Pojem navzájem srostlých, tzv. „siamských dvojčat“, je odvozen od bratrů Enga a Čanga Bunkerových (1811–1874). Ti se totiž narodili v Siamu, dnešním Thajsku. Patří nejen k nejznámějším srostlým dvojčatům moderní doby, ale i k nejstudovanějším lidským bytostem devatenáctého století. Ovšem dost se u nás pozapomnělo, že i z Čech pocházela ve své době slavná siamská dvojčata, konkrétně sestry Josefa a Růžena Blažkovy (1878–1922). O studium jejich případu se u nás zasloužil antropolog Filip Herza, který se zaměřuje na různé druhy „jinakosti“ v populární zábavní kultuře, nejprve časopiseckou studií a pak knihou Imaginace jinakosti. Pražské přehlídky lidských kuriozit v 19. a 20. století (Scriptorium, 2020). A je také jedním ze spoluautorů knihy Navždy spolu. Osudy siamských dvojčat sester Blažkových, která vyšla sto let po jejich smrti i díky tomu, že prasynovec dvojčat František Bočan poskytl Milevskému muzeu značné množství dochovaných památek včetně šatů, které jsou tamtéž vystavovány. V knize jsou zařazeny jejich barevné fotografie i reprodukce dobových tiskovin. Co do míry odbornosti se přitom jednotlivé kapitoly velmi liší.    

Antropolog Národního muzea v Praze Vítězslav Kuželka v knize obecně přibližuje, jak k vývoji „srostlic“ vůbec může dojít, a dále publikace přetiskuje dobové lékařské zprávy i ohlasy v tisku. Původně byly sestry v tehdejších článcích chváleny coby neprovdané ženy, které i přes své „nestandardní“ tělesné dispozice obětavě plnily to, co se tehdy chápalo jako ženské domácí povinnosti. V domácnosti tak zastaly svoji matku při vaření, přičemž jedna třeba ještě chovala mladší sestřičku.  

Komplikace nastaly, když se Růženě narodil (nemanželský) syn František. Rozproudily se úvahy ohledně intimního života obou sester, a zvláště spekulace o identitě otce jejich dítěte, kterým byl podle autorů knihy berlínský divadelní dělník Paul Hobusch.

Ale hlavně se debatovalo o mravní přípustnosti sexuality „dvojakého“ těla. Projevoval se přitom rozpolcený přístup tehdejší dvojí morálky: mužská „siamská dvojčata“, jako zmínění bratři Bunkerovi, která za svůj život přivedla na svět mnoho dětí, během 19. století běžně uzavírala manželské sňatky, zato žádná ze slavných ženských siamských dvojčat do manželství do té doby nikdy nevstoupila. V době porodu jejich syna byly prý sestry Blažkovy i prvním zaznamenaným případem siamských dvojčat ženského pohlaví, která porodila potomka. Problém podle Herze spočíval především v hrozbě narušení mužské autority: „V případě, že by se obě ze sester vdaly, ani jeden z jejich manželů by neměl plnou kontrolu nad tělem a sexualitou své ženy. Každá z nich by se totiž mohla ocitnout v intimní situaci s cizím mužem, což bylo s ohledem na dobovou morálku a představy o vztazích mezi pohlavími naprosto nepřípustné.“

V následujících letech se ale útoky tisku zmírnily a postupně se „opět otevřela možnost symbolického začlenění“ nevšední dvojice (či trojice) do „normální“ společnosti. Metaforicky totiž začaly být popisovány jako pár, v němž Růženě Blažkové, tedy skutečné rodičce, byly (paradoxně) připisovány spíše maskulinní vlastnosti, jako aktivita a rozhodnost, kdežto Josefa byla líčena opačně. Sestry Blažkovy tak vlastně utvářely iluzi harmonického tradičního partnerství, které mohlo být dokonce dáváno za vzor tradičním manželstvím.  

