Světově uznávaný rakouský prozaik, dramatik a básník Peter Handke (nar. 1942 v Griffenu) žije dlouhodobě ve Francii. Vyrůstal na korutanském venkově, odkud pocházela jeho matka. Handkeho otcem byl německý bankovní úředník Erich Schönemann, který byl za války do Korutan převelen jako voják. Matka se však provdala za německého vojáka Bruna Handkeho. Matčina rodina patřila ke korutanské slovinské menšině. (Ke konci 2. světové války byli místní Slovinci odvlečeni do koncentračního tábora. Vzpomínky na toto období ztvárnil Handke ve hře Immer noch Sturm – Bouře trvá, 2011.) Handke studoval práva v Grazu, kde se připojil k progresivnímu uměleckému seskupení Forum Stadtpark a přispíval do avantgardního časopisu manuskripte. Premiéra hry Spílání publiku v režii Clause Peymanna v roce 1966 na festivalu Experimenta 1 ve Frankfurtu vyvolala skandál. Další mluvené hry (Sprechstücke) z 60. let, Weissagung (Prorokování, 1964) a Selbstbezichtigung (Sebeobviňování, 1965, č. 1969), uvedl v témže roce Günther Büch v divadle v Oberhausenu. V mluvených hrách jde Handkemu především o jazyk, který je pro něj primární skutečností, zkušeností i materiálem, z něhož utváří svůj literární svět, přičemž věty mluvených her nepoukazují ke skutečnosti, ale samy k sobě – jako svébytným, autoreferenčním gramatickým a syntaktickým jednotkám.

Ještě před premiérou Spílání publiku na sebe Handke upozornil na zasedání Skupiny 47 v Princetonu, kde kritizoval současnou německy psanou prózu a její metodu jako „směšnou a idiotskou“ „impotenci popisu“. Nebyl by to však Handke, aby nešel vždy proti proudu – v umění i v realitě. Nejprve zaútočil na zastaralou poetiku literatury i divadla, ale ve chvíli, kdy se společnost v 60. letech zpolitizovala, napsal dva eseje proti angažované literatuře: Die Literatur ist romantisch (Literatura je romantická, 1966) a Ich bin ein Bewohner des Elfenbeinturms (Jsem obyvatelem věže ze slonoviny, 1967). Podle Handkeho nemá umění z principu „žádný význam mimo svůj vlastní rámec, samo je významem“. V roce 1968 se v Evropě rozhořely revoluční bouře a studentské demonstrace, v Německu se 11. května 1968 konal takzvaný „hvězdicový pochod“ na hlavní město Bonn v souvislosti s přijetím zákonů o výjimečném stavu. Tentýž večer měla v Theater am Turm ve Frankfurtu premiéru Handkeho hra Kašpar (Kaspar, 1967, č. 1979), opět v režii Clause Peymanna. Ve srovnání se skutečným děním však působila příliš neškodně. Ostatně Handke osmašedesátý rok s jeho revolučním patosem upřímně nesnášel.

V roce 1973 dochází k proměně Handkeho divadelní poetiky, vzniká hra Nerozumní vymírají (Die Unvernünftigen sterben aus, č. 2012). Je to jediná autorova aktuální společenskokritická hra, z prostředí kapitalistických podnikatelů, které je však znázorněno značně abstraktně. K další proměně Handkeho autorské poetiky dochází na přelomu 70. a 80. let, kdy píše volnou tetralogii: prózy Pomalý návrat domů (Langsame Heimkehr, 1979), Učení Sainte-Victoire (Die Lehre der Sainte-Victoire, 1980) a Dětský příběh (Kindergeschiche, 1981, č. 1997) a dramatickou báseň Přes vesnice (Über die Dörfer, 1981, č. 2012). S tetralogií se v Handkeho tvorbě objevuje nové pojetí psaní, literatury. Handke usiluje o to, znovu svým dílem stvořit jednotu, harmonii a krásu, navzdory roztříštěnosti současného světa, a tak ji opět učinit možnou.

V autobiografickém dramatu Přes vesnice se mu podařilo nastolit lyrickou jednotu postav a jejich povzneseného poetického světa, který není obrazem světa vnějšího, reálného, ale jakousi jeho ušlechtilejší variantou. Počínaje dramatem Hra o ptaní aneb Cesta do Sonorní země (Das Spiel vom Fragen oder Die Reise zum sonoren Land, 1989, č. 2012) zapojuje do dramatického dění různé mytické, bájné a biblické postavy. Ve světě svých děl tak spolu s oblíbeným svátečním chronotopem či archetypem pouti – viz např. román Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu (In einer dunklen Nacht ging ich aus meinem stilen Haus, 1997, č. 1999) – vytváří novodobý mýtus, který je zcela soběstačný a má svou vlastní hmatatelnou realitu, i když „pouze“ realitu umělou, literární či meta-divadelní.

