Český spisovatel a překladatel Patrik Ouředník (1957) žije od roku 1984 ve Francii. Jeho Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku jsou nejpřekládanější český titul po roce 1989. Nejnovější román Konec světa se prý nekonal napsal francouzsky, ale na českém překladu se podílel. Během léta jsme vedli korespondenční rozhovor „o překladech obecně a ouředníkovských zvlášť“.

iLiteratura: Ve vaší poslední, francouzsky psané knize Konec světa se prý nekonal, která vyšla loni také česky v překladu Olgy Špilarové, říká vypravěč: „Byl jsem zkrátka překladatel, který vzal špatný obrat.“ Myslí tím, že se z něj, původně řemeslného překladatele, stal spisovatel. Jste překladatel i spisovatel v jedné osobě. Jak se stavíte k překladům svých děl?

Patrik Ouředník: K překladům se a priori „nestavím“ právě proto, že o naprosté většině z nich nemám možnost udělat si jakýkoli názor, pokud se na mě překladatel či překladatelka sami neobrátí. V tom případě můžu z povahy otázek, které mi kladou, získat představu o jejich přístupu k originálu. Z otázek vyplyne, do jaké míry jsou s ním srozuměni, či naopak jsou-li víceméně mimo mísu, nepochopili autorův záměr, nepronikli do stylu atd. Nejde tudíž o technickou znalost překládaného jazyka – to lze řešit jednoduše –, ale o míru ztotožnění se překladatele s originálem. Jenže i v případě, že dotyčný nebo dotyčná jsou mimo – co s tím? Mohu jen zdvořile poznamenat nějaké obecné pravdy à la „ty neobratnosti v textu jsou záměrné“ nebo „nesnažit se překládat slovní hříčky za každou cenu“, ale k ničemu dalšímu nejsem způsobilý. Dohlížím na překlady do francouzštiny – a dnes tedy i do češtiny –, neboť v těchto dvou případech pociťuji nutnost se s výsledným textem autorsky ztotožnit. Vedle toho se snažím ohlídat angličtinu, protože ta pak bude kolovat mezi zahraničními nakladateli. Pak ještě louskám italštinu, protože mě to baví.

iLiteratura: Radio Prague International nedávno zařadilo Europeana do seriálu s názvem „České knihy, které musíte znát“. Ve třech z pěti cizojazyčných verzí – ruské, německé a anglické – se ke knize vyjadřují také překladatelé Jekatěrina Bobrakova-Timoškina, Michael Stavarič a Gerald Turner. Vyplývá z toho, že ji čtou (takže i překládají) různě. Jak vy vzpomínáte na spolupráci s nimi?

Patrik Ouředník: To nás vrací k mé předchozí odpovědi; Jekatěrina Bobrakova zmiňuje naši někdejší překladatelskou korespondenci. Pokud si vzpomínám, získal jsem tenkrát kladný dojem; tón i polohu textu pochopila (a tudíž uchopila) správně. Překlad Michaela Stavariče jsem dostal k náhledu před vydáním, ale německy neumím ani slovo. Vyšel jsem nicméně z toho, že Stavariče doporučil Jiří Gruša, a to mi stačilo. Naopak s překladem do angličtiny to bylo problematické.

iLiteratura: V jakém smyslu?

Patrik Ouředník: Turner se projevil nekompetentně a zároveň nadmíru tvrdohlavě. K překladu mu ukázku z knihy zadalo nakladatelství Paseka, které mě tehdy zastupovalo; Turner žil dlouho v Praze, znal kdekoho a obecně se o něm mínilo, že překládá přinejmenším slušně. Paseka ho pak dohodila americkému nakladateli, který si mezitím knihu přečetl francouzsky.

