„Reči o púšti nemajú konca-kraja. Sú jako púšť sama: dlhé, jednotvárne, drsné a nekonečné,“ píše ve svém útlém románu Živá púšť jeden z nejvýraznějších představitelů moderní arabské literatury, Jordánec Abdarrahmán Muníf (1933–2004). Muníf se do kánonu moderního arabského románu zapsal především jako výjimečný hlas kritizující střet starého řádu s novým, bezdechého a marného dohánění modernity a snahy připodobnit se západním pořádkům a životnímu stylu. Zároveň ovšem dokázal nesmírně působivě zachytit niterný vztah k přírodě a nekompromisně zobrazoval tragickou a nevratnou devastaci životního prostředí, jíž byl svědkem.

Beduín boháčem
Muníf se narodil v tehdy ještě zajordánském hlavním městě Ammánu saúdskoarabskému obchodníkovi z Nadždu a irácké matce. Vystudoval ekonomii a během stipendijnímu pobytu v Bělehradě se soustředil na studium ekonomiky ropného průmyslu. Na svět přišel jen krátce předtím, než saúdský král Ibn Saúd prodal koncesi na těžbu ropy Američanům. Tento krok vedl k nevratným změnám po celém blízkovýchodním regionu, kde černé zlato učinilo takřka přes noc boháče z lidí, kteří do té doby vedli prosté životy v drsném pouštním prostředí. Muníf po návratu ze studií pracoval devět let na syrském ministerstvu ropy a postupem času se čím dál víc odkláněl od svého socialistického přesvědčení. Psát začal až v sedmdesátých letech, kdy odešel jak z postu na ministerstvu, tak ze syrské strany Baath. Je autorem patnácti románů.

V češtině žádný z Munífových románů k dispozici nemáme, dva však vyšly ve slovenském překladu Ladislava Drozdíka: Svet, ktorý nie je na mape, jejž napsal Muníf spolu s palestinským spisovatelem a básníkem Džabrou Ibráhímem Džabrou, a útlý román Živá púšť (v orig. An-Niháját neboli Konce, 1978).

Děj Živé púště se odehrává v malé, fiktivní vesnici Tíbě na okraji pouště. Rozsahem nevelký text můžeme snadno rozdělit na tři části. V té první popisuje autor život ve vsi na místě vydaném zcela na pospas rozmarům povětšinou nehostinné přírody. „Je sucho. Sucho… opät sucho!“ (s. 7) Vesnice vystupuje v románu jako jedna entita, výrazněji se v textu projevuje jen hrstka postav, mezi nimi pak především místní starosta a podivínský lovec Assáf.

S Assáfem si místní nevědí moc rady. Žije z mála, nebere si nikdy víc než jen to, co nutně potřebuje, nemá ženu ani rodinu a v obdobích sucha přináší těm nejchudším vesničanům ulovené ptáky. Jeho nejlepším přítelem je jednooký pes, na něhož nedá dopustit a který pro něj není pracovním nástrojem, ale nejlepším přítelem. Assáf varuje vesničany před bezhlavým lovem zvířat, vysvětluje, jaké ptáky a kdy lovit a proč. Připomíná, že proces vybíjení zvířat je nevratný, a pokud lidé nepřestanou lovit jen pro zábavu, brzy je bude obklopovat jen mrtvá poušť, která nevyhnutelně zahubí i je.

Místní bojují nejen s přírodou, ale i s odlivem mladých lidí do měst. Ti sice na rodnou vesnici nedají dopustit a sem tam ji s láskou navštěvují, nicméně raději volí pohodlný život ve „velkém městě“. Odtamtud také do vsi přijíždějí „mocní muži“, kteří sice slibují, že v lokalitě každým okamžikem začnou stavět velkou přehradu, která pro vesničany představuje příslib práce a snazšího života, ve skutečnosti je ale do pouštní vesnice táhne právě jejich lovecká touha, chuť zabíjet pro čiré potěšení z moci. A je to právě místní podivín Assáf, který platí za nejlepšího lovce široko daleko a také za největšího znalce pouště.

