I v dnešní době, kdy není problém dohledat na internetu v podstatě jakoukoli nevšední podívanou od živého bezhlavého kuřete po muže jezdícího na jednokolce v kostýmu Darth Vadera a hrajícího přitom na dudy, se najde dost lidí, kteří chtějí různé kuriozity a mimořádnosti spatřit na vlastní oči, jak o tom svědčí například putovní výstava Katastrofy lidského těla, která v uplynulých letech zavítala do mnoha míst České republiky. Návštěva této či podobných výstav je působivým zážitkem i v 21. století, jak tedy asi musel takový pohled zapůsobit na člověka žijícího na přelomu 19. a 20. století? Na tuto otázku a další s ní související hledá ve své první monografii Imaginace jinakosti s podtitulem Pražské přehlídky lidských kuriozit v 19. a 20. století odpověď Filip Herza, pracovník Etnologického ústavu Akademie věd, zároveň působící na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Uvedená monografie vychází z autorovy dizertační práce, několik dílčích studií týkajících se této problematiky ale publikoval již dříve.

Freak show z 19. století
Knihu lze rozdělit na dvě části – v první se autor zabývá především otázkou, jak a zda je vůbec možné normalitu definovat, jaký postoj společnost zaujímá nebo by měla zaujímat k těm, kdo se od obecně přijímaného, třebaže ne nutně přesně definovaného dobového pojetí normality odlišují, a v neposlední řadě také analyzuje vnímání normality v rámci rodícího se a posléze sílícího českého národního hnutí, hledajícího svou vlastní normalitu, s jejíž pomocí by se mohlo odlišit od německojazyčného prostředí. Autor hojně čerpá z prací Michela Foucaulta, Daniely Tinkové a dalších badatelů, přičemž reflektuje i práce mladých českých historiků. Postřehy týkající se role varieté a panoptik nabízejících k vidění jedince výrazně odlišného vzhledu při formování českého národa nejednoho čtenáře překvapí a představují do značné míry skutečně průkopnickou práci, na druhou stranu se nelze zbavit dojmu, že se v těchto pasážích autor při úvahách o pojetí normality rozmáchl až příliš do široka – jistě je pravda, že v dobových diskuzích o normalitě přišla řeč i na eugeniku, homosexualitu a ženskou emancipaci, tato problematika se však od samotného tématu přeci jen vzdaluje. Lze si koneckonců těžko představit (a ani autor žádný takový příklad neuvádí), že by se někdo dostal mezi účinkující v přehlídkách lidských kuriozit jen na základě své homosexuální orientace nebo svého přesvědčení o nutnosti zrovnoprávnění žen a mužů.

V první části autor zároveň přibližuje historii inscenovaných výstupů, při nichž se před publikem předváděli mimořádně vysocí, malí nebo jinak odlišní lidé, přičemž touto odlišností mohla být i jen příslušnost k negroidní nebo mongoloidní rase – v tomto kontextu Herza připomíná jak Angela Solimana, tak indiány vystupující v putovní show Buffalo Billa, která počátkem 20. století procestovala i české země. Jak autor dokládá na základě studia archivních pramenů, měli Pražané již v první polovině 19. století řadu příležitostí navštívit různé rané freak shows, jak jsou tato představení v anglojazyčné literatuře označována. Podoba, organizace i přístupnost těchto představení se ovšem v průběhu 19. století měnila, často byl vstup umožněn jen návštěvníkům, kteří již dosáhli určité věkové hranice, a výjimkou nebylo ani vyčlenění dnů, kdy směly výstavu či představení navštívit pouze ženy. Herza řeší i otázku, na jaké publikum byly tyto freak shows zaměřeny (v této otázce si bohužel ve svých závěrech vycházejících z ceny vstupného na jednotlivých místech knihy poněkud protiřečí) a všímá si i takových dobových detailů, jako kdy se palce, střevíce a další jednotky délky na propagačních plakátech začaly proměňovat v nám srozumitelnější metry a centimetry. Autor zabrousí i k otázce, jak své účinkování asi vnímali sami vystupující lidé, v tomto ohledu je ale zachovaných pramenů k dispozici jen velmi málo. V souvislosti s nástupem nacismu a vypuknutím druhé světové války tento druh zábavy v podstatě vymizel, což s ohledem na nacistický přístup k tělesně a duševně postiženým lidem není příliš překvapivé, určitou toleranci projevili nacisté jen vůči účinkujícím extrémně vysokého nebo naopak extrémně malého vzrůstu (zde si patrně nejeden čtenář vzpomene na Oskara z románu Plechový bubínek a jeho vystupování v armádních varieté). Současný stav poznání nedovoluje jednoznačně určit, nakolik se freak shows udržely v podmínkách poválečného, resp. poúnorového Československa, existence výše zmíněné nedávné putovní výstavy ovšem naznačuje, že poptávka po tomto druhu zábavy v Česku stále existuje.