Turner je z rodu zlepšovatelů originálu. Začal tím, že „po dohodě s nakladatelem“ chtěl z textu vyrušit marginálie – vždyť to čtenáře jenom mate. Načež dospěl k názoru, že když v knize opakuji třikrát doslova tutéž větu, mohlo by to čtenáře odradit: proto ji napotřetí přeložil jinak; je to tak živější. Rovněž se mu zdálo, že nadužívám zkratky „atd.“: třetinu jich vyrušil; je to tak čtivější. Naopak text, ve kterém nefigurovala jediná dvojtečka a jediný středník, doplnil dvojtečkami a středníky; je to tak veselejší. A protože jde, jak známo, o knihu pro krasoduchy, vpašoval do svého překladu několik latinských obratů; je to tak vzdělanější. Korunu tomu nasadil, když začal vypřekládávat české názvy francouzských reálií zpětně do francouzštiny, neboť usoudil, že text se tím pro anglofonního čtenáře ozvláštní a přibude mu na zajímavosti. V některých případech vyplynul z překladu pravý opak: obrat „nemůže nebýt“ překládal nemůže být, do věty o sterilizacích žen vsunul upřesnění nezákonné, zatímco zákon je umožňoval, atd.

Tohle všechno si vybavuji dodnes, spoustu jiných věcí jsem mezitím zapomněl. Zkrátka z té knihy nepochopil nic. Třikrát jsem mu napsal, že naivní tón, plochost, „divnost“ nejen představují charakteristiku knihy, ale tvoří její podstatu – nemohl si pomoct ten plochý text vylepšovat, podivnosti normalizovat a vše nejasné čtenářům řádně vysvětlit. Po nějaké době přestal na mé vzkazy reagovat a řešilo se to korespondencí s nakladatelem.

Vydání knihy bylo dvakrát odloženo, Turnerův překlad se přepisoval de facto stránka po stránce. Ujala se toho Olga Špilarová a její řešení jsme pak konzultovali se dvěma americkými přáteli. Výsledek byl – po desítkách hodin práce a konzultací – natolik přesvědčivý, že Turner obdržel za překlad European nějakou cenu, což nikdy neopomene zdůraznit.

iLiteratura: Když byl loni Gerald Turner na rezidenčním pobytu v Praze, připravoval se na nový překlad Švejka pro zahraniční edici nakladatelství Karolinum. Z rozhovoru, který jsem s ním tehdy vedla, vyplynulo, že mu překlad zabere tři nebo čtyři roky.

Patrik Ouředník: Pak nezbývá než doufat, že Karolinum do té doby zkrachuje.

iLiteratura: A jak to dopadlo s dalšími překlady vašich knih do angličtiny?

Patrik Ouředník: V tomhle ohledu jsem měl štěstí; Příhodné chvíle, Ad acta, poezie i dvou nebo tří esejů se ujal Alex Zucker, což je překladatel výjimečný. Konec světa přeložil z francouzštiny Alexander Hertich, možná méně vynalézavý než Alex, ale ochoten hledat optimální řešení tak dlouho, jak je třeba.

iLiteratura: V čem je Alex Zucker „výjimečný“ překladatel?

Patrik Ouředník: Talent rozdává Duch svatý, jak ho napadne, žádná logika v tom není. A žádná spravedlnost také ne – řada pracovitých a oddaných překladatelů talent postrádá. Definovat talent je nemožné právě proto, že nesouvisí s pracovitostí, oddaností, vloženou energií, vůlí atd. Z řeckého talanton, „miska vah“, přes latinské talentun, „závaží“, a později „peněžitá hodnota“. Peněžitá hodnota splynula postupně s přidanou hodnotou – čili s nadáním. Co je to nadání? Mít vybavení neboli čuch pro to či ono. Čuch pro lidi, jak říkal Karel Čapek o vrátných. Pro truhlařinu, fotbal, trhání zubů, skládání oper, ornitologii, překládání.

Zucker má zkrátka čuch.

Vedle toho jsou nutné přinejmenším dvě věci: dotyčný musí vědět, co překládá, to jest být schopen se vcítit do textu natolik, že v dané chvíli splyne s autorem. A zadruhé ovládat cílový, tedy ve většině případů rodný jazyk. Což zní banálně, ale banální to zdaleka není.

iLiteratura: Ale výjimečné by to taky být nemělo. Není to prostě definice dobrého překladatele?