Navzdory svému přesvědčení Assáf nakonec na starostovo naléhání souhlasí, že lovcům bude dělat průvodce. Vyprávění nabírá v této fázi na intenzitě a dramatičnosti, neboť lovce zastihne prudká písečná bouře a zábava se změní v boj o holý život. Následná tragédie působí jako vztyčený varovný prst, jako důkaz toho, že s přírodou se nelze měřit. A kdo neposlechne, zaplatí cenu nejvyšší.

Tempo vyprávění se opět zpomaluje, po bouři zavládne mrtvolný klid. V souladu s tradičním způsobem rámcového vyprávění, který je pro klasickou arabskou literaturu typický a je využit například v Tisíci a jedné noci nebo v Kalíle a Dimně, je do textu vložena série mikropříběhů, které si shromáždění vesničané vyprávějí. Na malém prostoru jsou skvěle vykresleny tragédie zběsilé, importované modernizace, která ničila staré pořádky rychleji, než dokázala vytvářet nové, vyzvedávala k moci ty, kteří dokázali nejlépe lízat paty cizincům, aby ostatní zanechala v bezmocném údivu. „A tak ako vetry ohlasujú dažde, tak aj veci okolo nás sa začali rýchlo meniť. Aj púšť sa veľmi zmenila: popretínali ju cesty a lomoz strojov prehlušil jej ticho. Jej nekonečnú tmu prebodávali svetlá žiariace ako meteory a miesta, ktorých sa predtým nedotkla ani noha jašterice a kde sa ani čert neukázal, čoskoro osídlili ľudia, čo sem bohvieodkiaľ prišli. Na týchto miestach si teraz pootvárali reštaurácie, aké tu nikto predtým nevidel. Tŕžili veľké peniaze za vodu a čaj. Keď sa tu zastavili pastieri na chvíľku oddychu, vítali ich pohŕdavé a nevľúdne pohľady. Aj ťavy, ktoré vedeli zniesť najtvrdšie podmienky, sa čo nevidieť stali čudnými, stále podráždenými tvormi.“ (s. 72) Téma přerodu pouštního národa v ropnou velmoc posléze Muníf vykreslil v Městech soli (1984–89), mohutné pětisvazkové románové fresce, čítající několik tisíc stran.

Láska k psovi
Mikropříběhy v Živé púšti se překvapivě často točí kolem zvířat, především ptáků a psů, a Muníf se v textu otevřené hlásí ke Knize zvířat iráckého učence al-Džáhize (776–868). Kriticky se staví ke způsobu, jakým lidé nakládají se zvířaty, k nedostatku respektu vůči ostatním živým tvorům, a nechápe, kde se v lidech bezcitnost vůbec bere. Téma psa jakožto přítele člověka, ne jen užitkového zvířete, je přitom v arabské literatuře poměrně unikátní. Tam, kde je láska k velbloudům nebo koním poměrně běžná a kultura jejich krásu a schopnosti opěvovala odnepaměti, se psi jako domácí mazlíčci ještě nedávno netěšili zrovna velké oblibě.

Závěrečná část naznačuje, že tragédie na lovu nebyla zbytečná. Vzburcuje starostu k tomu, aby se rozhodl vydat do „velkého města“ a požadovat stavbu slibované přehrady. Už žádné využívání. Už žádní naivní vesničané.

Horko, sucho a tíživost tíbského života ze stránek vysloveně sálá díky prostému, nepatetickému stylu vyprávění, který se Drozdíkovi povedlo ve slovenštině skvěle zachytit. „Čo je zmyslom života a aký zmysel má smrť? Prečo musia živé tvory odchádzať zo sveta takýmto krutým spôsobom? Nebolo by lepšie, keby sa človek stal úprimnejším a pravdivejším a zbavil sa vlastností, ktoré z neho spravili tvora, čo nevie nič iné, než veci hromadiť a vzápätí ich ničiť?“ (s. 116)

Munífův román nabízí hluboce lidský příběh, jehož poselství je i po více než čtyřiceti letech od vydání palčivě aktuální nejen v autorově domovině, ale napříč celým světem.