V následující tvorbě pro divadlo Handke dál experimentuje s divadelní formou jako takovou. Píše hru beze slov Hodina, kdy jsme o sobě nic nevěděli (Die Stunde da wie nichts voneinander wussten, 1992), Podzemní blues (Untertagblues. Ein Stationendrama, 2003, č. 2011), heterogenní postdramatický text Proč kuchyň? (Warum eine Küche? 2000, č. 2012) či postbrechtovský text Stopy zbloudilých (Spuren der Verirrten, 2007, č. 2012). Vznikají však také kontroverzní hry Zurüstungen für die Unsterblichkeit: ein Königsdrama (Přípravy na nesmrtelnost. Královské drama, 1997) a Die Fahrt im Einbaum oder Das Stück zum Film vom Krieg (Plavba na kánoi aneb Hra k filmu o válce, 1999), vztahující se k válce v bývalé Jugoslávii.

Od 90. let šokuje Handke veřejnost svým jednostranným angažmá ve prospěch srbské strany v jugoslávské válce. Na toto téma publikoval i řadu esejistických textů: v roce 1996 vydal cestopisy Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien (Zimní cesta k Dunaji, Sávě, Moravě a Drině aneb Spravedlnost pro Srbsko) a Sommerlicher Nachtrag zu einer winterlichen Reise (Letní dodatek k zimní cestě). V roce 2005 byl dokonce přívrženci srbského prezidenta Miloševiće požádán, aby u mezinárodního soudního tribunálu v Haagu vystoupil jako svědek (což odmítl), se zpožděním však uveřejnil esej Die Tablas von Daimiel (Bubny z Daimielu, 2006) s podtitulem Ein Umwegzeugenbericht zum Prozess gegen Slobodan Milošević (Opožděné svědectví v procesu proti Slobodanu Miloševićovi). Hovořil též na Miloševićově pohřbu 18. března 2006. V souvislosti s tím stáhla Comédie-Française premiéru textu Hra o ptaní aneb Cesta do Sonorní země. Handke následně odmítl Cenu Heinricha Heineho města Düsseldorf. Z iniciativy některých herců a šéfa Berliner Ensemble Clause Peymanna byla ovšem v jeho prospěch vybrána stejná suma, která mu byla i s cenou předána při premiéře hry Stopy zbloudilých v Berliner Ensemble. Handke částku odmítl ve prospěch srbské menšiny v Kosovu.

Ani v kontextu udělení Nobelovy ceny za literaturu bychom neměli tato fakta přehlížet. Handke je velký spisovatel, ale jeho politické aktivity a smýšlení jsou těžko přijatelné.

Tvorba Petera Handka v českých překladech (výběrová bibliografie):
Kašpar. Přel Jiří Stach. DILIA, Praha, 1979, 124 s.
Nežádané neštěstí. Přel. Jiří Stromšík, Pavel Mládek a Vratislav Slezák. Odeon, Praha, 1980, 310 s.
Tři pokusy [Pokus o únavě; Pokus o jukeboxu; Pokus o vydařeném dni]. Přel. Jitka Jílková. Prostor, Praha, 1993, 158 s.
Dětský příběh; Číňan bolesti. Přel. Helena Milcová a Vratislav Jiljí Slezák. Prostor, Praha, 1997, 188 s.
Zvláštní žena. Přel. Alena Ságlová. ASA, Jesenice u Prahy, 2000, 1997, 118 s.
Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu. Přel. Helena Milcová. Prostor, Praha, 1999, 186 s.
Don Juan (ve vlastním podání). Přel. Věra Koubová. Prostor, Praha, 2006, 138 s.
Pět her [Nerozumní vymírají -- Přes vesnice -- Hra o ptaní, aneb, Cesta do Sonorní země -- "Proč kuchyň?" -- Stopy zbloudilých]. Přel. Zuzana Augustová a Barbora Schnelle. Transteatral, Praha, 2012, 302 s.
Spílání publiku. Přel. Jitka Bodláková. Artur, Praha, 2012, 82 s.
Úzkost brankáře při penaltě. Přel. Petr Janus. Rubato, Praha, 2013, 118 s.
Velký pád. Přel. Věra Koubová. Rubato, Praha, 2013, 178 s.