Patrik Ouředník: To by nás přivedlo k tomu, označit většinu překladatelů za nedobré, což by bylo zavádějící. Je třeba nuancovat: překlad může být vynikající, dobrý, obstojný, slušný, ucházející, špatný, velešpatný. Ovládat jazyk není dáno kdekomu. Ovládat nerovná se pouze vládnout čím, ale i vládnout nad. Kolik ve svém okolí znáte lidí, kteří vládnou nad svým rodným jazykem? Já jen několik.

V Česku klademe na překladatele vyšší nároky než ve Francii nebo v Anglii. Souvisí to s dvojím: jednak jsme to, čemu se říká malá literatura. A malá literatura se neobejde bez těch velkých; spočívá cele na přínosu zvnějšku. Což neznamená, že postrádá vlastní specifika, potřebnou dávku „češství“ – ale jde právě jen o specifika, o potřebnou „dávku“. Za kvintesenci české literatury je zpravidla považován Bohumil Hrabal. Ale Hrabal by zcela jistě nepsal tak, jak psal, pokud by předtím nečetl Rabelaise a Célina.

Tenhle model lze uplatnit na každého; já bych kupříkladu nepsal tak, jak píšu, pokud bych předtím nečetl Flauberta, Becketta, Queneaua, Vonneguta. Což nebrání francouzským recenzentům vidět v mém psaní rovněž vliv Bohumila Hrabala – a nejspíš tam nějaký je, byť si toho nejsem vědom.

Palimpsest: skrze vrstvy usazenin prosvítají autoři, kteří umožnili zrod nového spisovatele, živná půda každého díla. Říká se tomu „být ovlivněn“; přesnější by bylo „být živen“. Literární dílo je výsledkem metabolizace našich knihoven.

iLiteratura: Zaprvé tedy malá literatura. A zadruhé?

Patrik Ouředník: Zadruhé za sebou máme čtyřicet let komunismu, kdy řada potenciálně nadaných spisovatelů nemohla či nechtěla publikovat a uchýlila se k překladům. Talent, který by ve svobodné zemi možná vložili do vlastních knih, věnovali jiným. Úroveň, které překlady v té době dosáhly, je ještě dnes patrná a představuje výzvu i pro následující generaci. Zábrana, Hilský, Krátký, Hiršal, Pellarovi, Kovályová, Špilarová, Pelán atd. udělali pro českou kulturu víc než v téže době publikující spisovatelé. Překladatelé té doby paradoxně zachránili českou literaturu tím, že udrželi ve čtenářích i budoucích autorech vědomí, co to literatura je.

iLiteratura: Když to obrátíme, dostaneme klišé tradované mezi literárními překladateli v různých obměnách: „překladatel je nepodařený spisovatel“ nebo „překladatel je spisovatel, který si nepotřebuje vymýšlet děj, ale píše knihu znovu“. Znamená to ale taky, že spisovatelé jsou z definice výborní překladatelé? Nehrozí tu nebezpečí, že jejich osobnost zastíní originál? Že jejich „překlad je lepší než originál“ – jak se někdy (pochvalně) uvádí? Je to vůbec žádoucí?

Patrik Ouředník: To je několik různých otázek, nebo přinejmenším dvě.

Po světě dnes běhají celé kohorty spisovatelů: každý mamlas je přesvědčen, že vykutal ze života cosi natolik zásadního, že je nezbytné to oznámit lidstvu. A chopí-li se překladu spisovatelský mamlas, knize zajisté nepomůže.

Pokud máte naopak na mysli výrazné a osobité spisovatele, kteří se čas od času – případ je to nicméně dost vzácný – ujmou překladu a vtisknou mu rysy vlastního psaní, věci jsou, myslím, složitější. Není dost dobře možné očekávat od spisovatelů – hovoříme-li o těch výrazných a osobitých –, aby se v překladech cele vymkli vlastnímu stylu. Ale oproti nespisovatelům mají jednu výhodu: vidí lépe do kuchyně svým kolegům.

