Amín Džafari, ústřední postava Černé vdovy, je úspěšný chirurg, zároveň je také izraelský Arab a právě se dozvěděl, že zranění všech těch lidí, které přivezly sanitky a na jejichž záchraně hodiny pracoval, má na svědomí jeho milovaná manželka Sihem. V restauraci odpálila nálož, kterou měla připevněnou na těle, a zabila devatenáct lidí, z toho jedenáct dětí. Měli skutečně Amín se Sihem tak krásný život? Kdo je v příběhu nakonec padouch a kdo hrdina? A je násilí páchané na tyranu násilím?

Černá vdova (pův. vyd. 2005) je druhý titul z volné trilogie, kterou dále tvoří romány Kábulské vlaštovky (2002, česky v překladu Hany Krejčí vydal Alpress, 2006) a Bagdádské sirény (2006, českého překladu se nedočkal). Už z názvů knih je patrné, že se autor pokusil literárně uchopit nejvýraznější ohniska konfliktů, které v prvním desetiletí nového milénia sužovaly islámský svět.

Ústředním motivem Černé vdovy (v orig. L’Attentat) jsou následky palestinsko-izraelského konfliktu ve společnosti, podřadné postavení izraelských Arabů a beznaděj panující mezi Palestinci. A k tomu věčná otázka, která se klade napříč kulturami a vyznáními: jak dobře známe toho druhého?

Hlavní hrdina je poté, co policie potvrdí identitu sebevražedné atentátnice, jakožto její manžel a potenciální spoluviník odveden k výslechu. Jen co jej izraelská policie propustí, padne do spárů obyčejných Izraelců, které ani trochu nezajímá, že o záměrech své manželky neměl tušení. Po překonání prvotního šoku se Amínovi stane novým smyslem života pátrání po odpovědi na jedinou otázku: proč? Proč jeho krásná, milovaná, zaopatřená a navíc jen vlažně věřící žena udělala něco takového? A jak je možné, že si ničeho nevšiml?

Příběh získává nádech thrilleru a Amín postupně ztrácí kontakt s realitou. Celým svým bytím prahne jen po jediném: najít toho, kdo jeho ženě vymyl mozek. Opouští dosavadní život i kariéru a ve zdánlivě beznadějné snaze najít odpovědi na své otázky se vrhá do čím dál nebezpečnějších situací. Dostává se až k vůdci teroristické buňky, podívá se i do uprchlického tábora a zamíří do rodného domu, kde se stane svědkem násilného činu, který nejvíc ze všeho vypovídá o absolutně svévolném jednání izraelské armády. V závěru se opakuje scéna, která celou knihu otevírá a melodramaticky stvrzuje ústřední sdělení knihy: násilí na civilistech je vždy nespravedlivé a zbytečné.

Téma Černé vdovy je bezesporu zajímavé. První sebevražedný atentát provedla na izraelském území žena až za druhé intifády v roce 2002. Jeho pachatelkou byla osmadvacetiletá Wafá’a Idrís a k činu se posléze přihlásily Brigády mučedníků al-Aqsá. V jejích stopách, naštěstí, kráčela od té doby jen hrstka žen a je otázka, zda přelomová událost posloužila autorovi jako zdroj inspirace. Nicméně i v případě takto poměrně ojedinělého jevu by jistě bylo velice zajímavé sledovat pocity manžela, který se o přerodu usměvavé krásky v politickou extremistku dozvídá v podstatě jako poslední. Jenže to by nesmělo zpracování Černé vdovy místy kulhat na obě nohy.

Nudné stereotypy
Ve snaze o prezentaci obrazu palestinského utrpení sklouzává autor ke stereotypům a text má sklon k nudné didaktičnosti. Všichni Židé jsou zlí a na světě jsou proto, aby škodili Arabům, pohrdali jimi a ponižovali je, kdykoliv k tomu mají příležitost – tedy až na čestnou výjimku Amínovy kolegyně a potenciální milenky Kim Jehudy. Smyslem jejího bytí je naopak nad Amínem vzdychat, zachraňovat mu krk a z nepochopitelných důvodů mu vytrvale pomáhat v jeho dobrodružných eskapádách. Arabové jsou naopak nositeli vyšších ideálů. Jsou to ctnostní trpitelé a bojovníci za spravedlnost. Ač jsou skromní a prostí, vynikají moudrostí a neváhají položit život za vlast. V naprosté většině škrobených dialogů postavy jen deklamují politické postoje a na spoustu otázek čtenář odpověď nikdy nedostane.

Zásadní otázka je, nakolik k celkově topornému dojmu z knihy přispívá ne zrovna zdařilý český překlad. Michal Štovíček na mnoha místech nebojuje jen s transkripcí arabských jmen a termínů (raději Sihám než Sihem a Dža’afarí než Džafari; slavná egyptská zpěvačka je Umm Kulthúm, ne Um Kalsumová; libanonský malíř a básník je Chalíl Džibrán, ne Chálil Gibran; populární sinajské letovisko se jmenuje Šarm aš-Šajch, ne Šarm-el-Šejch; na konci ramadánu se slaví íd al-kabír nebo Ad’d-el-Kebir atd.), ale i s češtinou. Tento boj se promítá do vět, které nejsou tak docela správně, někdy vyznívají nechtěně směšně a jindy nesmyslně, jako například: „… posléze zabodl oči do mé tváře“ (s. 37); „Trochu se uklidnila, když mi změřila teplotu a viděla, že žádnou nemám“ (s. 59); „První šluky mi zakvedlaly hlavou“ (s. 62); „… jeden automobilista nabídl, že mě za pár šekelů sveze… a takřka mě strčil do své vetché rachotiny, na prašivé sedadlo“ (s. 112) atd. Dialogy, jak bylo zmíněno, jsou místy značně šroubované: „Ještě jsem se neoděl do smutku“ (s. 142). A někdy věty vyžadují od čtenáře značnou míru fantazie – jak to asi vypadalo, když se hrdina: „Vrátil […] domů mírně stříknutý, ale vnitřně očištěn“ (s. 162), nebo když někoho „mlčky následujete s bradou až u žeber“ (s. 34)? Co je „postel na spirálovitých pružinách“, které „vévodí podměrečná matrace“ (s. 108)? Nemluvě o záhadě s lisováním oleje ve mlýně (s. 114).

Čečenské aluze
Samostatnou kapitolou je pak volba českého názvu, který zavádějícím způsobem odkazuje na čečenské sebevražedné atentátnice a v souvislosti s těmi palestinskými se běžně nepoužívá.

Yasmina Khadra si jakožto Alžířan bez osobní zkušenosti může jen domýšlet, jaké to skutečně je, být izraelským Arabem. Některé jeho postřehy – například zmínka o tom, že izraelští vojáci na kontrolních stanovištích hlavního hrdinu okamžitě identifikují jako Araba – jsou v přímém rozporu s tím, jak svou osobní zkušenost s otázkami identity zachytil v románech například do češtiny hojně překládaný Sajjid Kašua .

Pokus Yasminy Khadry o vystavění příběhu, který by čtenáři přiblížil každodenní realitu života uprostřed nejdéle trvajícího konfliktu moderních dějin, navzdory chvályhodnému poselství úplně nevyšel. Úsilí vnést do debaty další rozměr, kdy atentátníky nejen odsuzujeme, ale hledáme i jejich motivaci, abychom dokázali jejich činům v budoucnu předcházet, se utopilo v černobílém příběhu plném klišé. A je to škoda.