Původem alžírský spisovatel Mohammed Moulessehoul používající (ženský) pseudonym Yasmina Khadra od své emigrace do Francie úspěšně publikuje ve francouzštině a patří k nejvýraznějším arabským hlasům tamní literatury. Jeho patrně nejslavnějším románem je Atentát, který dostal několik francouzských ocenění, byl nominován na mezinárodní cenu IMPAC Dublin a v roce 2012 podle něj byl natočen stejnojmenný celovečerní film. Vyšel i v češtině, v roce 2007 jej pod ne úplně šťastným názvem Černá vdova vydalo brněnské nakladatelství Alpress, které se jinak soustřeďuje spíše na thrillery, romance nebo jiné čtivo.

Loni se tento román dočkal i komiksové adaptace a ta záhy také vyšla v českém překladu. Příběh knihy sleduje docela věrně, byť samozřejmě musí využívat trochu jiné prostředky zejména pro vystižení situace hlavního hrdiny Amina, úspěšného chirurga na telavivské klinice. Úspěšný a oblíbený je i navzdory tomu, že je v židovské nemocnici jedním z mála (ne-li jediným) lékařem palestinského původu. Cítí se být plně zapojený do moderní izraelské společnosti, má hodnou a hezkou manželku, kterou miluje. Pak ale jeho žena zemře při sebevražedném atentátu v místní kavárně; a největší šok Amina čeká, když mu policie oznámí, že právě ona byla pachatelkou, když nechala na svém těle v převlečení za těhotnou odpálit značné množství výbušnin.

Amin se zprvu zdráhá uvěřit, ale protože důkazy jsou nezvratné a protože k němu dorazí omluvný dopis, který manželka napsala před akcí, musí přijmout realitu. Ale nehodlá se s tím smířit a rozhodne se vypátrat teroristickou buňku, která jeho ženu k atentátu navedla. Začíná tak skoro detektivní pátrání (Khadra ostatně detektivky také píše), když hlavní hrdina rozkrývá různé palestinské bojůvky a jejich motivaci – a s ním i čtenáři.

Jestliže některé recenze románu vyčítaly jistou schematičnost a stranění Palestincům, komiks tak rozhodně nepůsobí. Jistě, Amin na své cestě palestinským podsvětím postupně poznává důvody rezistence i drastických teroristických metod, a ačkoli na začátku se zdálo být rozložení kladných a záporných sil jasné, na konci je toto vnímání značně zpochybněno. Zároveň však palestinští radikálové rozhodně nevyhlížejí jako přívětiví a sympatičtí lidé, Amin od nich schytává rány a kopance. Mluví sice o boji za svobodu a spravedlnost pro svůj národ, ale jejich výraz je přitom tvrdý a nesmlouvavý. Je to samozřejmě zásluhou kreslíře Chaprona. Amina portrétuje zprvu jako veselého, schopného a iniciativního muže, aby se nám před očima proměnil v umíněnou trosku, neodvratně směřující do záhuby, byť ona záhuba bude mít nakonec jinou formu, než čtenáři očekávají. Tvrdé pohledy hrubých palestinských radikálů pak oslabují jejich idealizující litanie o tom, že bojují za správnou věc a že používají takové metody a prostředky, které mají k dispozici a které „fungují“. Vizuální stránka nepochybně zmírňuje kontrast mezi pohodlným životem integrovaného a bohatého Amina a smutným přežíváním jeho národa zejména v boji sužovaném Džanínu, což Aminovi mudrující radikálové samozřejmě nezapomenou připomenout. Naléhavost jeho příběhu i celého palestinského problému tím nicméně není nijak slabší a méně palčivá. Přičemž ani scenárista, ani kreslíř k tomu nevyužívají žádné efektní triky, vyprávějí dosti civilně až konvenčně, jediným neobvyklým grafickým prvkem bývá prázdná bílá stránka předělující jednotlivé pasáže komiksu a obsahující dopovězenou větu z předchozího okna. Pravidelný rytmus deseti až dvanácti oken na stránku přeruší autoři až ve fatálním závěru.

Ani román, ani jeho komiksová adaptace samozřejmě řešení palestinského problému nalézt nemohou, autor byl ostatně francouzskou kritikou občas peskován, že jako původem Alžířan nemůže situaci dostatečně rozumět. Komiks tak lze nejlépe číst jako další variantu příběhu o rozhořčeném, bolestném a nakonec i rezignovaném sestupu do hlubin vnitřního pekla, které reaguje na peklo vnější.