Na otázku, kde končí únosná míra uvolňování a začíná „zrada na originále“, neexistuje jednoznačná odpověď: každý překladatel, ať už sám spisovatel, čili nic, si ji musí zodpovědět sám. Překládat znamená něco vzít a klást to jinam, do jiného jazykového, ale i kulturního prostředí. Tahle etymologie je vlastní celé řadě jazyků: traducere, traduire, übersetzen, perevodiť, translate.

iLiteratura: V článku věnovaném vašemu vystoupení na Světu knihy říkáte: „Stal jsem se spisovatelem nedopatřením a jako překladatel jsem si moc dobře vědom toho, že některé pasáže mým kolegům překladatelům asi zamotají hlavy.“ Přitom vaše Europeana jsou nejpřekládanější českou knihou po roce 1989 (doposud vyšla v 36 jazycích), jinými slovy ze současných českých spisovatelů máte asi nejbohatší zkušenosti s jednáním se zahraničními nakladateli a překladateli. Co jste měl přesně na mysli?

Patrik Ouředník: Poskytla jste mi mimoděčně příležitost uvést na pravou míru praxi českých novinářů a redaktorů, která se rozmáhá čím dál hojněji. „Do uvozovek klademe doslovné výroky a citáty,“ praví Česká mluvnice. Pokud si vybavuji, tohle pravidlo bývalo všeobecně respektováno – s výjimkou komunistického tisku. Dneska ztratily uvozovky jakýkoli význam: kladou se do nich věty, které dotyčný v životě nepronesl. Což je i případ téhle. Obrat jako „zamotat někomu hlavu“ bych z huby nevypustil, ani kdyby mě natahovali na skřipec. A hle: dnes je součástí mých doslovných výroků a citátů.

Podvádění s uvozovkami je naše bodrá česká varianta alternative facts.

Ve skutečnosti o žádném „zamotávání hlav“ nebyla řeč. Předpokládám, že uvozovkář vyšel z pasáže, ve které jsem říkal něco podstatně jiného – že překladatelé mají zpravidla tendenci tu kterou pasáž, to které slovo zvýraznit po svém: ironii podtrhnout, naivní větu poetizovat, lidový výraz převést do vulgarismu, záměrnou kostrbatost uhladit, nejasný odstavec objasnit, doříci nedořčené. Toho problému jsem si jakožto autor s překladatelskou praxí vědom, řekněme, vypjatěji; o to vypjatěji, že v mém pojetí hraje styl rozhodující roli a nedořečenosti jsou v mých očích podmínkou vší smysluplné literatury. Překladatelská praxe mi umožňuje vědět předem, které místo, která věta, které slovo bude překladatele svádět k přídatným interpretacím.

iLiteratura: Padla tu už zmínka o důležitosti marginálií v Europeanech, které přitom kladou nároky na grafickou úpravu celé knížky (mimo jiné zvyšují spotřebu papíru – pro zahraniční vydání českého autora mnohdy důležitější aspekt, než by se zdálo). Jsou i další prvky, pokud jde o podobu knižního vydání, na kterých vám záleží a v jednání s nakladateli je prosazujete?

Patrik Ouředník: Rozlišoval bych mezi grafickou úpravou obecně a dotyčnými margináliemi. Ke grafické úpravě se vyjadřuji vzácně, stalo se mi to pětkrát nebo šestkrát, kdy jsem měl pocit, že grafikova volba jde očividně proti duchu knihy. Umístit na obálku Příhodné chvíle zámořský koráb z devatenáctého století je hloupé. Umístit na obálku Konce světa výbuch atomové bomby je ještě o něco hloupější.

Ve smlouvách figuruje paragraf, který mi umožňuje „konzultativní hlas“, byť konečné rozhodnutí náleží nakladateli. Působí logicky, že poslední slovo náleží nakladateli – jeho role spočívá v propagaci, distribuci a prodeji knihy –, ale nemůžu si pomoct, v ideálním případě by měl mít autor právo veta. Protože zámořský koráb nebo atomová bomba na obálce jdou proti intencím vaší knihy.

