Koncem jara rozhýbal německé fejetony nový román Martina Walsera, přesněji řečeno mediální rozruch kolem jeho publikování. Jde o poměrně složitou aféru, která souvisí se strategiemi vlivných nakladatelství, tištěných médií a televize v Německu a s literární kritikou a jejím statutem v těchto médiích. Celá "walserovská debata" by nebyla možná bez již předem existujícího velkého mediálního potenciálu obou hlavních aktérů, sporného klasika Walsera a populárního kritika Marcela Reich-Ranického.

Martin Walser je jeden z nejvýznamnějších současných německých autorů. V padesátých letech byl členem Skupiny 47, sdružení spisovatelů a publicistů, kteří se zasazovali o nové, demokratické Německo a až do šedesátých let významně určovali tvář německé literatury. Walser žije od druhé poloviny padesátých let jako svobodný spisovatel ve Wasserburgu u Bodamského jezera a sbírá jednu literární cenu za druhou. Dosud v živé paměti je jeho děkovná řeč u příležitosti udělení Ceny míru Německého knižního obchodu (Friedenspreis des Deutschen Buchhandels) v říjnu 1998. Walser tehdy kritizoval "instrumentalizaci Osvětimi" jakožto praxi německých intelektuálů, kteří neváhají použít holocaust jako argument k dosažení politických cílů nebo k vzájemné denunciaci. Řeč vyvolala veřejnou kontroverzi s Ignatzem Bubisem, tehdejším předsedou Centrální rady židů v Německu, který Walsera obvinil z "duchovního žhářství" a latentního antisemitismu. Spor se nakonec urovnal poukazem na možnost dezinterpretace Walserových výroků (Walser ovšem trval na tom, že postuláty jeho řeči byly naprosto jasné). V lednu následujícího roku byl zvolen autorem roku 1998.

Walserův nejnovější román Smrt jednoho kritika (Tod eines Kritikers) vyšel přes všechny peripetie letos v červnu. Walser nejdříve dal román k dispozici Suhrkampu (Walserovo kmenové nakladatelství, které v roce 1997 u příležitosti spisovatelových 70. narozenin vydalo 12 svazků jeho díla), nakladatelství ho nabídlo Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) k předotištění. FAZ, nejmocnější konzervativní deník v zemi, si zakládá na své pověsti nejliterárnějších novin. Součástí jeho fejetonu je rubrika Román na pokračování - úryvky z německých i světových próz připravovaných k publikaci. FAZ román odmítly. Frank Schirrmacher, spoluvydavatel FAZ, ho v otevřeném dopise nazval antisemitským. Reich-Ranicki doporučil nakladatelství Suhrkamp, aby román nevydalo (není možné, aby Walser publikoval tam, kde vycházela díla Ernsta Blocha, Paula Celana a Waltera Benjamina).

Tématem Smrti jednoho kritika je literární a mediální politika. Protagonisté jsou směšné nebo zesměšněné figurky, z nichž nejméně polovina má zcela jasné rysy konkrétních osob. Hlavní postavou je velkokritik André Ehrl-König, svými kolegy nazývaný Erlkönig, v jehož objetí hynou spisovatelé jako mouchy. Ehrl-König je hvězdou pravidelného televizního pořadu o literatuře, ve kterém vždy jednu knihu vychválí a druhou strhá. Jeho moc je neomezená. U nohou mu leží i spisovatel Hans Lach - který je, jak se později ukáže, totožný s vypravěčem. Lach na základě Ehrl-Königových pochvalných poznámek věří, že v příštím vysílání kritik jeho knihu přijme příznivě. Ten ji ale strhá. Autor pronikne na večírek, který pořádá nakladatel na kritikovu počest. Dojde k potyčce a autor je vykázán. Tu noc kritik zmizí, najde se jen jeho jaguár a zakrvácený svetr. Lach je zatčen a přizná se k vraždě. Krátce nato prohlásí kritikova manželka, že vraždu spáchala ona. Ke všeobecnému zmatení se kritik živý a zdravý opět objeví, poté co strávil příjemný týden s obdivující hraběnkou. Nato zemře nakladatel. Ehrl-König má proslov na jeho pohřbu. Hans Lach-vypravěč odletí s nakladatelovou manželkou na romantický výlet na Fuerteventuru.

Walser řekl, že jeho román je polemickou odpovědí na moc literární kritiky nad autory a jejich dílem. Respektive jednoho literárního kritika (o tom, že Ehrl-König je karikaturou Reich-Ranického, nikdo nezapochyboval a Walser to sám nevyvrátil). Na podezření z antisemitismu reagoval zděšeně. Podle Schirrmachera je ale román plný antisemitských klišé: sama inscenovaná smrt kritika je "vražednou fantazií" (Marcel Reich-Ranicki je židovského původu, své dětství prožil v Polsku a jako jediný z rodiny přežil válku; tato fakta jsou známa z jeho výroků a nedávno vyšlé autobiografie Můj život). Dalším "důkazem" je věta Dnes v noci v nula hodin udeříme - Hitlerovo prohlášení před útokem na Polsko - , stejně jako výrok kritikovy manželky: Ehrl-König a zavražděn - to se mu nepodobá. Schirrmacher účelově přehlíží, že např. zmínka o úderu, jímž spisovatel kritikovi hrozil, pochází, v románu, ze zprávy o události v FAZ (!), již vypravěč cituje, na niž si ale nikdo ze zúčastněných nemůže vzpomenout. Židovství Ehrl-Königa je nepodložená domněnka, která se "potvrdí" až jeho zmizením. Ironie se množí: v románu jsou například scény, které jako by posměšně předznamenávaly pozdější průběh přetahování se o významy: po doznání Hanse Lacha se v médiích rozpoutá rozpoutá smršť výhrůžek a obvinění z antisemitismu (opravdu Martin Walser nevěděl, s čím zachází?).

K Walserovi ještě jednu poznámku. V době udělení Ceny míru a již zmíněné děkovné řeči uveřejnil manifest Důvěřuji. Cestou necestou (otištěn v Neue Zürcher Zeitung 10./11.10.1998). V něm se kriticky vyjadřuje k židovsko-křesťanské tradici. Důvěřuji starším dědictvím, říká. V zatím posledním publikovaném románu Ein springender Brunnen (česky jako Johann, Volvox Globator 2000, přeložil Radovan Charvát) se hlavní hrdina cítí omezován vzpomínkou na utrpení židů za války, a autor Walser odmítá vnímat holocaust jako součást německé historie.

Mediální boj o Walsera sice inicioval Frank Schirrmacher, Walser sám však položil dostatek nálože. Jeho nový román má být kritikou kulturního provozu v době televize (televizní pořad v románu je parodií známého Literárního kvartetu, v němž byl Marcel Reich-Ranicki stálým hostem), autorovi samotnému však nelze upřít jistou snahu o sebeinscenaci v tomto provozu. Média a nakladatelství jsou pevně provázána. Literární kvartet byl svým způsobem protipólem nakladatelských strategií (sázení na zaručené či úspěch slibující autory proti nevypočitatelnosti a spontánnímu úsudku kritiků v televizním klání), i v něm jde nakonec o získání pozornosti diváka poukazováním na známé vzorce a formální struktury - s úmyslem bavit. To je po zrušení Literárního kvartetu ještě zřetelnější v nástupnickém Sólu Marcela Reich-Ranického, které se podle mého názoru příliš neliší od některých odpoledních talk show. Ve Smrti jednoho kritika říká Walser, že média jsou imunní vůči pravdě. Otázkou zůstává, jaké místo zaujme jeho román. Zatím se stále drží na žebříčku beststellerů.