Podobně jako před několika lety Europeana, která z Patrika Ouředníka udělala nejpřekládanějšího žijícího českého spisovatele (s výjimkou Milana Kundery, jenž ale dnes píše francouzsky), i jeho nová próza, Příhodná chvíle, 1855, vzbudila ve Francii velmi kladný ohlas. Kniha, jejíž francouzský překlad vyšel současně s českým originálem, je pro francouzské recenzisty „novým dokladem Ouředníkova nevšedního talentu a originality“ (Le Monde). Pro recenzistu z renomovaného kulturního týdeníku Les Inrockuptibles jde o „koncentrát černé, doslova vražedné ironie“, pro jeho kolegu z Époque o „klenot černého humoru“, pro kritika z Largo Desolato o „velkolepou obžalobu minulosti i současnosti“. Měsíčník Technicart hovoří o „brilantní filozofické povídce“, deník Libération vidí za Příhodnou chvílí „jedinečnou voltairovskou satiru“. Celá dvoustránka byla Ouředníkovi věnována ve věhlasném Magazine littéraire (číslo 455, léto 2006).

Knížce byl věnován prostor v rozhlase i televizi. V literárním pořadu Půlnoční slova vystoupil výjimečně sám Ouředník. Mimo jiné v něm byla řeč i o rozdílném přístupu českých a francouzských recenzistů.

Není opravdu bez zajímavosti porovnat francouzské ohlasy s českými. Na rozdíl od francouzských recenzistů, kteří nacházejí v Ouředníkově próze mechanismus filozofické povídky 18. století a citují Voltaira, Diderota a Swifta – aniž by v nejmenším pochybovali o tom, že jde zároveň o satiru současnosti – většina českých kritiků vidí v Ouředníkově próze „historické“ vyprávění v optice postmoderny.

Znamená to, že se Patrik Ouředník stává čím dál „francouzštějším“, i když česky píšícím spisovatelem, anebo snad že český kritik není schopný uvažovat v jiných pojmech než „realismus“ na jedné straně a „postmoderna“ na druhé? Proti první hypotéze stojí Ouředníkovo mistrovství, s jakým pracuje právě s češtinou, svým rodným jazykem. Druhá není příliš pochvalná pro české kritiky..., i když Ouředník jí zřejmě dává přednost. Na přímou otázku, kterou mu položil moderátor pořadu, ocitoval jiného českého exulanta žijícího ve Francii, filozofa Martina Hyblera: „V očích české kritiky je literární analýza nemožná, aniž by se položila otázka »reality«, respektive »životní pravdy«. Naopak pro Francouze začíná literatura teprve v okamžiku, kdy »literární pravda« transcenduje realitu.“

Půl roku po vydání Ouředníkovy knihy v češtině a francouzštině je už v běhu překlad do několika dalších jazyků. Uvidíme, jak si s ní poradí jinde.