Před pár lety jsem v českém tisku zaznamenal polemiku ohledně obálky prvotiny Sáry Vybíralové – šlo, mám dojem, o sbírku povídek. Přišlo mi sympatické, že se autorka ozvala proti volbě obálky. Grafik (Martin Pecina, pozn. iLit.) umístil na obálku kundí kosočtverec, autorce to přišlo zavádějící a nesmyslné. Zaujalo mě to tenkrát natolik, že jsem si vyhledal grafikovu podrážděnou reakci: „Co je vlastně důležitější měřítko? Názor a vkus autora textu, nebo jakýsi obecný zájem o to, aby knížka plnila svůj účel, poutala na krámě a měla svoji vlastní nezpochybnitelnou kvalitu? Má vůbec mluvit autor knihy do její grafické úpravy? [...] Nebo [rozhodnutí náleží] nakladatel[i], který se o knížku stará a podstupuje jako jediný podnikatelské riziko? Nebo designér[ovi], který jako jediný má patřičnou odbornost a může k textu vytvořit paralelní doprovod v odlišném médiu?“

To všechno zní moc hezky, ale chtělo by to rozvést: co obnáší „plnit svůj účel“ (prodat knihu za každou cenu?), co je to „nezpochybnitelná kvalita“ (proč nezpochybnitelná?) nebo „patřičná odbornost“ (co je na ní patřičného?). A v čem spočívá „obecný zájem“? V tom, vnutit za pomoci patřičné odbornosti návštěvníkovi knihkupectví knížku, o kterou nestál, na což přijde ve chvíli, kdy doma zjistí, že to není o kundě?

Tolik co se týče grafické úpravy a obálek. Něco jiného jsou zmíněné marginálie; ty jsou nedílnou součástí textu. Gerald Turner tohle nepochopil ani po patnácti letech. Dokládá to ve svém komentáři v rozhlase: „... marginalia [...] which do not add anything to the text at all“.

Vzpomínám si, že jsem tenkrát skutečně dostal od nakladatele emajl, ve kterém se ptal, zda může „na překladatelův návrh“ marginálie vypustit. Odpověděl jsem mu, že vypustit může vlastní text, ale marginálie ať nechá na pokoji. Dál už nenaléhal.

iLiteratura: Nejnovější knihu Konec světa se prý nekonal jste napsal francouzsky, do češtiny ji přeložila Olga Špilarová, ale podle tiráže „ve spolupráci“ s vámi. Jak vypadá v praxi, když se spisovatel s duší překladatele míchá do řemesla kolegyni, a navíc při překladu do svého mateřského – ve vašem případě tedy vlastně otcovského – jazyka? Nemáte sklon českou verzi spíš přepisovat než jen ryze překládat z francouzštiny?

Patrik Ouředník: Samozřejmě – ale to je výsada autora, nikoli překladatele. A platí to i opačně, to jest v překladech do francouzštiny a v některých případech i do italštiny. Ve Francii mi vyšlo devět nebo deset knih; žádná z nich nepředstavuje to, čemu říkáme věrný překlad.

iLiteratura: Můžete uvést nějaké příklady?

Patrik Ouředník: Z francouzských European zmizely například veškeré čárky. K tomu rozhodnutí jsme s překladatelkou dospěli po pár prvních verzích: šlo o to najít způsob ten text zrychlit, uspíšit, zpřekotnit. V češtině jsou čárky normativní, při četbě je člověk de facto nevnímá: jsou tam, kde mají být. Stylistické čárky jsou v češtině vzácné. Naopak ve francouzštině jsou prvořadě stylistické, a Francouzi je tudíž čtou.

V Konci světa proběhly posuny v opačném směru, tedy z francouzštiny do češtiny. Knihu jsem psal francouzsky především proto, že jsem chtěl dosáhnout tvaru, který francouzština ve své abstraktnosti umožňuje lépe; čeština je oproti tomu jazyk konkrétní a abstrakci se vzpouzí. Jeden z triků – k němuž se uchyluji i v překladech – spočívá v tom, nahradit abstraktní francouzské slovo dvěma či třemi českými synonymy. Přítomnost synonym signalizuje čtenáři, že je nutné chápat pojem šířeji.