„Kéž celý český národ drží tak pohromadě jako my dvě“
Ve druhé části knihy se Herza zaměřil na čtyři případové studie konkrétních perfomerů, a to siamských dvojčat Růženy a Josefy Blažkových, hanáckého obra Josefa Drásala, kolektivu Afričanů vystupujících v Praze koncem 19. století a liliputánů vystupujících zde po vzniku samostatného Československa. Na každém z těchto konkrétních případů Herza blíže ukazuje přístupy, jimiž se český národ snažil sám sebe identifikovat, definovat a odlišit od národů ostatních. Patrně nejevidentnější jsou tyto snahy u skupiny Afričanů, u kterých byla úmyslně předváděna a zveličována jejich materiální zaostalost, kontrastující s vyspělostí české společnosti. V mnoha ohledech byly jejich další vlastnosti přenášeny na české Němce, čímž mělo dojít ke zdůraznění rozdílů mezi českým a německým obyvatelstvem – netřeba asi dodávat, že Němci tato přirovnání nenesli právě nadšeně a novinové články z té doby informují o řadě potyček a soudních líčení vyvolaných užitím tehdy populárního výrazu „Ašanti“ ze strany Čechů. Podobně měla vystoupení liliputánů v prvorepublikové Praze podtrhnout dojem Československa a malých poměrů v něm panujících v porovnání s velkými a významnými státy.

Josef Drásal svou rolí poctivého a dobrosrdečného, byť poněkud naivního venkovana zosobňoval vlastnosti, které si Češi přáli ve svém národě vidět, byť je samozřejmě otázka, nakolik se jednalo o Drásalovu skutečnou povahu a nakolik o nastudovanou image, se kterou vystupovali i mnozí jiní tehdejší obři. Svůj vlastenecký charakter Drásal ještě podtrhoval hanáckým krojem a výlučným užíváním hanáckého dialektu, přinejmenším před domácím publikem, neboť zahraniční plakáty hlásaly jeho schopnost komunikovat s obecenstvem v několika světových jazycích. Podobně odlišně se doma a v zahraničí reprezentovaly sestry Blažkovy, které údajně vymyslely slogan „Kéž celý český národ drží tak pohromadě jako my dvě“ a českému publiku články a fotografiemi v časopisech připomínaly svou příslušnost k tradiční české venkovské rodině, zatímco v zahraničí uchvacovaly (kromě svého nevšedního vzhledu) především hrou na housle a zpěvem v cizích jazycích.

Svérázné reakce publika
V české společnosti se pochopitelně vyskytly i reakce negativní či řekněme svérázné. Prvně jmenované nebyly ale vyvolány myšlenkami, že podobné vystupování ubírá postiženým lidem na jejich důstojnosti (tyto úvahy se objevily až mezi světovými válkami), nýbrž chováním performerů, pokud se odlišovalo od očekávání většinové společnosti. Vystupující Afričané popuzovali svou někdy až na odiv vystavovanou přitažlivostí pro některé návštěvnice (zdá se ale, že přitažlivost Afričanek pro některé mužské návštěvníky přitom vyvolávala v tisku mnohem menší rozhořčení) a i obecně oblíbené sestry Blažkovy okusily nevybíravé útoky a jízlivé komentáře, když se Růženě narodil syn. Skutečnost, že otec malého Františka zůstal dodnes neznámý a že sestry takto porušily očekávanou cudnost, vyvolala v bulvárních médiích poprask, ačkoliv u siamských dvojčat mužského pohlaví bylo v té době běžné, že uzavírala manželství a měla děti. Mezi svérázné reakce lze pak zařadit různé popěvky, kabaretní písně, satirické kresby a podobné záležitosti, jejichž primárním účelem nebylo performery kritizovat, ale spíše se na jejich popularitě přiživit. Množství dochovaného archivního materiálu tohoto typu, které Herza nashromáždil, nám připomíná, jak důležitou roli tato dnes již pozapomenutá součást kultury v životě našich předků hrála.

Vzhledem k nedostatku primárních pramenů osobní povahy jak z pera samotných performerů, tak z pera jejich impresáriů, nebo jak bychom dnes řekli manažerů, je pochopitelně těžké určit, do jaké míry oni sami při svých vystoupeních vědomě zapracovávali očekávání, která na ně byla kladena z hlediska emancipace českého národa, a do jaké míry jen přejímali dobové vzorce sebeprezentace ve veřejném prostoru. Koneckonců Afričané vystupující v kulisách kmenové vesnice své domoviny nejspíše neměli ani tušení, jakým způsobem se jejich přítomnost odrazí v národnostních potyčkách mezi Čechy a Němci. Na druhou stranu, ani tak specifickou formu populární kultury, jakou různé freak shows bezesporu jsou, není možné oddělit od dobového a lokálního kontextu. V tomto ohledu si Herzova kniha zaslouží pozornost, neboť nepodává pouze přehled dějinného vývoje vystavování lidských kuriozit, ale jejich prostřednictvím umožňuje nahlédnout do myšlenkového světa Pražanů z přelomu 19. a 20. století.