Kupříkladu dva roky po narození Františka Blažka se v Národních listech psalo: „Být ženat znamená, že dvě individuality musí na se uvyknout, v jeden tón splynout, aby vzešla harmonie úplná… Takoví šťastní manželé jsou duševně na se tak odkázáni, od sebe tak odvislí, jako byla tělesně srostlá siamská dvojčata, jako jsou srostly sestry Blažkovy. Potká-li Josefu něco nepříjemného, trpí tím i Růžena a tak i duše ženy trpí zádumčivostí muže aneb naopak.“ 

Sestry ovšem byly využívány i jako politické alegorie: byly uváděny jako obrazný návod, jak překlenout v rámci jednoho národa různé partikulární zájmy a jak dosáhnout „národní jednoty“. Zdůrazňováno přitom bylo i jejich vlastenectví. Nejenže podle dobových zpráv dovedly „dáti život zdravému, silnému hošíku“, ale dokázaly se rovněž náležitě zhostit role vlastenecky cítících a jednajících matek-vychovatelek. 

Kniha ovšem přináší i podrobnosti o tom, jak vypadala jejich každodennost. Některé činnosti jim šly překvapivě snadno. V mládí prý děvčata měla zálibu v trhání ovoce přímo ze stromů: „Majíce čtyry ruce a čtyry nohy na jednom těle, vyšplhala se na strom co nejlehčeji.“ Každá ze sester prý měla jiný vkus, ale kvůli částečně „společnému“ tělu nosily i společný oděv: tři dny podle výběru jedné a čtyři podle druhé. Když měla hlad jen jedna, druhá jí předčítala. Humorně působí historky o tom, jaká dilemata vyvolávalo jejich cestování, totiž zdali mají mít ve vlaku lístek jeden či dva. Později při jejich účinkování v Londýně se dokonce skutečnost, že měly jízdenku jedinou namísto dvou, dostala před soud. Ne že by nemohly zaplatit: podle archivářky Petry Kratochvílové šlo zřejmě o svérázný způsob propagace a snahu o připoutání pozornosti k jejich přítomnosti v Anglii, režírovanou jejich tamním manažerem.

Pokud jedna onemocněla a léčila se v posteli, musela ovšem zůstat tamtéž i druhá, ač byla zdravá. Ta si pak s nadsázkou stěžovala: „Nedostávala jsem nic ze šampaňského i z jiných dobrých věcí“ podávaných její nemocné sestře. Když pak během turné do Spojených států jedna z nich onemocněla smrtelně, odmítly se nechat operativně oddělit a brzy společně zemřely. Následná pitva potvrdila, že anatomická separace by v jejich případě ani nebyla možná…

Kniha představuje několik možných přístupů k osudu obou hrdinek i hodnocení jejich veřejného vystupování, jehož součástí byla například hra na housle. Zatímco v jedné z kapitol je zmínka o tom, že rodiče dívek na čas přerušili jejich performance, protože nesouhlasili s tím, že byly předváděny jako „zrůdy“, v úvodní kapitole se tvrdí, že na svých vystoupeních „rozdávaly radost“. Což se nedá vyloučit, pravděpodobnější motivací bývala asi právě zmíněná touha vidět onen obludný div přírody. 

Přetištěné reprodukce plakátů, které lákaly na jejich vystoupení, ukazují, jak byla jejich znázornění často idealizovaná, stejně tak jako se jejich osobní život někdy ztrácel pod vrstvami ideologie, které na ně dobová publicistika navršila. „Jejich veřejný obraz odpovídal především očekávání a poptávce dobového publika,“ tvrdí Herza a klade si řečnickou otázku, jaké asi sestry byly za touto profesionálně budovanou maskou. Kniha na to nedává jednoznačnou odpověď, ale shromažďuje možná maximum toho, co se dalo zjistit. Jedná se navíc vůbec o první samostatnou českou knihu na dané téma, a už v tom je záslužná. A vedle polodokumentární novely Hermanna Kindera Die Böhmischen Schwestern (Haffmans Verlag, Zurich, 1990) je to ostatně jedna z mála knih, která o nich vůbec vyšla.