náhodně vypomáhá; motiv činu ani vraha se nepodaří nikdy vypátrat. A do třetice čteme o tom, jak v bývalé vzorné studentce roste nenávist k ubíjejícímu postavení matky batolete a ženy v domácnosti na venkově do té míry, že po jedné hádce vrazí manželovi do hlavy sekyru. Atkinsonová již v těchto úvodních kapitolách ukazuje, že umí budovat nenápadně napjatou atmosféru, kdy se tragédie rodí ze zdánlivých maličkostí.

Všechny tři případy se po letech dostávají k soukromému detektivovi Jacksonu Brodiemu, který je prototypem chandlerovského detektiva: rozvedený (asi) čtyřicátník, samotář, který je stále ještě dost atraktivní přinejmenším pro ženy ve svém věku. Změna náplně práce z dosavadního sledování nevěrnic na pátrání po zmizelých bývalému policistovi i vojákovi, životem mírně usmýkanému, přijde vhod. Dlouho, více než polovinu knihy, však v případech nenastává žádný velký pokrok – autorka se soustředí hlavně na popis těch, kdo si Brodieho objednali, vesměs lidí, kteří se s tragédií ve své minulosti stále nedokázali vyrovnat. Účastně, ale nikoliv lítostivě sleduje jejich sílící uzavřenost a malé prohry, které se postupně sčítají; najmout Brodieho znamená možná poslední pokus ten trend zvrátit.

Pozvolné otevírání jejich šrámů je tou „nedetektivní“, nicméně působivější a lepší částí knihy. Atkinsonová neselhává ani v rozuzlení oněch tří hlavních zápletek, bohužel však do nich ještě vnáší prvky žánrového schématu, které snad mají románu dodat patřičnou dramatičnost. Takže Brodieho vystaví hned třem vražedným útokům a taky mu do cesty (a do postele) přivede nevyzpytatelnou ženu. Zejména zápletka související s útoky na Brodieho vyznívá chabě a nepravděpodobně, přičemž děj nikam neposouvá – skoro jako kdyby měla autorka nebo její nakladatelství pocit, že by do příběhu bylo zapotřebí přidat akci a napětí, aby lépe vyhovoval požadavkům čtenářů kriminálních románů. Celkový dojem z díla, jež ocení především takoví čtenáři, kteří detektivky neberou jako spěchání za tajenkou, to nekazí nijak fatálně, jen zbytečně.