Co se týče problematiky místních reálií, nejzábavnější byl případ Dnes a pozítří. Děj se odehrává ve venkovském domě a ve hře figuruje replika, ve které je řeč o různých předmětech shromážděných na půdě. Pro čtenáře či diváka by mělo vyplynout, že jde o kradené věci – aniž je to v první chvíli výslovně řečeno. Když jsme nad textem seděli s mým italským překladatelem, vyšlo najevo, že mu smysl pasáže uniká, a po mém vysvětlení namítl, že v Itálii se kradou jiné věci. Prázdné pytle od cementu, trubky z lešení a pletivo do plotu z české půdy tak nahradily pneumatiky, elektrikářská helma a žebřík. Ve francouzské verzi se pak objevilo jízdní kolo, pracovní svítilny ze stavenišť a deky z vlaků.

Jiný příklad může poskytnout Rok čtyřiadvacet, kde cituji vtip ze sedmdesátých let: „Proč nemůže Karel Hála nosit růžový rolák? – Protože by vypadal jako čurák!“

V Německu nebo Itálii Karel Hála ani v mé generaci nikomu nic neřekne. Za normálních podmínek, to jest bez intervence autora, by se to řešilo poznámkou pod čarou: „Karel Hála, český zpěvák pop-music, proslul především svou holou a vejcovitou hlavou.“ Poznámkám pod čarou se vyhýbám, jak jen je to možné, pročež v překladech nahradil Hálu mezinárodnější Yul Brynner.

iLiteratura: Jazyková interference je ošemetná záležitost, jak víme od Čechokanaďanky Blběnky ze Škvoreckého románu Příběh inženýra lidských duší (ale za jazykový rozbor by podle mého názoru stála kromě této satiricky vylíčené postavy i Škvoreckého pozdní tvorba jako taková). Nicméně kromě spisovatelů či překladatelů žijících v cizině si na interferenci musí dávat pozor i ti překladatelé, kteří z rodné země nevytáhnou paty. Dá se podle vás stanovit nějaká hranice mezi tím, co dodává překladu určitý specifický kolorit, a tím, co někteří redaktoři škrtají jako „nečeské“, i když to jsou často slova a vazby dohledatelné v českém slovníku?

Patrik Ouředník: Každá doba prosazuje svůj standardní, to jest v dané chvíli převažující model. Není to tak dávno, co Čelakovský překládal romány Waltra Škota a nejoblíbenějším autorem naší jasnooké mládeže byl Julius Verne. Kdy se v českých překladech angličtí lokajové jmenovali Jiří a francouzští svůdníci František.

Proces kulturního počešťování může probíhat i v jiných rovinách. Kolektivní překlad rabelaisovského cyklu z dílny Jihočeské Thelémy je nepochybně záslužná překladatelská práce, ale výsledek je příliš český, příliš domácký. Což je dáno i volbou lexika: ve snaze přiblížit se lexikální překypělosti originálu sáhli překladatelé po všem, co bylo k mání, včetně dialektismů a obecně „česky“ konotovaného venkovského výraziva.

Dnes? Nejenom se Jiří stal opět Georgem a František se vrátil ke svému François – čím dál vzácněji se kupříkladu překládají mluvné názvy městských čtvrtí nebo ulic (Lipová ulice, Velké náměstí…), což byl úzus ještě před pár desetiletími.

Redaktorská práce je zásadní etapa v publikačním procesu – pozvolný zánik téhle funkce je pro literární produkci katastrofální –, ale to neznamená, že každý redaktor je schopen odlišit záměrný autorský či překladatelský atypismus od „nečeskosti“. Ve své době vinila literární kritika z nečeskosti Pavla Eisnera i Vladislava Vančuru. O století dřív byli z prznění češtiny obviňováni Presl a Amerling, kterým vděčíme za stovky, ne-li tisíce dnes zdomácnělých neologismů.

Osobně mám za to, že nějaká stopa cizosti by v překladech měla přetrvávat v syntaxi a do jisté míry i v rytmu – ovšem tak, aby si toho čtenář nebyl vědom. Ona i ta „stopa“ je možná pojem příliš explicitní; přesnější by bylo mluvit o duchu, o espritu. Něco, co probíhá bez vašeho vědomí, ale co ve vás během čtení té knihy uvízne.

Téhle alchymie je schopen málokdo. Ale od toho máme vedle řádných překladatelů i překladatele mimořádné.

iLiteratura: Žijete už přes třicet let v cizině. Vaše matka byla Francouzka, takže jste i v Praze vyrůstal v dvojjazyčném prostředí. Jak vnímáte problém dvojjazyčnosti?

