„Román o románovém umění“ – tak charakterizoval Svet, ktorý nie je na mape (Álam bilá chará’it, 1982), výsledek spolupráce Džabrá Ibráhíma Džabrá a Abdarrahmána Munífa, ve svém díle věnovaném arabskému románu literární teoretik Muhsin al-Musáwí.

Palestinský rodák z Betléma Džabrá Ibráhím Džabrá (1919–1993) psal poezii i prózu a věnoval se malířství. Po studiích na Cambridgeské univerzitě přednášel na vysoké škole v Jeruzalémě anglickou literaturu a do arabštiny přeložil mimo jiné Shakespeara a Faulknera. Po událostech z roku 1948 (vzniku státu Izrael) odešel z Palestiny do Iráku. Doktorská studia absolvoval na Harvardu. Patřil k prvním představitelům uměleckého hnutí al-hurúfíja, které vzniklo v druhé polovině 20. století a usilovalo o skloubení moderního umění s tradičním uměním islámské kaligrafie. Abdarrahmán Muníf (1933–2004) je považován za nejvýraznějšího saúdskoarabského spisovatele. Stejně jako Džabrá vystudoval vysokou školu v zahraničí (v jeho případě šlo o pařížskou Sorbonnu a poté univerzitu v Bělehradě) a také on se musel uchýlit do exilu. V roce 1963 jej Saúdská Arábie kvůli vytrvalé kritice poměrů dokonce zbavila občanství. Muníf si za útočiště zvolil nejprve Bagdád a následně, v 80. letech minulého století, Damašek. Je autorem řady románů, povídek a podobně jako většina arabských spisovatelů se i on se věnoval literární kritice a pracoval jako novinář.

Výjimečné spojení
Spolupráce dvou tak výrazných a stylově odlišných osobností je v arabské románové tvorbě výjimečný jev. Výjimku představuje román Začarovaný zámek (Al-Qasr al-mashúr, 1937) Táhá Husajna a Tawfíqa al-Hakíma. Čtenář se může jen dohadovat, jak celý román vznikal: odrážení dialogy postav rozhovory autorů? Nebo se postav chopil jeden a druhý pro ně vytvořil prostředí?

Román se odehrává ve fiktivní Amúríjji, ještě nedávno provinčním městečku, které zažilo v posledních desetiletích mohutný boom. Amúríjja neexistuje a může být obrazem kteréhokoliv města blízkovýchodního regionu, který petrodolary tak či onak zformovaly do zcela jiné podoby: „Naše roviny sa premenili na hory a z našich viníc sa stali továrne, naše kone sa premenili na preplnené, rozpálené autobusy, a staré povesti nachádzame už len v dizertáciách študentov, ktorí tak dosahujú akademické tituly a potom ich zabudnú kdesi na policiach, kde zapadajú prachom… Musel som znova pátrať po příčinách, ktoré by daný jav vysvetlili. Nafta mala, pravdaže, rozhodujúci vplyv. Objavili ju Američania a naučili ľudí hrešiť. Ba naučili ich páchať všetkých sedem hlavných hriechov.“ (s. 71–72)

Pocit vykořenění a ztráty identity a orientace je jedním z ústředních témat románu. Původní název Álám bilá chará’it totiž doslovně znamená „svět bez map“. Nejde tedy o místo, které nenajdeme zakreslené na mapách, jak by se ze slovenského názvu mohlo zdát, ale o místo nezmapované, o místo, v němž se lze snadno ztratit, protože k němu neexistuje žádný klíč, žádné vodítko.

Hlavní hrdina románu je, stejně jako v případě Džabrovy prvotiny Křik v dlouhé noci (Sarrách fí lajl tawíl, 1946, vydáno ovšem až v roce 1955 v Bagdádu), úspěšný spisovatel a publicista Alá’ Sallúm. Čtyřicátník Alá’ je typickým představitelem dobře situované intelektuální vrstvy: pochází z bohaté úspěšné rodiny, má za sebou studia v Británii, několik milostných poměrů, které nikdy nevedly k manželství, přednáší na univerzitě. Přestože od samého začátku ví, že to, co dělá, není správné, navazuje vztah s vdanou Nadžwou al-Ámirí. Alá’ postrádá vnitřní mapu, chybí mu víra jeho předků, která by mu jasně vytyčila hranice morálky. Přestože ví, že jeho vztah s Nadžwou nemá budoucnost, nemůže a ani nechce si pomoct.

Bez mapy nechávají Džabrá s Munífem bloudit i čtenáře, který se tak nikdy nedozví, zda je Nadžwá skutečně Alá’ovou vzdálenou příbuznou, dcerou zbojnického strýčka a obětí zločinu z vášně, nebo obyčejným nemanželským dítětem, pocházejícím ze svazku sestry Nadžwina adoptivního otce a jejich řidiče, kterou o život připravily vleklé spory o majetek. Zda byla emocemi rozervaným andělem a osudovou ženou, nebo obyčejnou hrabivou makléřkou.

Základní dějová linka – vražda Nadžwy a retrospektivní hledání odpovědi na otázku, co jí předcházelo a jak k ní došlo –, meandrovitě odbíhá k vedlejším postavám, jež vždy na nějaký čas vystupují do popředí. Téměř všechny postavy jsou modelové a podávají zprávu o místě nebo času, o světě, který byl a již není, nebo o světě, v němž žijeme dnes. Nejvýraznější z těchto postav je Alá’ův bohémský strýc Husám ar-Ra’d, milovník koní a krásných žen, novinář, piják a básník. Představuje obraz typického arabského rytíře, který vládne puškou i slovem, pro něhož však už dnes není místo a který umírá v kamrlíku tiskárny deníku, pro nějž psával.

Nositelem pocitu hlubokého zklamání z postoje arabských zemí k Palestině po šestidenní válce je Alá’ův mladší bratra Adham – idealista, básník, spřízněná duše strýce Husáma, který odchází bojovat po boku palestinských partyzánů a vrací se jako předčasně zestárlý muž, zbavený všech iluzí. Boje, jichž se stal svědkem, v sobě totiž nemají nic romantického a mezi hrůzou a bolestí nezbývá prostor na vzletné ideály. „Ale to nezmyselné, zaslepené, zlomyseľné a šialené vraždenie… vraždenie žien, vraždenie ošetrovateliek a lekárov! … Jak môžem nestáť na strane obetí? … V rokoch 1948 a 1967 sionisti vraždili aspoň vlastnými rukami. Ale teraz, teraz už vraždia pomocou prostredníkov, rukami příbuzných a bratov, pomocou diaľkového ovladania, rukami ľudí, o kterých se predpokladalo, že svoje obete budú chrániť a brániť. Celý svet je rozštiepený. Vykašlať sa na taký svet.“ (s. 194–195)

Zde si dovolíme malou vsuvku. Jako neúmyslně komická postava vyznívá kvůli svému jménu zapšklá teta Nasrat, u které se nabízí otázka, zda by nebylo přece jen vhodnější ji přejmenovat, jako to udělal při překladu románu Volání hrdličky Táhá Husajna v roce 1964 Ivan Hrbek. Román by se totiž měl jmenovat Volání kulíka, což nezní zrovna čtenářsky přitažlivě. Traduje se, že Hrbek volal do Akademie věd, aby zjistil, zda není možné v Egyptě žijícímu kulíkovi říkat jinak – a dozvěděl se, že jistě: to je přeci dytík! A tak by možná i teta Nasrat působila míň komicky, kdyby ji Drozdík přejmenoval třeba na obyčejnou Fátimu.

Nenechat v klidu čtenáře
Úloha hlavního vypravěče připadá Alá’ovi. Veškeré informace o ostatních postavách a událostech se k nám dostávají přes filtr jeho perspektivy. Jeho často útržkovité vzpomínky, z nichž není vždy jasné, zda jsou to pouhé představy, sny, nebo realita, se střídají s věcnými zprávami z protokolů, milostnými dopisy, básněmi, ukázkami z článků nebo variacemi na klasická díla. Svet, ktorý nie je na mape je tak příkladem spolupráce dvou zcela odlišných a zároveň výrazných tvůrců, kteří využívali v té době moderní vypravěčské postupy, a dnes působí nejvíce jako jistý doklad doby a zajímavý experiment.

Muníf psaní vždy považoval za nejlepší způsob, jak „stvořit nový život, jejž neovládají tabu“. Prostovlasé svůdné ženy a milostné scény tak mohou dnešního čtenáře, pro kterého je region především synonymem takových tabu, překvapit. Muníf se netajil ani tím, že jeho cílem je „vzbuzovat v lidech znepokojení“. A v této knize se mu to výborně daří. Otázky, na něž zdánlivě od samého začátku známe odpovědi, jen abychom zjistili, že místo pevné půdy máme pod nohama tekutý písek, stejně jako ty o poznání větší a zásadnější než tázání po tom, kdo vlastně zabil nevěrnou manželku, dozajista nenechají čtenáře v klidu. Abdarrahmán Muníf tak může být spokojený.