Patrik Ouředník: Nejprve si musíme upřesnit, co pod tím slovem máme na mysli. Pokud se přidržíme obvyklé definice „aktivní užívání dvou jazyků“, pak je dnes dvojjazyčný kdekdo a problém se neklade žádný. Užší význam „schopnost tvořit (tedy nikoli pouze bezchybně psát) ve dvou jazycích“ už nastoluje jistý restriktivní rámec; podle téhle definice jsem se stal reálně bilingvním až ve Francii.

Vyrůstat v dvojjazyčném prostředí z vás spisovatele ani překladatele neudělá, ale narodit se různě mluvícím rodičům má přesto jeden nepopiratelný přínos – velmi rané poznání, že na světě existuje víc než jeden jazyk. Zjištění je to zásadní v tom smyslu, že vám umožňuje nazírat oba jazyky, mateřský i otcovský, z „druhého“, resp. „opačného břehu“. A je-li mým rodným jazykem zcela jistě čeština – nabývání jazyka se odehrává ve společnosti a v literatuře, nikoli v rodině –, dvojjazyčné rodinné prostředí vytváří příležitost, nebo přinejmenším usnadňuje nahlížet i na svůj rodný jazyk jako na cizí. Pro spisovatele je to nepochybně výhoda – vnímat jazyk, kterým píše, zároveň zevnitř i zvenčí.

Rodný a nerodný jazyk představují odlišnou matérii – kulturně i filozoficky vzato. A píšete-li v obou jazycích, neznamená to, že budete psát zaměnitelně. V případě češtiny a francouzštiny je to o to patrnější, že jde o velmi nepodobné jazyky ve způsobu, jakým vnímají a vyjadřují svět. Ale to by bylo téma na další čtyři rozhovory.

Zbyněk Černík: Redaktor by měl být překladatelovým spoluhráčem, nikoli protihráčem
Michaela Jacobsenová: Nechci být autorům zavázaná
Vratislav Jiljí Slezák: Psací stroj byl výrobní prostředek, k němuž jsem nějak bytostně patřil
Jiří Našinec: Eliade se pro mě stal vnitřní emigrací
Josef Čermák: Být šéfredaktorem tak velkého nakladatelství nebyla sinekura, nýbrž tvrdá robota 
Radovan Charvát: Knížka se nemůže bránit 
Eva Danišová; Karolína Ryvolová: Romská literatura překvapuje a baví
Denis Kostomitsopoulos: S překladem je třeba se poprat
Michael Alexa: Překládání románu z rukou someliéra 
Zdenka Švarcová: Poezie je moje láska 
Jarka Vrbová: Astrid Lindgrenovou bych nejradši měla jako babičku
Petra Diestlerová: Překladatel by měl být introvert, extrovert by se z toho zbláznil 
Zuzana Li: Nedělat z Číňanů mimozemšťany
Robert Novotný: Redaktor musí být pro překladatele především partner, ale nesmlouvavý 
Roman Tilcer: Brát se jako autorův hluboce podřízený služebník není nejlepší přístup 
Lenka Bukovská: Izraelská literatura je bohatá na silné příběhy 
Petr Eliáš: Kniha jako promyšlený artefakt
Zdeněk Lyčka: Seznamovat Seveřany s českou kulturou a Čechy s grónským světem 
Věra Koubová: Tápavě padá list 
Daniela Krolupperová: Nejtěžší je napsat jednoduchý text
Dagmar Hartlová: Když literatura nahlíží do nitra člověka 
Věra Dvořáková: Když je člověk spokojený s tím, co dělá, nemá důvod někomu závidět 
Eva Kondrysová: Dřív člověk musel každou knížku obhájit, vydupat ze země 
Helena Kadečková: V současné literatuře nenacházím téměř nic, co bych sama ráda překládala 
Stanislav Rubáš (ed.): Slovo za slovem
Petra Johana Poncarová: Psaní v gaelštině je otázka volby 
S Radvanem Markusem o Hřbitovní hlíně, irské literatuře a překládání